Očkování s sebou nese určité riziko. Ale matky z minulosti by jeho odmítání nechápaly...
Obsah článku:
- Skutečná léčba přišla až po 2.světové válce
- Zdroj nákazy a šíření nemoci
- Očkování - pro a proti
- Očkování nechrání celoživotně
- Současná situace
Tuberkulóza je onemocnění staré jako lidstvo samo, charakteristické nálezy na kostech lidí pocházejí již z mladší doby kamenné. V řeckých spisech byla nemoc označována jako phtisis, to je vysušení, vyhubnutí nemocného člověka. V pozdější době se začal používat název souchotiny. Až po zavedení účinné léčby se rozšířilo označení tuberkulóza z latinského tuberculosis.
Tuberkulóza patří do kategorie vážných nemocí. Jejím původcem je bakterie Mycobacterium tuberculosis, kterou objevil v roce 1882 Robert Koch, a proto se také nazývá bacilem Kochovým (BK). Onemocnění postihuje nejčastěji plíce, pak se hovoří o plicní formě tuberkulózy. Existují však i formy mimoplicní, s postižením kostí, kloubů, kůže, mízních uzlin, jater, ledvin, srdce a mozkových plen, kam se infekce dostane rozsevem zpravidla z původního ložiska v plíci.
Skutečná léčba přišla až po 2. světové válce
Tuberkulóza je stále jedním z nejčastějších infekčních onemocnění ve světě. Podle údajů Světové zdravotnické organizace onemocní tuberkulózou na světě ročně kolem 9 milionů osob a z nich 3 miliony zemřou. Pro dětský věk se udává ročně 1,3 milionu nových případů a 450 000 úmrtí. V současnosti však 95 procent nemocných připadá na rozvojový svět.
Tuberkulóza vždy nejvíce postihovala sociálně slabší skupiny obyvatel, trpící nedostatečnou výživou, žijících ve velkém počtu osob v malých, tmavých a nedostatečně větraných obydlích. Až do dvacátého století byla tuberkulóza jednou z nejčastějších nemocí, jimiž bylo lidstvo sužováno, a jednou z hlavních příčin úmrtí v evropských zemích. Ve věkové skupině mezi 15-40 roky zavinila každé druhé úmrtí.
V důsledku úmrtí na další infekční onemocnění, jako jsou záškrt, černý kašel, spalničky, dětská obrna či tetanus, se tehdy v naší zemi konce kojeneckého věku nedožilo 25 dětí ze sta a 50 dětí ze sta se nedožilo dospělosti! Matky tehdy nemocných dětí by dnešní militantní odmítače očkování vskutku nechápaly.
V onemocnění tuberkulózou byla u nás nejkritičtější situace po skončení první světové války. V roce 1918 dosahovala úmrtnost na tuberkulózu v Čechách 360/100 000 obyvatel. Záhy nato byl Masarykovou ligou proti tuberkulóze vyhlášen program na boj s nemocí a byly stanoveny zásady izolace a péče o nemocné, které v podstatě platí dodnes. O skutečnou léčbu příčiny onemocnění se však začalo jednat až po druhé světové válce s postupnými objevy účinných léků. Prvním z nich byl v roce 1944 objevený streptomycin, následovaný chemoterapeutiky kyselinou paraaminosalicylovou a izonikotinovou.
Související literaturu a další zdroje informacní najdete v naší Odborné knihovně.
VIDEO o kladech a záporech očkování s MUDr. Zuzanou Jančíkovou, CsC.
Zdroj nákazy a šíření nemoci
Zdrojem nákazy je nemocný člověk, který vylučuje živé bakterie svými sekrety. Nejzávažnějším zdrojem nákazy je vykašlaný hlen (sputum) při plicní formě onemocnění. Před Kochovým objevem, že příčinou nemoci je bakterie, převládaly domněnky, že tuberkulóza je dědičně podmíněná. Větší výskyt nemoci v jedné rodině byl však způsoben tím, že příbuzní byli v častějším styku s nakažlivým nemocným. V bytovém prachu přežívají bakterie i několik let.
