Vztah k přírodě se v dětství vyvíjí, stejně jako děti samotné

Autor/ka: Mgr. et Mgr. Šárka Doležalová (roz. Křepelková)
Datum publikace: 01. 04. 2021
Dětství je nejdynamičtějším obdobím našeho života. Vše v dětském těle roste, vyvíjí se. Jak podpořit zdravý vývoj vztahu k přírodě? Které období je pro to nejlepší? Jak přírodu dětem dávkovat a jaké překážky na nás mohou při výchově v různých obdobích číhat? Dalo by se říct, že jedinou jistotou v období dětství a dospívání je, že se vše mění. Příroda může být cenným pomocníkem pro zdravý vývoj dítěte a zároveň váš přístup k dítěti a k přírodě je klíčový pro to, aby se k ní uměli vztahovat. Jak k tomu tedy přistupovat?

Obsah článku:

Neděje se to náhodou, vše má svůj smysl a místo. Jedno následuje druhé a dohromady tvoří dokonale propracovaný systém, který nám příroda ve formě lidského těla dala k dispozici. A tady je dobré začít. Uvědomit si, že vývoj je přirozený proces, který má své náležitosti. Dítě postupně prochází různými obdobími svého života, ve kterých plní vývojové úkoly, aby se mohlo posouvat na vyšší úrovně a zdravě se, v rámci svých možností a schopností, vyvíjelo. Každé období má své příležitosti a limity. Důležité je nabízet dítěti možnosti, které ho rozvíjí, a díky jejich realizaci se posouvá o pomyslný jeden stupínek výše. Naopak pokud budete chtít, aby dítě rovnou přeskočilo z prvního schodu na pátý nebo desátý a ono k tomu nebude mít potřebné schopnosti a kompetence, nejen že se mu to nepovede, ale je možné, že jeho přirozený vývoj významně zabrzdíte nebo zkomplikujete.

Není ale třeba se děsit. Stačí když budeme dětem dávat právě to, co potřebují, a zároveň je to v jejich možnostech. Stačí když budeme pedagogickými průvodci a vzory, díky kterým se děti dokážou nadchnout a naučit se spoustu užitečných věcí, a naopak budeme minimalizovat naši marnou snahu vývojové limity obejít. Ideálním prostředím, které nám v tom může pomoci a je volně k dispozici všem, je příroda. Malý i velký si tam dokáže najít právě to svoje. Pak už stačí jen základní orientace v tom, v jakém vývojovém období se vaše dítě nachází, jaké vývojové úkoly jsou v tomto období žádoucí a co dítě potřebuje, abyste mu v tomto období nabídli. Pro snadnější orientaci rozděluji vývojová období dětství a dospívání na pět po sobě jdoucích úseků, které kopírují jednotlivé stupně vzdělávacího systému.

Rané dětství

V raném dětství utváří vztah k přírodě novorozence, kojence a následně batolete především vztah k přírodě u jeho rodičů, případně dalších nejbližších dospělých. Je to postoj rodiče, který dítě prostřednictvím napodobování přejímá a se kterým se minimálně do období puberty, než se začne utvářet jeho vlastní, ztotožňuje. Dítě se už od pohybů v bříšku matky a později od prvních nádechů po porodu učí vztahovat k nejbližšímu okolí a samo k sobě. Přístup a výchova rodičů do velké míry určuje, jak bude dítě přistupovat ke světu kolem sebe – zda to pro něj bude bezpečné prostředí, které může svobodně objevovat, nebo prostředí, kde mu hrozí nebezpečí například v podobě ušpinění a bodavého hmyzu.

Obrázek
Rodiče vedou děti na procházku

Během raného dětství dochází k intenzivnímu formování osobnosti dítěte. Jsou položeny základní kameny osobnosti, které se budou postupně s věkem už jen otesávat a tvarovat. První tři roky věku jsou klíčové pro ustavení základních rysů osobnosti dítěte. V podstatě jde o to, s jakým pohledem na svět bude jedinec svůj život prožívat. Zda jej bude vnímat jako bezpečné prostředí pro svou seberealizaci, nebo se snažit kompenzovat svou nízkou sebehodnotu věcmi, kterými se obklopí. Zda bude život z duše nenávidět, své potřeby vnímat jako nenaplnitelné, nebo bude mít potřebu vše, co se děje, mít striktně pod kontrolou. To vše jsou pouze příklady ilustrující, že nastavení v raném dětství se následně promítá do našeho postoje k životu a tomu, jak se budeme vztahovat k prostředí kolem nás i v dospělosti.

Výchova v raném dětství je převážně výchovou ke světu obecně. V první řadě se rozvíjí vnímání sebe sama a okolního světa. Dítě začíná vnímat jednotlivé předměty a mezi různými světy postupně rozlišovat. Do zorného pole se pomalu dostávají různé přírodní objekty a zvířata. Dítě je postupně začíná vnímat, zajímat se o ně, zjišťuje, co si může dovolit a co ne. Začíná navazovat první vztahy a pojmenovávat věci kolem sebe. V raném období pomáhá, když je dítě postupně s přírodním prostředím seznamováno. Učí se být venku, v kontaktu s přírodním prostředím tak, aby to pro něj bylo bezpečné, příjemné a podnětné prostředí. Postupně je také dobré zvyšovat odolnost dětí přiměřeným pobytem venku za různého počasí, kdy se zdravým způsobem a v kontaktu s přírodní „špínou“ vyvíjí i dětská imunita.

V mateřské škole

Školkový věk představuje prostor pro další velký vývojový skok dítěte. Dítě ve školce je schopné základní sebepéče, chodí, běhá, leze a skáče. Aktivně mluví a používá první stovky slov, rozlišuje základní objekty ve světě kolem sebe. Učí se nejrůznější říkanky a poprvé si hraje společně s druhými dětmi, nejen vedle sebe. Své schopnosti a dovednosti rozvíjí v tomto období nejrůznějšími hrami. Postupně se zlepšuje jeho hrubá i jemná motorika, je hbitější a obratnější. Poprvé se vydává na průzkum okolního (přírodního) světa samo, byť vždy v bezpečné vzdálenosti, aby mělo rodiče pro všechny případy na dohled. Právě přírodní prostředí nabízí multifunkční prostor a spoustu možností pro rozvoj veškerých dětských pohybových dovedností.

Dítě může přeskakovat přes kameny, přelézat přes spadané větve a kmeny, lézt na stromy, skákat do kaluží, přeskakovat či brodit potůčky. Pro rozmanitý vývoj dětí je dobré, když netráví svůj čas na asfaltovém plácku nebo rovném hřišti, ale nachází své výzvy v dostatečně členitém prostředí. Zároveň setkání dítěte s přírodou nemusí být vždycky láskou na první pohled. Na tomto místě je klíčová role dospělého průvodce, který pomáhá dítěti rozlišit, co je pro něj bezpečné a čemu se raději vyhnout. Ukáže mu, jak si poradit se zdánlivě nepřekonatelným problémem, se kterým se potkalo. Logické myšlení se rozvíjí až později a klíčový způsob, kterým se děti v tomto období učí, je nápodoba. Odezírají od dospělého, zda je v pohodě si lehnout do trávy, vykoupat se v rybníku, nebo zda je bodnutí vosou a ušpinění kalhot nepřekonatelným problémem.

Dítě předškolního věku je připraveno vnímat přírodní prostředí kolem sebe všemi smysly. Čím rozmanitější možnosti a rozmanitější prostředí mu dokážeme nabídnout, tím lépe. Poznává na vlastní kůži, jak zajímavý a různorodý může okolní přírodní svět být. Je to období úžasu. Děti žasnou nad krásou přírodního světa a jsou zaujaty i sebemenším detailem, který by dospělý snadno přehlédl.

Obrázek
Dívka píše křídou na kámen

V předškolním období se také objevují první známky soucitu nejen s druhými lidmi, ale i s jinými živými bytostmi, především zvířaty. Svou roli zde sehrává tzv. polidšťování. Některé živočichy a rostliny děti vnímají jako sobě podobné a jsou tak schopné se do nich vcítit. Vzniká potřeba brát na ně ohled. Podle některých autorů je způsob polidšťování u dětí předškolního věku základem pro jejich budoucí morální chování k mimolidskému světu obecně. Tato forma vztahování je ale do velké míry individuální a ukazuje se, že větší vztah mají děti s těmi zvířaty, o která měly možnost se delší dobu starat nebo alespoň pobývat v jejich přítomnosti.

Co ještě v tuto chvíli většinou neumí, je rozlišovat mezi obecným a konkrétním. Mají v základu rozvinutou představivost, nemusí vždy vše vyzkoušet, aby zjistily, jaké je řešení. Chlapeček, který viděl u babičky ptáčka se zraněným křídlem, ještě nedokáže pochopit, proč ten ptáček, kterého viděl následující den ve školce, už zraněné křídlo nemá. Neumí ještě rozlišovat mezi konkrétním ptáčkem a všemi ptáčky obecně. Kde jim zatím jejich logické a rozumové operace nestačí, pomohou si fantazií a příběhem. Při poznávání neznámého přírodního světa si pomáhají tím, co znají ze světa lidského. Zraněného ptáčka by tak dítě mohlo chtít vzít k panu doktorovi apod. Ačkoliv přírodní svět poznávají zdánlivě nahodile, pomalu si začínají vytvářet svou vnitřní klasifikaci okolního (přírodního) světa. Příroda sama o sobě děti v tomto věku nenaučí mít ji rády. Klíčová je v tomto věku role dětského průvodce, dospělého vzoru, kterého budou chtě nechtě následovat a skrze něj vidět, vnímat a cítit. Díky němu poznají, zda je příroda prostor, kde jsou rády a tráví tam svůj čas.

Jde se do školy

Školní docházka je velkou změnou v životě dítěte. Učí se cíleně soustředit na jednu věc, číst, psát, počítat. Učí se sebedisciplíně. Kromě rodičů a sourozenců se denně potkává a rozvíjí vztahy s vrstevníky a paní učitelkou. Podle některých autorů je mladší školní věk nejvýznamnějším obdobím pro rozvoj vztahu dítěte k přírodě. Dítě se více osamostatňuje od rodičů a často vyráží ven do přírody i samo. Zároveň už je schopné přírodnímu prostředí kolem sebe porozumět. Tento věk je obdobím velkého zájmu a zkoumání, jak přírodní svět kolem funguje. Typicky si děti vytvářejí různé bunkry a skrýše, aby je nikdo neviděl a ony mohly nepozorovaně sledovat, co se děje kolem nich. Příznačné jsou v tomto věku hry na něco a sportovní vyžití nejrůznějšího typu. Problémem dnešní doby je omezení možností k trávení volného času venku. Ve městech ubývá volných přírodních prostranství, kam by se rodiče nebáli své děti pustit bez dozoru a sami jsou příliš zaneprázdnění na to, aby tam trávili čas s nimi. Děti tak čím dál častěji tráví čas v kroužcích nebo ve virtuálním prostředí.

Není pak divu, že pro děti, které nejsou na kontakt s přírodním prostředím zvyklé a nebyly moc venku ani v předškolním věku, není pobyt v přírodě příjemný. Je to prostředí, které je pro ně cizí a mohou zažívat až pocity úzkosti a ohrožení, protože jim nikdo neukázal, že není, čeho se bát. Takové děti je třeba jemně podporovat a nechat je se s přírodním prostředím pomalu skamarádit. Dopřát jim smyslové hry v přírodě, které jim pomohou si přírodní svět osahat. Vyrazit s nimi na výlet či výpravu, kde mohou přírodní prostředí více poznat a zároveň se v něm učit pohybovat a přežít. Táboření v přírodě pro ně bývá velkým dobrodružstvím.

Děti mladšího školního věku zajímá především to, jaké věci doopravdy jsou. Dovedou soustředěně zkoumat a postupně poznávat, jak věci v přírodě fungují. Baví je nejrůznější pokusy a už jsou schopné si věci logicky zdůvodňovat. Je to období, kdy se rády učí a dovedou pojmout velké množství nových informací. Dovedou se už učit ze svých vlastních zkušeností a stále ještě přejímají informace prostřednictvím pozorování a nápodobou. Pomáhejme jim v tomto období vytvářet si realistický obraz přírodního světa a schopnost pečovat o něj.

Navíc se ukazuje, že přírodní prostředí samo o sobě skýtá řadu benefitů pro dítě a jeho vývoj. Vynaložené úsilí za to stojí.

Obrázek
Dívka si hraje s listy

Školáci si potrpí na pravidla. Učí se rozlišovat, co je dobré a co je špatné. Většinou se snaží chovat „slušně“ podle požadavků dospělých. Dodržování nastavených morálních zásad striktně vyžadují. Velký důraz kladou na spravedlnost a nedobře snášejí, když je někomu ubližováno. To souvisí i s jejich vztahováním se k přírodnímu světu. Už se o přírodu mohou a také dokážou starat. Oblíbená bývá práce na školní zahradě. Zároveň děti v tomto věku často poptávají zvířecího mazlíčka, o kterého by se učily starat. Prohlubuje se tím schopnost vcítit se do druhého tvora i odpovědnost za někoho druhého.

Děti v tomto období rozvíjí především vztah ke zvířatům a blízké přírodě. Zároveň si ale už mohou všímat i různých ekologických problémů, které jsou s přírodou spojené. Pokud je chceme učit zásadám ochrany přírody už v tomto věku, je důležité, aby se to dělo v malém a jim blízkém měřítku. Aby si celou situaci dokázaly reálně představit a ideálně se s ní i vypořádat pomocí dostupného místního řešení. Pomůže jim to uplatnit podobný princip v budoucnu i v případě rozsáhlejších a vzdálenějších problémů, kterým budou vystaveny. Odborníci varují před prezentováním environmentálních katastrof v příliš brzkém věku. Propagují heslo: „žádné tragédie před čtvrtou třídou“. Důvod je jednoduchý. Pokud je dítě vystaveno problému, který je na něj příliš velký a který z jeho pohledu nemá řešení, vede to často k tzv. naučené bezmocnosti, která přetrvává až do dospělosti. Dospělý jedinec pak má pocit, že nemá možnost měnit a ovlivňovat svět kolem sebe. Pokud dětem předkládám nějaký problém, měly by mít možnost se aktivně podílet na jeho (vy)řešení.

A je tady puberta

Po relativně klidném období přichází další dynamické období vývoje, které nenechává kámen na kameni. Do této doby pečlivě budovaný obraz se vlivem působení hormonů a intenzivním fyzickým a duševním vývojem rozpadá, aby se vytvořil obraz nový. Dospívající jedinec se pomalu odděluje od identity původní rodiny a hledá si svou vlastní identitu – kdo je v tomto světě. Toto období se silně pojí s vlastní sebehodnotou, která ale není stabilní. Velké změny a nejistoty jsou tak často provázeny výkyvy nálad a snahou začlenit se do nějaké vrstevnické skupiny, následovat touhu někam patřit. Dospívající se v tomto období mohou více stahovat do sebe bez chuti projevovat se navenek, nebo si naopak budují svou „vnější image“.

Klíčovým úkolem v tomto období je najít sám sebe a ujistit se v tom. V popředí zájmu jsou mezilidské vztahy, vlastní prožívání a introspekce. Je to období plné hledání a experimentování v různých směrech. Mladiství často mohou zacházet až do extrémů. Důvodem není, že by chtěli cíleně provokovat své okolí, spíše sami testují své vlastní hranice, a tím se dozvídají více o tom, kdo vlastně jsou. Tím se toto období často stává nejvíce konfliktním.

Pubescenti jsou oproti mladším spolužákům větší idealisté. Spíše, než jaké věci jsou, přemýšlí nad tím, jaké by věci měly být. Do popředí se dostávají hodnoty, etické a morální otázky. Toto období je ideálním pro řízené diskuse, ve kterých je možné vyjádřit svůj názor na věc a zároveň vyslechnout pohledy ostatních. Nově se u dospívajících objevuje abstraktní myšlení. Jejich rozumový vývoj dospěl do stádia, kdy jsou schopní zvažovat různá řešení, dávat myšlenky do souvislostí a činit tzv. soudy o soudech. Umí zvažovat klady a zápory, ale komplexní řešení jim ještě mohou činit problémy a kompromisy se jim mohou zdát jako polovičatá řešení.

Typický pro tuto věkovou skupinu je menší zájem o přírodní svět obecně. Svět vztahový a sociální je pro ně v tuto chvíli mnohem zajímavější. Co se nicméně přesto rozvíjí, je jejich vědecké a morální uvažování o přírodě a životním prostředí. Dospívající v tomto věku jsou schopni chápat podstatu environmentálních problémů a zároveň se aktivně o ochranu životního prostředí zajímat a přijímat odpovědnost za své vlastní chování. Důležité ale je, aby se pro takové chování, které bude ve prospěch přírody a životního prostředí, sami rozhodli. Aby sami zhodnotili důvody, a poté se zachovali správně. Stejně tak je pro ně důležité, aby správně jednali i ostatní. Globální problémy spojené s životním prostředím je třeba jim předkládat citlivě, vždy ve spojení s tím, jak mohou sami participovat na jejich řešení. Zvyšuje se tím šance, že i do budoucna budou k podobným situacím přistupovat aktivně.

Přestože pro ně příroda není na první místě, má jim rozhodně co nabídnout a může jim dát přesně to, co potřebují. Prostor, kde mohou testovat své hranice, lépe poznat, kdo jsou a prožít nezapomenutelné zážitky v partě vrstevníků. Stačí, když dostanou prostor pro naplnění toho, co zrovna potřebují.

Obrázek
Mladí lidé v lese

Přechod do dospělosti

Posledním obdobím před dospělostí je z vývojového hlediska adolescence, období střední školy. Už nejsou dětmi a zároveň ještě ani dospělými. Začínají brát život do svých rukou. Často až s velkým úsilím bojují o svá práva a svobodu. Hledají své místo ve světě, které by mohlo být středobodem jejich následujícího života a tento prostor hájí před svými rodiči. Spokojení jsou ve skupině vrstevníků, navazují první sexuální vztahy a celkově si budují vlastní životní styl. Adolescenti jsou díky svému idealismu přesvědčení, že problémy by se měly řešit aktivně. Jsou impulzivní a mají rádi rychlá řešení, která mohou hraničit se zbrklostí. Jejich myšlenkové operace jsou plně vyvinuty, na rozdíl od pubescentů získávané informace plně propojují se svými dosavadními zkušenostmi. Jejich řešení jsou logicky správná, někdy ale rychlost vítězí nad komplexností.

To, co v tomto období potřebují, je prostor pro tříbení vlastního názoru. Ideální z tohoto pohledu jsou různé simulační hry a diskuse nad různými tématy a problémy. Pokud jsou konfrontováni s pravidly, přemýšlí o jejich smyslu. Pokud je přijmou, chtějí, aby byla dodržována. Co se týká jejich aktivního chování ve prospěch životního prostředí, mohou již řadu aktivit, na rozdíl od dětí mladšího věku, samostatně vykonávat. V rámci budování svého životního stylu mají možnost se různě realizovat v rámci dobrovolnictví a spolupráce s různými organizacemi. V tomto období se dospívající mohou vracet k přírodě nebo jejímu znovuobjevování. To většinou závisí na tom, jak se u jedince v tomto ohledu odvíjela minulá vývojová období. Před samotou v lese stále převažuje sociální kontakt, ale zároveň se objevují i touhy po klidu a fyzické výzvě, které příroda nabízí. Adolescentní období je také příhodným časem pro rozvoj umělecké činnosti spojené s přírodou, meditací a hledání spirituálních hodnot v přírodě. Často vyhledávaná jsou tzv. sóla – pobyty v přírodě o samotě, které mohou plnit funkci přechodového rituálu do dospělosti.

Pár vět na závěr

Každé vývojové období má své výzvy a zároveň svá úskalí. V raném dětství se nastavuje vztah jedince ke světu obecně a dítě v ideálním případě vnímá okolní prostředí jako bezpečný prostor k životu. Předškolní věk je velkým prostorem pro rozvoj pohybových dovedností dítěte, žasnutím v přírodě díky zapojování různých smyslů. Školáci už jsou schopni se zaujetím přírodu systematicky zkoumat a budovat si s ní vztah skrze péči o domácího mazlíčka. V pubertě dochází na jednu stranu k odklonu od přírody ke vztahům mezilidským, na druhou stranu už jsou děti v tomto věku schopny vnímat environmentální problémy a podílet se na jejich řešení. Tato dovednost se dále rozvíjí s osobními hodnotami a životním stylem i v adolescenci.

Nelze říct, že by některé období bylo lepší nebo horší. Jisté je, že těmito vývojovými zákoutími musíme všichni projít minimálně jako děti, někteří podruhé v pozici rodiče. Příroda je nám v obou případech cenným pomocníkem, který nabízí řadu možností, jak daná vývojová období využít a zvládat s nadhledem.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

Autor/ka
Mgr. et Mgr. Šárka Doležalová (roz. Křepelková)

Vystudovala Masarykovu univerzitu v Brně, je ekopsycholožkou zabývající se vlivem kontaktu s přírodou na prožívání a chování dítěte.

Odborná knihovna:
Články: