Hledání předků i rodičů. Lék, kterým se dá bojovat proti vykořeněnosti

Obsah článku:

• Jak se cítí adoptovaný? Jak vnímá to, že nezná své rodiče? Jak často se tím zabývá?
• Hledání rodičů
• Obavy z vyhledání rodičů
• Týká se to pouze adoptovaných osob?
• Kam se mají adoptovaní obrátit, když začínají hledat? Jaké jsou první kroky, kdo může pomoc?
• Vyhledávající servery na internetu
• Reakce adoptovaného (hledajícího) na zjištěné informace
• Reakce vyhledaných
• Odmítnutí kontaktu druhou stranou
• První osobní setkání
• Průběh dalších setkání
• Jak dlouho takové hledání trvá?
• Postoj společnosti k adopci
• Doporučení pro hledání a kontaktování vlastního rodiče
• Zásady bezpečného navázání kontaktu se ztraceným rodičem

Hledat své kořeny? Potřebují adoptovaní skutečně vědět, kdo jsou jejich rodiče? Nemůže jim to uškodit? Vyrůstají přece v náhradních rodinách, kde jsou většinou milováni a podporováni. Přesto jim nesporně něco základního chybí.

Znalost, kým jsem.

Jak se cítí adoptovaný? Jak vnímá to, že nezná své rodiče? Jak často se tím zabývá?

„Někdy se cítím nekompletní. Chci vědět víc, chci vědět, co se stalo. Jak matka vypadá, kdo je můj biologický otec. Jaký je? Čím jsem starší, tím je to pro mě důležitější. Někdy je velmi nepříjemné být adoptovaný." (čtrnáctiletý adoptovaný chlapec)

„Cítila jsem, jako kdybych tady neměla právo být. Jako že jsem nikdo. Představte si strom, kterého nad zemí odříznou. Takový strom by zahynul, ale byl přesazen do vody, tak žije. Ví, že někde má svou mízu, živiny, kterými byl živen. O nich jsem nemohla mluvit, neznala jsem je a tím jsem neznala a nechápala sebe. Jen jsem o nich snila po nocích... Můj kmen rostl, koruna se zazelenala, sem tam nějaký plod... Ale kdykoliv přišel nějaký vítr nebo bouře uvnitř, tak nebylo jak to ustát. Když jsem v dospělosti našla svou biologickou mámu, nebylo to lehké, bolelo to, ale skončilo to rozdvojení. Po setkání s ní jsem se z vody přesadila do půdy. Od té doby cítím, kdo jsem, zmizel ten pocit, že jsem nikdo, najednou mám ruce, které umí uchopit situaci, nohy, které kráčí a ví proč." (čtyřicetiletá žena, která byla adoptovaná).

Nejčastější otázky adoptovaných jsou: „Kdo je můj rodič?" a „Proč mě opustil?". Dokud nemají odpověď na tyto otázky, zaměstnávají je často. V některých období života i denně. Naopak, když se podaří na tyto otázky odpovědět, často sdělují, že teď už konečně mohou jít dopředu, žít vlastní život.

Stejný proces vídáme i u dětí v adopci, které touží po poznání svých rodičů a adoptivní rodiče jim umožní takové setkání uskutečnit. Pokud je dítě bezpečně navázáno v náhradní rodině, prožije setkání s rodičem emotivně, což pak ještě nějaký čas po setkání trvá, ale celkově se uklidní. Jeho touha je naplněna, vidí, že ho náhradní rodiče podporují, tedy před nimi nemusí nic tajit.

Náš mozek se umí vyrovnat s potížemi a traumaty, ale neumí se vyrovnat s neznámým. Začne pak pracovat s fantaziemi. Zvláště u dětí hrozí, že si ve své mysli vybájí rodiče, který je hodný a krásný, moc je miluje, dokonale jim rozumí. Při konfliktních situacích se svým náhradním rodičem se pak děti utíkají do těchto představ. Dospělí adoptovaní si zase více uvědomují, že neznalost kořenů jim brání v pochopení sebe sama, což vede k nejistotě v současném životě i v plánech do budoucnosti. Často uvádí, že v sobě cítí prázdné místo, které se nedá ničím jiným naplnit.

Vzpomínám na klientku, která požádala o pomoc při oslovení své biologické matky ve svých 58 letech. O tom, že je adoptovaná se dozvěděla po telefonu od své adoptivní matky v 52 letech. Celý život měla ale pochybnosti. Mnoho věcí neodpovídalo, nebyly fotografie, když byla miminko, byla jediná tmavší v rodině. Po zjištění, že je adoptovaná, dlouho váhala. Všichni ji odrazovali. Nakonec se ozvala se slovy: „Myslela jsem, že s tímto nevyřešeným tajemstvím dožiju. Vlastně jsem se celé poslední roky snažila o tom přesvědčit. Ale nejde to. Už mi ani tolik nejde o to vědět, proč se mě matka zřekla. Ale potřebuji znát své kořeny."

Zde spusťte videorozhovor s PaedDr. Petrou Pávkovou:

↑ nahoru

Hledání rodičů

Adoptované děti často vyprávějí, jak vyhlíží své rodiče na ulici, v televizi, v sousedství. Řeší, jestli ten nebo onen není jejich rodič. Jestli celebrita, kterou vidí v televizi, nemůže být jejich matka. Dokonce jsem četla v jedné knížce o adopci kazuistiku chlapce, který přestal mrkat. Prošel různými vyšetřeními a nic se nenašlo. Nakonec se ukázalo, že se bál mrknout, aby nepřehlédl na ulici svou matku.

Od dětství se tedy adoptovaní zabývají myšlenkou, že by své rodiče vyhledali. David M. Brodzinsky, jeden z nejlepších světových odborníků na téma adopce, se ve své velmi úspěšné a stále vydávané knize, Being Adopted, vyjadřuje k tématu, kolik adoptovaných chce znát své kořeny. Jeho odpověď: 100%. Někdy tuto potřebu v sobě lidé potlačují z různých důvodů, ale není pravda, že jí někteří nemají, je přirozenou potřebou každého člověka.

Většinou o hledání adoptovaní přemýšlí a mluví mnoho let, než učiní první krok. Spouštěcím bodem pro hledání může být narození vlastního dítěte (uvědomí si, že dítě je první jejich geneticky příbuzný), jindy nový partner, nemoc, smrt někoho blízkého.

Vyhledáním biologické rodiny se dokončí určitý kruh. Adoptovaní po vyhledání svých kořenů většinou cítí, že konečně vše do sebe zapadá a dává smysl. Zároveň je to uvolní od myšlenek na minulost k myšlenkám na budoucnost. Jakoby najednou mohli začít žít. Někdy pochopí, jak právě kombinace genů od biologických rodičů a výchova adoptivních rodičů vedla k jejich úspěšnému životu.

Obavy z vyhledání rodičů

Je zcela přirozené, že adoptovaní mají z hledání svých rodičů velké obavy. Nejčastěji se bojí toho, že budou znovu odmítnuti. Jindy nechtějí narušovat život těch, koho hledají. Mnoho z nich také nechce zarmoutit své adoptivní rodiče. Mají pocit, že by tím svým adoptivním rodičům sdělili, že pro ně nejsou dost dobří. Vnímají to jako projev neloajálnosti. Časté jsou případy, kdy adoptovaní začnou hledat až po smrti adoptivních rodičů. V té době je ale samozřejmě možné, že ani vlastní rodiče již nejsou naživu.

Pro mnoho adoptivních rodičů je téma biologických rodičů dítěte komplikované, cítí se ohroženi ve svém postavení nebo se bojí, že by zjištění pravdy mohlo jejich dítěti ublížit. Na první dotazy dítěte ohledně jeho původní rodiny zareagují nejistě, s úzkostí nebo se odpovědi zcela vyhnou. Dítě jejich tíseň vycítí a pochopí, že toto není téma, které je vítané, tedy se raději dál neptá a své otázky a přemýšlení si nechává pro sebe. Adoptivní rodič to pak vnímá jako nezájem o toto téma ze strany dítěte.

Navíc někteří adoptivní rodiče zažívají strach, že by si jejich dítě mohlo zamilovat vlastní rodiče a díky tomu přestalo milovat je. Opak bývá pravdou. Pokud adoptivní rodiče dítěti pomohou a podpoří ho v hledání, utuží to paradoxně vztah dítěte k nim.

Jakýkoliv vztah se tvoří na základě společných zážitků, společného žití. Když se dítě nebo dospělý člověk poprvé setká se svým rodičem, nejde primárně o tvoření vztahu. Jde o poznání se, zjištění informací, ujištění, že druhý je v pořádku. Zda se z toho vztah vyvine, ukáží až další měsíce či roky. V mnoha případech se další kontakt realizuje spíše jako občasné setkávání. Hlubší a důvěrnější vztah mezi adoptovaným dítětem a nalezeným rodičem vzniká jen občas a po delší době kontaktů.

Touha najít biologické rodiče tedy většinou neznamená, že adoptovaný hledá něco, co nedostal v adoptivní rodině. Znamená to, že potřebuje pochopit, kým je, potřebuje odpovědi na své otázky.

↑ nahoru

Týká se to pouze adoptovaných osob?

V podobné situaci jako adoptovaní je i mnoho dalších, kteří z různých důvodů vyrůstají pouze s jedním rodičem a o druhém nemají žádné informace. Dále ti, kteří vyrostli v dětských domovech a také ti, co vyrůstají či vyrostli v pěstounské péči. Právo dětí vyrůstajících v pěstounské péči na kontakt s jejich rodiči a dalšími blízkými je sice zakotveno v současných zákonech, nicméně realita je často odlišná. Řada z nich své rodiče mnoho let neviděla, někteří dokonce nikdy.

Kam se mají adoptovaní obrátit, když začínají hledat? Jaké jsou první kroky, kdo může pomoc?

Hledání biologických rodičů, zvláště po mnoha letech, není jednoduché. Adoptovaní mohou zjistit jména a data narození rodičů, ale nemají možnost získat aktuální kontakt. Dostat se k němu je pak otázka trpělivé a někdy zdlouhavé, takřka detektivní, práce.

• Matrika

První cesta hledajícího by měla vést na matriku v místě, kde se narodil. Každý máme přístup k zápisu o svém narození, který je v matrice. Jsou zde uvedena jména obou rodičů (pokud matka otce neuvedla, tak pouze jméno matky), jejich data narození a trvalé bydliště v době porodu. Pokud je dotyčný adoptován, je zde zápis o adopci a jména adoptivních rodičů. V matrice se nic nevymazává, co je tam jednou napsáno, zůstává.
V případě osvojení mohou nahlédnout do zápisu osvojitelé a po dovršení 12 let i osvojenec, pokud nebylo soudem rozhodnuto o utajení osvojení (§ 25, odst. 2) zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení). Je tedy možné, že samo dítě nad 12 let přijde na matriku a může nahlédnout do svého zápisu. Matrikářka by měla určit, zda je dotyčný zralý na dané informace a dle toho mu to umožnit či nikoliv. V praxi k tomu nicméně nedochází, o této možnosti málokdo ví.

• Porodopis

Porodopis je dokumentace, která obsahuje informace o matce a novorozenci (většinou i čas narození), o průběhu porodu, průběhu hospitalizace, informované souhlasy a další náležitosti. Tyto dokumenty se archivují, a to zhruba od r. 1945, v archivech příslušných porodnic. Porodopis je uchovaný ve Sbírce listin - na hlavní matrice krajského města, kde se člověk narodil, jinak porodopis se musí uchovávat 40 let od narození v nemocnici. O vydání kopie porodopisu si může adoptovaný požádat v porodnici, kde se narodil, pokud je již spis archivován, tak na hlavní matrice krajského města.

• Spis o dítěti v době adopce

Je uložen na obecním úřadě s rozšířenou působností (odbor sociálně-právní ochrany dítěte), dle bydliště dítěte v době adopce. Bydliště dítěte je dáno bydlištěm rodičů, tedy je možné se orientovat údajem o bydlišti biologického rodiče, které je uvedeno v matrice. Někdy je ale spis převeden na základě změny bydliště rodiče jinam a hůře se pak dohledává.

Ve spise je uvedeno mnoho informací z doby před adopcí, tedy může být významným vodítkem pro pochopení toho, co se tenkrát stalo.
Nyní je spis dle Občanského zákoníku dostupný pro občany nad 18 let. Je zachováván následujících 15 let po dosažení zletilosti. Je potřeba podat písemnou žádost, tato žádost nemá oficiální formulář (§ 838, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

• Žádost o vyhledání osoby

Jde o oficiální formulář, kdy Ministerstvo vnitra kontaktuje hledanou osobu, ale nezaručuje, že se osoba ozve. Pouze je informována, že je hledána. Žádost o zprostředkování kontaktu je k dispozici na webových stránkách MVČR. Při podání žádosti se platí kolek v hodnotě 500 Kč. Žádost je možno podat na Ministerstvu vnitra i na jednotlivých úřadech, nejlépe na oddělení matrik.

↑ nahoru

Reakce adoptovaného na zjištěné informace

Dopředu se nedá odhadnout, jak zareaguje adoptovaný na získané informace. Vyhledání biologických rodičů je trochu jako otevření Pandořiny skříňky, nikdy není jasné, co se objeví.

Reakce bývá různá, samozřejmě záleží na tom, co adoptovaný zjistí a jak vyhledaný rodič reaguje. Pro většinu lidí jsou ale nové informace, případně kontakt s rodičem, vnímán pozitivně, přestože jsou novou situací zahlceni. I v případě negativních zjištění nakonec řada hledajících situaci vyhodnotí tak, že alespoň vědí, na čem jsou.

Reakce vyhledaných

Nejčastěji je první hledání adoptovaných zaměřeno na matku. Důvodem je zvláštní emocionální pouto mezi matkou a dítětem. Matka s dítětem prožila alespoň devět měsíců těhotenství, někdy i týdny potom. Je jediná, kdo dítě v té době znala, kdo ví, jak vypadalo jako malé.
Naprostá většina matek na možnost kontaktu s dítětem reaguje pozitivně, až nadšeně. Většinou se samy zabývají myšlenkou vyhledat své dítě, jen jejich možnosti hledání jsou mnohem omezenější. Nemohou se obrátit ani na matriku ani na obecní úřad, nemají na to právo. Mnoho matek po oslovení hledajícím sděluje, že na dítě myslí často a setkání si přejí.

Odmítnutí kontaktu druhou stranou

Výjimečně nastává situace, kdy oslovený rodič kontakt odmítne. Nereaguje na vzkazy, dopisy, sdělí, že si kontakt nepřeje. Je několik důvodů, které k takové reakci vedou:
- rodič prožívá těžký život, nečeká nic dobrého, je podezřívavý
- rodič kvůli bolesti ze ztráty dítěte potlačil přemýšlení o něm, bojí se, že by se bolest vrátila
- nikdo ze současné rodiny rodiče neví o existenci dítěte, rodič to nechce své rodině sdělit
- rodič se bojí odmítnutí ze strany dítěte, jeho zloby

V takové situaci nezbývá než rozhodnutí rodiče respektovat. Někdy potřebuje oslovený rodič jen čas, jindy je to konečné rozhodnutí. Pokud se podaří, že rodič sdělí důvod svého odmítnutí, pomůže to adoptovanému se se situací lépe vyrovnat.

První osobní setkání

Ve chvíli, kdy se dotyčný rodič vyhledá, dochází k osobnímu kontaktu. Často je to poprvé, kdy se adoptovaný setkává s někým geneticky příbuzným, kdo má stejnou krev, je mu podobný, má podobný temperament, schopnosti, nadání. Je to něco, co pro nás ostatní je zcela přirozené. Pokud máme nějakou výraznou vlastnost, většinou víme, po kom jsme ji zdědili. Kuriózní příběh jsem četla v knize Reunited od Pamely Slaton. Patnáctiletá dívka se poprvé setkala se svou matkou, kterou nikdy neviděla. Setkání proběhlo v restauraci. Po přinesení jídla se matka chopila kečupu a na jídlo si náležitě nalila. Dívka byla tímto úplně fascinována, protože sama kečup milovala, přidávala si ho k většině jídel, což nikdo jiný z rodiny nechápal.
První kontakt je většinou zvláštním zážitkem pro všechny. Jde o setkání s někým, o kom obě strany přemýšlí celý život. Pro mnoho lidí je to nejsilnější okamžik v životě, někdy si ani přesně nepamatují, co se dělo a o čem se mluvilo.

Průběh dalších setkání

Období po prvním setkání bývá velmi emotivní a silné pro obě strany. Někdy se toto období nazývá období „líbánek", dochází k častým telefonickým kontaktům, a pokud to jde i osobním kontaktům. Po pár měsících většinou první nadšení opadne a obě strany společně najdou určitou rovnováhu v dalším setkávání.

Problém může nastat, když mají obě strany rozdílná očekávání. S touto situací je potřeba vhodně zacházet, nikdo by neměl být tlačen do představ druhého. Časem se většinou podaří kontakt vybalancovat ke spokojenosti všech.

Jde vlastně o vytváření vztahu mezi lidmi, kteří se neznají. Trochu to funguje jako začátek chození, dochází k postupnému poznávání a skrze to respektování hranic druhého.

Jsou i případy, kdy proběhne jen první setkání a na něm si všichni uvědomí, že otázky se zodpověděly a není důvod, proč se dále vídat.

↑ nahoru

Jak dlouho takové hledání trvá?

Vlastní hledání rodičů trvá různě dlouho. Někdy je to otázka pár dní, jindy několika let. Může se stát, že se vyčerpají všechny možnosti hledání, dotyčný už se smiřuje s tím, že svého rodiče nenajde a najednou po několika letech se hledaný rodič sám ozve, protože se k němu různými oklikami dostala informace, že je hledán.

Dopředu se nedá odhadnout čas hledání. Pro hledající je to značně nekomfortní a potřebují v tom oporu svých blízkých.
Někteří lidé dojdou na matriku, zjistí své původní jméno a s tím žijí další řadu měsíců, než se rozhodnou udělat další krok. Jiní pospíchají, a jakmile získají jednu informaci, hned hledají další.

Postoj společnosti k adopci

Postoj k adopci se v posledních letech mění. Psychologové i další odborníci se shodují v tom, že právě odloučení, naprosté zpřetrhání vazby adoptovaných k jejich původní rodině a neznalost kořenů způsobuje psychické potíže v dospívání a dospělosti. V mnoha státech se již od 70. let minulého století uvolňovaly zákony směrem k větší informovanosti adoptovaných o jejich původu. V současnosti se stále více využívá nová forma adopce tzv. otevřená adopce (roce 2012 bylo v USA již 95% adopcí s nějakým stupněm otevřenosti vůči biologickým rodičům). V této formě adopce má adoptivní rodina i biologická rodina informace o sobě navzájem a mají možnost být v kontaktu. Forma a četnost kontaktu je na vzájemné dohodě mezi oběma stranami (od posílání dopisů po osobní setkávání). Adoptivní rodiče mohou s biologickou matkou nebo rodiči podepsat tzv. Dohodu o kontaktu v adopci, kde je popsáno, jak bude kontakt konkrétně vypadat.

V posledních letech se této formě adopce věnovalo mnoho výzkumů, které potvrzují, že je z psychologického hlediska zdravější formou adopce pro všechny, tedy pro dítě, adoptivní rodiče i pro biologické rodiče.

U nás možnost otevřené adopce zatím není. Také možnosti vyhledání rodičů jsou omezenější než v mnoha vyspělých zemích. Adoptovaní se tak ve svém postavení mohou cítit nespravedlivě, neměli možnost podílet se na rozhodování v době adopce. I později se s nimi jedná jako s dětmi, které nemají právo na základní informace.

Doporučení pro hledání a kontaktování vlastního rodiče

Hledání a znovunalezení rodiče je proces složitý a ten, kdo se do něj pouští by měl mít po boku alespoň jednu blízkou osobu, která ho podporuje a pomáhá mu. Nejbezpečnější cesta je mít k ruce svého člověka a ještě mít odborného průvodce, který s kontaktem pomáhá, jednotlivé strany na kontakt připraví. Takový průvodce dělá určitého prostředníka v kontaktu až do té doby, než se zúčastnění cítí natolik jistí, že zvládnou komunikaci přímo mezi sebou. Bohužel v Čechách v podstatě není organizace, kam se může dospělý adoptovaný obrátit pro odbornou pomoc. Ve většině západních zemích je možné se obrátit na adopční agentury, případně specializované organizace, které odborně pomohou při hledání a navázání prvních kontaktů.

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.