Dřívější typ nemoci, bovinní tuberkulóza, přenesený pitím nepasterizovaného mléka nemocných krav, se dnes nevyskytuje. U většiny lidí s dobře fungujícím imunitním systémem však choroba nikdy nepropukne. Nemoc se rozvine asi jen u 6 % exponovaných jedinců, a to zejména u těch, co mají dlouhodobý kontakt s nemocnou osobou.
V současnosti jsou rizikovou skupinou ohrožení nemocí osoby oslabené jiným základním onemocněním, jako například cukrovkou, autoimunními nemocemi, virovými nákazami včetně onemocnění AIDS nebo léčenými hormonálně. Riziku nákazy jsou více vystaveny osoby drogově závislé, bezdomovci a sociálně nepřizpůsobiví občané.
Epidemiologická situace dětské tuberkulózy je přímým odrazem epidemiologické situace dospělých. Vzhledem k tomu, že většina forem dětské tuberkulózy není nakažlivá, dítě se téměř nikdy nenakazí od jiného dítěte, ale téměř vždy od dospělé osoby, se kterou je v každodenním a těsném kontaktu. Dodnes platí stará zásada, která zní: kdyby nebylo tuberkulózy dospělých, nebylo by ani tuberkulózy dětí.
Očkování - pro a proti
K preventivním opatřením před šířením nákazy patřilo očkování nazývané kalmetizace. Očkování proti tuberkulóze je spojeno se jménem francouzského bakteriologa Alberta Calmetta, po němž i nese název kalmetizace. Calmett ve spolupráci s Camilem Guerinem po dobu 13 let 230x pasážovali bovinní typ tuberkulózního bacilu za nepříznivých růstových podmínek na bramboru s glycerinem a s hovězí žlučí. Vznikl nový kmen, který ztratil virulenci pro pokusné zvíře i pro člověka. Tento kmen se dnes nazývá Mycobacterium bovis BCG (bacil Calmett-Guerin).
Poprvé byla vakcína s úspěchem použita v roce 1921 u novorozence matky nemocné tuberkulózou. Vakcína se podávala ústy. V roce 1930 došlo v německém Lübecku k tragédii. Omylem byl tehdy k BCG vakcíně přimísen vysoce virulentní kmen a z 240 dětí očkovaných touto perorální vakcínou 72 zemřelo. To pak na delší čas zbrzdilo BCG vakcinaci. Od roku 1948 však na základě prohlášení 1. mezinárodního sjezdu BCG v Paříži nastal výrazný vzestup počtu očkovaných. Postupně se místo perorální vakcíny začala zavádět aplikace nitrokožní.
V českých zemích se začalo s kalmetizací na konci 40. let 20. století. V letech 1948-1989 proběhla jednorázová akce, kdy byli všichni mladiství ve věku 1-20 let, kteří měli na tuberkulózu negativní kožní zkoušku, takzvaný Mantoux test, očkováni dánskou vakcínou. Povinné očkování novorozenců proti tuberkulóze bylo v Československu uzákoněno v roce 1953.
Očkování nechrání celoživotně
Každá vakcinace s sebou nese určité riziko selhání i výskytu možných nežádoucích účinků. Po očkování proti tuberkulóze se na rozdíl od ostatních vakcín netvoří v těle ochranné protilátky, nýbrž se vytvoří odpověď buněčná, kterou nastartují krevní buňky zvané T lymfocyty. Takovou aktivitu dokážou T lymfocyty vytvořit nejlépe v útlém dětství, ne již později. Proto se očkuje v novorozeneckém věku. Čím později se vakcína podá, tím je očkování méně účinné. Dospělé osoby se neočkují vůbec.
Očkování proti tuberkulóze jednoznačně před onemocněním nechrání a rozhodně nechrání celoživotně. Poočkovací imunita přetrvává asi jen po dobu 10 let. Dříve prováděné přeočkování jedenáctiletých dětí bylo zrušeno, neboť efekt nepřinášelo. Hlavní ochranný mechanismus BCG vakcíny spočívá především v prevenci rozsevu - generalizace mykobakterií, zabránění takzvaných miliárních forem nemoci, týkajících se především plic a mozkových plen. Kalmetizace tak chrání hlavně novorozence a malé děti proti závažným formám onemocnění. Nechrání před onemocněním, pokud je dítě vystaveno každodennímu kontaktu s infekcí, jako je tomu, když onemocní člen rodiny.
Očkování s sebou pravidelně neslo výskyt nežádoucích poočkovacích komplikací. Očkuje se sice oslabenými, ale živými bakteriemi, a tak v místě podání vakcíny se v kůži vytvoří hnisavé ložisko s reagující mízní spádovou uzlinou v podpaží. Místní reakce v místě podání vakcíny může být nadměrná, uzlina může změknout a spontánně se provalit. Očkovací látka se krevní cestou může rozšířit kamkoli v těle a vyvolat hnisání tuberkulóze podobné, včetně zánětu v kosti. Již po řadu let se u nás na „misky vah" dávaly poočkovací komplikace a nemocnost dětí tuberkulózou. V posledních letech „českou misku vah" komplikace tížily více než samotná onemocnění.
Současná situace
Česká republika v současnosti patří k zemím s nejnižším výskytem tuberkulózy nejen ve světě, nýbrž i v Evropě. Je to především díky zlepšování životních podmínek a v důsledku dlouhodobé systematické práce českých pneumologů a epidemiologů, kteří provádějí diagnostiku, léčbu i protiepidemická opatření.
Koordinovaná práce laboratoří specializovaných na kultivaci bakterií tuberkulózy a systému hlášení nemocných zajistí, aby žádná nemocná osoba neunikla pozornosti, byla podchycena, zavčas izolována a léčena a nemohla se tak stát dalším zdrojem nákazy pro okolí.
Definitivně zhodnocen a uzavřen je zatím rok 2015, ve kterém bylo v ČR zachyceno 518 nových případů onemocnění. To je vyjádřeno v incidenci číslem 4,9. Incidence je počet nemocných na 100 000 obyvatel. To znamená, že tuberkulózou u nás ročně onemocní necelých pět osob ze sta tisíce obyvatel. Kdybychom odečetli nemocné, kteří jsou takzvaně bakteriologicky negativní, neboť bacil tuberkulózy nevylučují, zůstanou nám z nich sotva tři nemocní, kteří by ve své vlastní rodině mohli být pro dítě zdrojem nákazy.
V roce 2010 se Česká republika přidala k četným evropským zemím a zrušila plošné očkování novorozenců proti tuberkulóze. Dnes se v ČR očkují jen novorozené děti, které by se mohly v rodině dostat do rizika nákazy. Patří sem děti z rodin, kde se tuberkulóza v nedávné době vyskytla, nebo se jedná o děti, které se narodí do rodiny, kde oba nebo alespoň jeden rodič pochází ze země s vyšší incidencí tuberkulózy, než je 40. A do třetice se očkují novorozenci, jejichž český rodič v takové zemi s vysokou mírou nemocnosti dlouhodobě pobýval.
Na začátku tohoto článku padla otázka, zda našim dětem nehrozí tuberkulóza. Dětí mezi všemi nemocnými bylo v roce 2015 pět. Shodné počty dětí s tuberkulózou byly zaznamenány i v posledních letech, a to bez ohledu na to, zda se plošně očkovalo, či již ne. Země, jako je například Francie, Německo, Švédsko a mnohé další, které dávno před námi očkování proti tuberkulóze ukončily a mají přitom mnohem více imigrantů pocházejících ze zemí s vysokým výskytem tuberkulózy, žádný vzestup tuberkulózy nezaznamenaly. Naopak například na Ukrajině, která očkovat nepřestala, je tuberkulóza na vzestupu.
Pokud zachováme dosavadní systém kontroly nad tuberkulózou a zásady léčby, budeme i nadále aktivně vyhledávat nemocné mezi osobami v riziku (kontakty s nemocnou osobou, vězni, bezdomovci, žadatelé o azyl) a udržíme v zemi stávající sociální a ekonomickou úroveň, k vzestupu tuberkulózy u nás nedojde, a ani našim dětem tak tuberkulóza hrozit nebude.
Podle našeho očkovacího systému máme devět povinných očkování. K tomu všech devět povinných očkování bez výjimky (včetně očkování proti nenakažlivému tetanu) je podmínkou normální účasti dítěte v mateřské školce, aby nebyly ohroženy jiné děti. Dále je všech devět povinných očkování podmínkou účasti dětí až do 18 let na všech početnějších kolektivních akcích delších 5 dnů, jako jsou dětské tábory, školy v přírodě, sportovní soustředění, zdravotní pobyty apod. (Ne vždy a všude se to v praxi ale vymáhá.)
Existují však v Evropě státy, které mají i větší počet povinných očkování.
Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!
Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku
Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.
Ohrožují nás stále některé závažné infekční choroby?
Někdy možná až zbytečně vášnivé diskuse kolem toho, zda děti očkovat, nebo neočkovat, nejspíš hned tak neumlknou. Vedou je laici stejně jako lékaři a další odborníci, kteří mají k dispozici nejrůznější studie; ovšem ani ony nedávají jednoznačnou odpověď na otázky, které si mnozí z nás kladou. Například: Jsou větší ta rizika, která vzniknou, pokud přestaneme plošně očkovat, nebo naopak ta, která vznikají očkováním malých dětí? Česká republika zatím patří k těm zemím, které se povinného očkování nevzdaly.
Rizika jsou stále velká
Zkusme se na tuto problematiku podívat z pohledu, který dává tomuto postoji za pravdu. Ostatně ještě ti, kdo se narodili v 50. a v 60. letech minulého století, si jistě vzpomenou, že se v jejich okolí objevovali lidé, kteří onemocněli obrnou nebo jinou vážnou chorobou, které jsou dnešním mladým prakticky neznámé a které postupně vymizely právě proto, že populace byla plošně očkována. Vyplývá to ostatně i z informací Světové zdravotnické organizace a dalších oborových organizací.
V souvislosti s odmítáním respektive akceptováním očkování bychom také neměli zapomínat, že žijeme v centru Evropy, kterým ročně projdou desetitisíce lidé z celého světa, a to i z exotických a vzdálených oblastí, kde se stále vyskytují ve velké míře vážné choroby, s nimiž se civilizovaný svět už zdánlivě vypořádal. Je tedy pravděpodobné, že se s nimi opět zase začneme potkávat častěji, než jsme si v posledních přibližně 40 letech zvykli. Možná i proto nezaškodí připomenout si, jaké jsou projevy některých z těchto chorob, jaké mohou mít následky a jak by mělo vypadat očkování proti nim.
Záškrt
Bakterie záškrtu se dostávají do těla ze vzduchu prostřednictvím bakterií z těla nemocného člověka. Vyskytuje se ve dvou formách. První forma napadá nos a hrdlo. Projevuje se šedým povlakem v krku, který zhoršuje polykání a dýchání. Asi dva až čtyři dny po nákaze se dostaví bolesti v krku, teplota, zimnice a zduří žlázy na krku. Druhá forma záškrtu postihuje pokožku, a to formou zarudlých a bolestivých strupů, boláků nebo pupínků. Pokud se záškrt neléčí, bakterie produkují silný jed a nemocný jedinec umírá na udušení, selhání srdce, ochrnutí nebo zápal plic.
Díky dlouhodobému očkování, které u nás probíhá od roku 1946, se v České republice záškrt prakticky nevyskytuje. Očkovací látka proti záškrtu je součástí zákonného očkování dětí a Světová zdravotnická organizace (WHO) nyní doporučuje, aby se lidé v dětství očkovaní dali znovu očkovat jednou za 10 až 15 let. Platí to zvláště v případě, že dojde ke kontaktu s někým, kdo záškrtem onemocněl.
Více o záškrtu najdete v naší Odborné knihovně.
Černý kašel
Tato choroba, nazývaná někdy také dávivý kašel, je vlastně souběžným zápalem horních cest dýchacích a zápalu plic. Přenáší se vzduchem, a to kapénkami, které vznikají mluvením, smrkáním a kašláním nemocných nebo přenašečů, kteří mohou být očkováni, ale mají bakterie v sobě.
Pro černý kašel jsou typická tři stádia. První se podobá normálnímu nachlazení, kdy se dostaví rýma, únava a nechutenství. Po jednom až dvou týdnech přechází nemoc do druhého, záchvatovitého stádia, které se projevuje úporným kašlem, jehož záchvaty se dostavují 30x až 50 x denně. Kašel často provázejí zvracení a dušnost. Toto stádium je nejnebezpečnější, protože může přinášet další komplikace a může dokonce vést k úmrtí. Posledním stádiem je rekonvalescence, kdy se úporný kašel a další příznaky postupně po dobu několika týdnů zmírňují. Nicméně v tomto období má nemocný výrazně oslabený imunitní systém a může být ohrožen jinými bakteriálními nákazami.
Proti černému kašli se u nás očkuje od roku 1958 a vakcína je součástí povinného očkování dětí. Protilátky ovšem nevydrží v těle po celý život, a proto se černý kašel objevuje občas i u dospělých, v dětství proočkovaných jedinců. Z tohoto důvodu bylo vydáno doporučení, aby se i dospělí nechali proti dávivému kašli přeočkovat. Očkování by se mělo zopakovat jednou za 10 až 15 let a lze je provést souběžně s očkováním na tetanus.
Více o černém kašli najdete v naší Odborné knihovně.
Obrna
Až do roku 1950, kdy byla vyvinuta vakcína, byla obrna velmi častou a velmi obávanou virovou chorobou. Právě díky očkování se v současnosti vyskytuje jen velice vzácně. Většina případů obrny má mírný průběh a nepostihuje centrální nervový systém. V těchto případech se u nemocného objeví bolestí v krku a bolesti žaludku a krku. Nemoc propuká náhle a ve své lehčí formě po několika dnech odezní.
Ale přibližně u 3 % nakažených jedinců se projeví ve své těžké formě, pro niž jsou typické silné bolesti svalů, záškuby a ztuhlost šíje, zad a dolních končetin. Přibližně týden po nástupu těchto příznaků dochází k ochrnutí svalů, hlavně na nohou a kolem beder. V nejtěžších případech se pak přidají závažné problémy s dýcháním a polykáním. Proti obrně bohužel neexistuje účinná léčba, některé děti, které se nakazí, jsou postiženy celoživotním ochrnutím, někdy může být ochrnutí dočasné. V dalších případech jsou následkem obrny celoživotně oslabené svaly.
Vzhledem k závažnosti choroby se dnes očkují proti obrně už dvouměsíční děti. Další dávku dostávají ve věku 4 až 6 let před nástupem do školy. Pokud cestujete s dětmi do zemí, kde se obrna stále běžně vyskytuje, je na místě konzultace s lékařem, jestli není zapotřebí ještě jedna dávka vakcíny.
Více o obrně (angl. polio) najdete v naší Odborné knihovně. Pozor!!! (Dětská) Obrna a dětská mozková obrna (DMO) není totéž!
Tetanus
Bakterie tetanu se do těla dostávají poraněnou kůží. Rizikové jsou zvláště hlubší rány, které nejsou řádně ošetřeny. Tetanové bakterie začnou v těle produkovat toxin působící na nervy ovládající svaly a nakaženého jedince tak doslova paralyzuje. Klasickými příznaky tetanu jsou ztuhnutí krčních a čelistních svalů. Pak se dostaví křeče, ztuhlost šíje, dýchací problémy, potíže s polykáním a u dětí může velmi často skončit úmrtím.
Ve většině rozvinutých zemí, včetně České republiky, se díky proočkování vyskytuje tato nemoc jen vzácně. Její bakterie se ale nacházejí na nejrůznějších místech, zejména v půdě a ve zvířecích fekáliích a přežívají velmi dlouho, nelze proto význam očkování rozhodně podceňovat.
Proti tetanu jsou očkovány všechny děti, jedná se obvykle o společnou vakcínu s vakcínami proti záškrtu a černému kašli. S očkováním se začíná ve věku 2, 4 a 6 měsíců, další dávka přichází na řadu mezi 15 a 18 měsíci a pak ve 4 až 6 letech. Následující dávka se doporučuje po 10 letech a pak každých dalších 10 let.
Více informací:
- Očkovací kalendáře
- Zákon o ochraně veřejného zdraví
- Vyhláška o očkování proti infekčním nemocem
- www.vakciny.net
- www.vakcinace.eu
- www.ockovacicentrum.cz
- www.sanare.cz
Související články na portálu Šance Dětem:
