Význam partnerství pro fungování rodiny

Autor/ka: PhDr. Jitka Douchová
Datum publikace: 13. 11. 2021, Aktualizováno: 08. 12. 2021
Manželství a partnerství – zdánlivě se oba pojmy kryjí a na první pohled mezi nimi není patrný žádný rozdíl. Přesto mezi nimi v reálném životě mnoho lidí vnímá významné pocitové a prožitkové rozdíly. Manželství je institut s právním i sociálním dosahem, partnerství působí jako vztah nabízející více svobody. Dříve se říkalo o partnerském vztahu, v němž oba žijí v rámci jednoho domova a mají spolu děti, že spolu „žijí na psí knížku“. Soužití dvou lidí, kteří nebyli sezdáni oficiálně, nebo dokonce před Bohem, nemělo pro okolní svět takovou platnost a závaznost. Partneři totiž mají jiné příjmení, jejich děti ho získávají většinou po otci, ve svazku je iluzorně obsažena dobrovolnost a možnost jeho snazšího opuštění. Tato forma partnerství tedy bývala, a někdy dodnes bývá, vnímána jako méně hodnotná.

Obsah článku

Jako partnersky specializovaný psycholog to vidím jinak. Závaznost a zodpovědnost vtiskujeme svému vztahu tehdy, když jej vnímáme jako životní. Cítíme a víme, že chceme vytvářet společný domov a mít spolu děti a jdeme do toho s vědomím plné zodpovědnosti za své city a konání. Vstup do manželství nemusí být nutnou podmínkou pro společný šťastný život. Není ani jasnou zárukou spokojeného partnerského života.

Historicky vzato se manželství uzavírala proto, že to byl tradiční scénář partnerského i osobního života. Někdo to prožíval až jako „diktát“, který zněl poměrně jasně: ukončení vzdělání, nalezení práce, svatba, příchod dětí. Byly to kroky s povinnou posloupností, dané tlakem společenských norem. Vypadá to, jako bych od sebe oddělovala hodnotu manželství a partnerství, ale tak to není. Jako partnerský psycholog pracující s klienty na hledání opravdové platformy jejich vztahu ovšem cítím, že manželský institut sám o sobě zárukou štěstí není. Hodně lidí považuje manželství za velmi důležité proto, že v něm vnímají jistotu: psychickou, emocionální, ale i právní. Manželství „zajišťuje“ sociální status, pocit zařazení se. Obzvlášť pro někoho je velký pocitový rozdíl v tom, zda žijeme spolu a máme společný domov i děti, ale naše soužití není stvrzeno manželským slibem, anebo „na to máme papír“. Můžete si zkusit, jak sami vnímáte, když řeknete „můj manžel“, „můj přítel“, nebo „můj partner“.

Obrázek
Svatební kytice

Partnerský vztah prochází svými vývojovými etapami. Akt svatby je velice silný rituál, zlomový milník, a má v životě partnerů velký význam. Tehdy, pokud je vstup do manželství oboustranně chtěný a oběma prožívaný a vytoužený – tedy pokud není vynucený pod tlakem nejrůznějších okolností (namátkou tlak rodiny jednoho z partnerů, těhotenství) – je v něm oboustranné vyjádření vyváženosti, harmoničnosti a vzájemnosti. Svatbě předchází další velice významný rituál, a to žádost o ruku. Leckdy je to v životě a ve vzpomínkách partnerů významnější krok než svatba samotná.

Vzpomínám na to, jak krásně mi popisoval svou žádost o ruku kamarád. Promyšlenost kroku v sobě symbolizovala vše, co od své budoucí ženy a společného svazku očekával. O ruku chtěl ženu, již si pro sebe zvolil, požádat po dosažení vrcholu poměrně vysoké hory. Byla to dlouhá túra, vysoký vrchol. Proto až tam, aby bylo jasné, že spolu v budoucím životě všechno zvládnou, a že to určitě nebude vždy jednoduché. Nepřálo jim ani počasí, ani kondice budoucí snoubenky, která po několika hodinách namáhavého výšlapu rezignovala a přála si návrat dolů. Když si to dnes oba připomínají, usmívají se – a šťastně. On projevil respekt a toleranci a uvědomil si, že nepotřebuje od své ženy stoprocentní výkon za všech okolností. O ruku ji požádal s prstýnkem daleko před jím vytyčeným cílem. Na vrchol hory nedošli. A zde se začínáme bavit o tom, oč opravdu v partnerství jde. Netrvat za každou cenu na svých představách o partnerovi, respektovat jeho limity, ale i limity své – tedy limity společného vztahu. Žádný vztah není dokonalý, ani nikdo z nás. Ale v rámci udržování partnerství je užitečné a fajn stále se o to snažit a nic nevzdávat.

Kdo více touží po manželství?

Nejsem statistik. Jsem empirik a vycházím jen ze své terapeutické praxe, trvající přes 35 let, na jejímž základě usuzuji, že o stvrzení vztahu manželstvím touží více ženy. Je to pro ně potvrzení, že jsou pro svého muže opravdu žádané a důležité. Ve statusu manželství více vnímají svou jistotu, svou pozici, a také potvrzení lásky. Znám hodně příběhů, ve kterých žena není schopna zapomenout svému muži, že nejsou manželé, že mu "nestála za to" požádat ji o ruku a oficiálně nést před ostatními manželské závazky. Muži naopak častěji mívají potřebu iluze svobody. Pokud se muž neožení, ale žije se svou ženou a společnými dětmi, vytvářejí společný majetek, mají dlouhodobou partnerskou historii nejen sami mezi sebou, ale i před svědky – jejich rodinami a přáteli – je pro něj závazek zodpovědnosti tentýž. Iluze svobody ale hraje svou roli. Nemám ráda genderové rozlišování a generalizaci, ale přesto se jej někdy dopouštím, nyní právě zde. Jakkoli je to vlastně iluze o svobodě, je pro některé typy mužů manželství závazek hraničící s možností spontánní svobody. To dokládá i rozšířený akt (rituál) loučení se svobodou před vstupem do manželství.

V čem partnerství spočívá?

Na začátku společného partnerského života je velmi důležité uvědomit si vlastní potřeby a očekávání. Partnerství, to je velké slovo s velkou hloubkou. Představu o tom, co pro nás znamená, si každý vytváří na základě vzorců z původní rodiny, v níž jsme vyrůstali a vnímali, jaký tandem jsou naši rodiče.

Obrázek
Partneři v objeti

Atmosféra partnerského vztahu našich rodičů je podstatný formotvorný činitel v tom, jak si představujeme svůj vlastní dospělý partnerský život. Buď cítíme touhu po opakování idylického vztahu, nebo potřebu negace toho, čeho jsme byli svědky, pokud bylo soužití rodičů konfliktní a negativní. Samozřejmě existuje i neutrální poloha vjemu partnerství rodičů, kde jsme nevnímali ani idyličnost, ani konfliktnost. Uvědomění  si vlastních potřeb v rámci životního partnerství ovlivňuje a utváří také naše předchozí partnerská historie. Vlastní zkušenosti hodně formují to, co hledáme a po čem toužíme.

O svých potřebách a očekáváních je velmi důležité mluvit od začátku. Tím se zakládají stavební kameny našeho „my“. My dva, samostatná a svébytná originální bytost, i když jsme také každý sám za sebe. Pojmenování těchto potřeb, jakkoliv se v průběhu života vyvíjejí a proměňují, je opravdu nesmírně podstatné. Jestliže to víme a diskutujeme o nich, své potřeby zhmotňujeme nahlas partnerovi i sobě. Nenaplnění našich potřeb vede k frustraci a je-li dlouhodobá, vyúsťuje v partnerskou krizi.

K důležitým prvotním otázkám, které používám v úvodu párové partnerské terapie patří: co na sobě oba měli na začátku rádi? Co bylo tmelem jejich vztahu ve fázi rozhodování se, že spolu chtějí opravdu žít? Pojmenovali si, co od partnerství očekávají, co je pro každého z nich důležité? Klienti velmi často objevují pojmenování svých partnerských potřeb až v rámci terapie. Nenaplněnost nevyřčených potřeb vedla zbytečně dlouho ke konfrontacím a hádkám s výčitkami, plným negativních emocí. A to je velká škoda, protože leckdy zbytečně ubližují láskyplnému vztahu s obrovským potenciálem.

K hlavním hodnotám, které utvářejí a podílejí se na vjemu partnerství, patří jednoznačně:

  • Respekt
    Musíme se k sobě chovat jako dospělý k dospělému. Zní to jako samozřejmost, přesto to leckdy samozřejmé není a v rámci vztahu se někdo chová víc jako vychovávající rodič. Kontrolující, kritizující a vyjadřující nahlas, co partnerovi dovolí, nebo nedovolí, co smí, a co ne. Každý jsme originální osobnost s vlastními lidskými hodnotami, každý jsme individualita. A jakožto individuality spolu vytváříme pár, který spolu chce žít – z lásky a touhy po partnerství. Respekt k individualitě a hodnotě toho druhého pomáhá budovat vyvážené a rovnocenné partnerství, v němž je oběma dobře.
     
  • Sdílení
    Je důležité sdílet volný čas, a při tom umět přijmout i potřebu osobní svobody partnera v rámci vzájemného „my“. Je hezké, když si i o tom můžeme popovídat, sdílet částečně to individuální každého z nás. Partnerský vztah prochází vývojovými fázemi. K prvním patří okouzlení, a následuje zamilovanost. V této fázi sdílíme společně téměř vše, protože jsme sebe plni a nemyslíme skoro na nic a na nikoho jiného. Ale tato fáze má omezenou dobu trvání a přechází později do fáze hlubší a stabilnější, do lásky. Tu si již neuvědomujeme pořád, jen občas. Emoce nejsou tak prudké a silné, život jde dál ve svých dennodenních kolejích. Již v této fázi je důležité myslet na to, že jsme spolu nikoliv automaticky, protože jsme si řekli, že k sobě patříme a máme společné cíle v životě, ale že spolu také stále musíme utvářet něco, co patří jen nám. Proto je důležité sdílet své prožitky, část svého osobního času a zároveň spolu prožívat nové věci. Tím utváříme naši partnerskou historii.
  • Opora
    Opora a její vědomí, to je jeden ze základních stavebních kamínků partnerství. Je důležité moci partnerovi důvěřovat. Vědět, že nás podpoří ve chvílích, kdy procházíme něčím těžkým. Že nás partner podrží. Asi není potřeba vysvětlovat více. V umění podpořit svého partnera tkví síla vztahu jako taková. Ale abychom uměli svého partnera podpořit, musíme disponovat jak vlastní sebedůvěrou, tak důvěrou v partnera.
     
  • Vzájemné porozumění.
    K tomu patří i umění empatie, vcítění se do toho druhého a jeho potřeb, společné prožívání věcí.
     
  • Umění si naslouchat
     
  • Vzájemnost našeho „my“
    Mám na mysli zdravou vzájemnost a souznění, nikoliv závislost na vztahu. Ve zdravém a kvalitním vztahu potřebujeme i volně dýchat a necítit se být vztahem spoutáni. 
  • Intimita
     
  • Důvěra
     
  • Láska
    Do šťastného a pevného partnerství nedílně patří umění dávat partnerovi najevo lásku. Je to důležitá „živá voda“ vztahu. Jak to dělat, je téma pro samostatný článek. Hodně lidí si myslí, že dokazují svou lásku prostě jen tím, že s tím druhým jsou. Ale neumějí již vyslovit důležitá láskyplná slova: „Mám tě moc rád“, „Miluju tě“, „Jsem šťastný/á, že jsem právě s tebou“, „Nedokážu si představit život bez tebe, protože ty jsi ten/ta, koho cítím jako pravého partnera pro sebe, pro svůj život“. Hodně mužů říká, že projevuje svou lásku činy, a proto není nutné o ní mluvit. Možná to vypadá, jako bych hovořila o projevech lásky z červené knihovny, ale láskyplná slova, objetí a zachování dotýkavosti a něhy je něco, co každý z nás potřebuje cítit a prožívat. Z toho totiž čerpáme ve chvílích, kdy se necítíme úplně dobře. A z toho žije i náš vztah. Jedná se o zviditelnění a průběžné zhmotňování lásky ke svému partnerovi. Je to, de facto, důležitá životní vztahová potřeba. Potřebujeme cítit a dávat si najevo, že jsme milováni a milující. Skrze projevy lásky posilujeme lásku samu.
Obrázek
Muž a žena spolu leží v posteli

Jak partnerství budovat?

Je důležité nevycházet z původních stavů zamilovanosti a nesrovnávat současný stav s tím, jaké to bylo na začátku. Od fáze zamilovanosti přecházíme k dozrávání vztahu, zároveň sami vyzráváme jako osobnosti. Náš vztah se proměňuje s přibývajícími roky a zkušenostmi. Vztah je jiný, má pevné základy, ty je ale důležité průběžně tvořivě rozvíjet a podporovat. Stále více vstupuje do popředí důležitost sdílení, vzájemnosti, poskytování si osobní svobody v rámci vztahu a důvěra. Důležitost možnosti osobní svobody společně s vzájemností a sdílením neustále opakuji, protože při práci s klienty často vidím, jak se to někdy nedaří. Přináší to mnoho frustrací a trápení do vztahu, kde se oba mají rádi, ale mají pocit, že je nutné být spolu v příliš těsném propojení. Důsledkem pak bývá ponorka, žárlivost a nemožnost dýchat ve vztahu volně, protože si na nás ten druhý činí až majetnické nároky.

Je nesmírně důležité podporovat se, stále se vnímat, slyšet, co říkáme jeden druhému, a také si průběžně vytvářet společné cíle. Ty jsou motorem fungujícího vztahu. Zpočátku je to jednodušší, cíle jsou jasné: mít společné bydlení, utvořit si domov, založit rodinu. Ale co dál, když je toho dosaženo? Velmi důležitý je kontinuální přesah. Stále je kam jít, ale potřebujeme o tom vědět, a povídat si o tom. A důležité je společně přemýšlet o svých životních cílech a podporovat je. Podstatná je v tomto ohledu vyváženost, aby nebyl dlouhou dobu ve vztahu jen jeden „tahoun“ a druhý pasažér. Mluvím zde o nutnosti vyváženosti mezi dáváním a braním.

Aby se toto dařilo, je v rámci konkrétního vztahu velmi důležité rozdělit si kompetence muže a ženy. Za co kdo zodpovídáme? Nejlepší je dohodnout se společně. Pokud to neuděláme, můžeme na sebe vzájemně svalovat vinu a jeden druhému stále vyčítat, co se nepovedlo. To je pro možnost udržení kvalitního a pevného vztahu velmi kontraproduktivní. Kdysi dávno vytvořený a tradicemi potvrzovaný patriarchální model v tomto směru dávno nemůže být funkční.

Obrázek
Muž nese ženě květinu

Podmínkou opravdového partnerství je určitě umění průběžného oceňování partnera. Uznání toho, co se povedlo, v čem je dobrý, co nás od něj zahřálo a co na něm máme rádi. To je motor a motivace vztahu. Je nutné, aby bylo autentické, nikoli součást strategické hry. Ocenění a uznání potřebuje slyšet i cítit každý z nás, někdy však bývá hodně vzácné.

Aby byl vztah stále živý, je důležité udržovat jeho jiskřivost a dynamiku. Společně s pocitem bezpečí a vzájemné důvěry, je dobré dávat do vztahu i koření „nejistoty“. Není možné mít partnera za jistého s naprostou samozřejmostí. Pokud jeden z partnerů „zaspí“ na pocitu majetnictví, přestává vztah tvořivě kultivovat a rozvíjet. Jet na setrvačnosti se nevyplácí. Když vztah vzniká, je jako společně zasazené semínko, ale květina, která z něj vyrůstá, potřebuje k zachování krásy průběžně dostávat živiny, vodu i sluníčko – jinak uschne. Recept na udržování vztahu jakožto květiny, která roste, sílí a mění barvy i tvar, musí nacházet každý pár individuálně. Obecný předpis neexistuje, což je zákonité, vzhledem k tomu, že jsme originální osobnosti a spolu vytváříme originální propojení. 

Je důležité, aby naše partnerství bylo pro oba jak bezpečným přístavem, tak výletní lodí, na níž se šťastně a vesele tančí a je radost na ní být. O to se musí oba aktivně a kreativně starat. Mimo jiné také uchováváním si vzájemného erotična, intimity a dotýkavosti. Pokud na začátku byla vzájemná chemie, nemůže se úplně vytratit. Ale to není jen tak samo sebou. Je důležité stále o sebe pečovat, abychom se mohli navzájem vnímat jako přitažlivé bytosti. Udržování erotického napětí je v rámci každodenního života, spousty povinností a stereotypu, zdánlivě obtížné. Ale nemusí (a rozhodně by nemělo) být. To, že jsme spolu, máme společný domov, děti a majetek, neznamená, že už se nebudeme snažit být přitažliví pro svůj protějšek. Důležitou podmínkou je mít rád sám sebe a vyzařovat to. V partnerství je podstatné navzájem se znát a tolerovat chyby toho druhého, protože dokonalý není nikdo. A vlastně o sebe a náš vztah stále bojovat, neusínat na vavřínech.

Jak o vztah pečovat?

Klíčem k udržení hezkého a smysluplného vztahu, o který se můžeme stále opírat a mít radost z toho, že jej máme, je hlavně nepodléhání všednodennímu stereotypu. Potřebujeme umět včas identifikovat signály ztrácení společné řeči, ztráty sdílení a vzájemného napojení, a mluvit o tom. Neboli, nesmírně důležitým faktorem a pomocníkem je umění partnerské komunikace. Pojmenovávat to dobré a pojmenovávat to, co nás rozděluje. Umět s problémy a rozdílnými názory pracovat prostřednictvím konstruktivní komunikace. Je nesmírně důležité problémy řešit včas, dokud jsou živé a aktuální. Nezametat je pod koberec v zájmu zdánlivého klidu. Střádání kostlivců ve skříni se vždy vymstí, protože vede ke kumulaci napětí. To pak vybouchne většinou na základě triviálního podnětu. Nezpracované problémy fungují jako rozbuška, vytahují dávné křivdy, vše je plné nezpracovaných negativních emocí a dopad je někdy katastrofální. Proto vždy doporučuji řešit názorové střety a průběžně „čistit stůl“, aby v nás nic nebobtnalo jako špatně strávené sousto. Zároveň je důležité řešit konflikty a nejasnosti s nějakým odstupem a nadhledem, a ne ve chvíli nejvypjatějších emocí, někdy až afektu. To hrozí zbytečným ublížením partnerovi a vyřčením věcí, které se těžko zapomínají.

Jaká jsou důležitá pravidla pro konstruktivní komunikaci v hádce?

Je to jak „timing“ (správné načasování), tak forma sdělení (v afektu se člověk dopouští leckdy urážek, výčitek, kontraproduktivních devastačních konfrontací). A je důležité dávat si pozor na manipulace – to je však opět samostatné, široké a velmi důležité téma.

Hovoříme-li o pečování o partnerský vztah, je dobré znát základní stavební pilíře vztahu a ty si ochraňovat a hlídat. Jsou jimi:

  • finanční hospodaření (vzájemná dohoda na tom, co kdo bude financovat, kdo povede kasu atd.)
  • podíl na péči o domácnost
  • shoda na názorech ohledně výchovy dětí
  • sex
  • vzájemné volnočasové aktivity

Co říct na závěr? 

Toto vše je důležité uchopit a monitorovat problémy. Řešit je včas, jako dva dospělí lidé, a nezatahovat do toho své původní rodiny s žádostí, aby se staly našimi koaličními spojenci. Partnerskou krizi je nejvhodnější identifikovat včas a řešit ji prostřednictvím odborníka – partnersky specializovaného psychologa.

Partnerství, to je nádherné a životně důležité téma. Partnerství znamená být tým a nevzdávat lásku. Být spolu a vědět, proč stojí za to bojovat, pokud se nám zrovna nevede. Vše jde přeci ve vlnách a nemůže být pořád dobře. Nic není černobílé. Tím chci říct, že pokud zrovna prožíváme partnerskou krizi, nesoulad a pocit únavy vztahu, je dobré se vždy nejdřív vrátit k tomu, co nás spojovalo na začátku a co máme společného v současnosti. Co máme na sobě rádi a proč stojí za to bojovat o svůj vztah dál, i když není zrovna „ideální“. Když víme proč bojovat, můžeme nalézat prostředky. A aby byly správné a efektivní, je užitečné získat doprovázení zvenčí – prostřednictvím nezávislého erudovaného odborníka. Ten nedává zaručené recepty, nenabízí zázračné pilulky. Ale nabízí možnost odstupu a inspirujícího povídání si. A co je důležité, není soudce, který by mluvil o tom, kdo je vinen. Častou „chybou“ těch, kteří se ocitají v krizi, je hledat viníka. Ale to není konstruktivní, naopak. Důležité je hledat cestu ke změně. Podporovat to, co je mezi námi silné a dobré a vyloučit to, co nás rozděluje.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

Autor/ka
PhDr. Jitka Douchová

Absolvovala jednooborové studium psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1982 se specializuje na problematiku partnerských vztahů. Během své profesní kariéry prošla řadou psychoterapeutických výcviků. Působila jako manželská poradkyně, v letech 1990–92 byla ředitelkou Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy v Kutné Hoře a od roku 1998 vede soukromou ordinaci v Praze. Má dlouholeté zkušenosti s prací psychologa v centrech krizové intervence (RIAPS Praha, Centrum krizové intervence při PL Bohnice). Pět let externě přednášela psychoterapii na FTVS – obor fyzioterapie a rehabilitace. Dále působila jako lektorka mnoha kurzů komunikačních dovedností a sebezkušenostních psychoterapeutických výcviků.

Odborná knihovna:
Články: