Stockholmský syndrom

Obsah článku

• Škála emočních reakcí zasažených je široká
• Podmínky rozvoje Stockholmského syndromu
• Vysvětlení rozvoje syndromu?
• Kritika pojmu Stockholmský syndrom
• Stockholmský syndrom v rodinách a u dětí

Na prožívání oběti má vliv řada fenoménů. Jsou to specifické znaky události, včetně jejího trvání, míry fyzického, sexuálního a psychického násilí, vnímaného ohrožení života, zda je sama nebo s ostatními, jaké jsou motivy pachatele (Alexander, Klein, 2010), ale také individuální osobnostní nastavení zasaženého (či zasažené – v textu pro zjednodušení uvádíme pouze mužský rod). Graham (1994) uvádí, že zásadní je také, jak délku trvání události odhadují oběti samy a zda mají za to, že se jim podaří uniknout. V rámci té samé situace únosu ta rukojmí, která věří, že jejich zajetí skončí brzy, jsou méně náchylná k rozvoji Stockholmského syndromu, či se u nich rozvíjí pomaleji než u těch, která se domnívají, že jejich utrpení bude trvat dlouho. Důležitý je také celkový fyzický i sociokulturní a náboženský kontext situace.

Škála emočních reakcí zasažených je široká

Obrázek

V počátku je to šok, otupělost, pocity viny a zranitelnosti (Busuttil, 2008). V prožívání některých je patrné popření, které je považováno mnohými autory za normální adaptivní reakci, neboť umožňuje jedinci získat čas na přizpůsobení se nečekané situaci. V dlouhodobější perspektivě může být tato reakce však problematická, pokud například rukojmí neberou vážně pokyny únosců a odmítají přijmout zvýšené riziko situace (Alexander, Klein, 2010). V následujícím vývoji prožívání zasažených se objevuje strach, úzkost, obavy o vlastní život a také anticipační stres z toho, jak se bude situace vyvíjet (Busuttil, 2008). Zasažení si také mohou klást četné otázky, hledat pro situaci vysvětlení a vytvářet plány pro eventuální aktivní reakci. Může se objevit vztek směřovaný k sobě samému či k pachateli, který spíše zvyšuje nebezpečí pro rukojmí. Nejlepší strategie pro přežití je totiž nevzbuzovat pozornost (Alexander, Klein, 2010). Reakce aktivace vzteku a upadání do otupělosti se mohou u zasažených cirkulárně střídat. Někteří zasažení pak mají tendenci ke stažení se, izolaci, apatii, objevuje se u nich zmatenost, obtíže se soustředěním a kognitivním vyhodnocováním situace, rozhodováním se. Mohou projevovat resilientní (resilience = odolnost) reakce (Busuttil, 2008). Jednou z klíčových strategií je podpora víry v přežití. Rozeznáváme i extrémní reakce – některé popisuje Symonds (1983) jako trvalejší zamrznutí, vedoucí až k automatickému jednání a tendence k podřízenosti či infantilismu. Jiní mohou reagovat naučenou bezmocností, kdy se po předchozích nezdařených pokusech o změnu situace již o další posuny nepokoušejí, dokonce ani ve chvíli, kdy by to bylo možné. Z hlediska posledně zmíněné reakce je zcela zásadní délka trvání takového omezení. Analyzované případy variují od trvání v řádu desítek hodin až po ty, které trvaly několik let (například Natascha Kamupsch, Colleen Stan). Reakce na takto dlouhé zajetí je odlišná, zasažený se za takových okolností snaží vést do určité míry normální, běžný život a adaptovat se na specifické podmínky.

Dalším tématem z hlediska prožívání zasažených je skupinová dynamika, která se manifestuje celou paletou reakcí, od prosociálního jednání, přeš žárlivost, posuny v hranicích skupiny a odpovědnosti. Dle Busuttil (2008) se však zdá, že skupinová dynamika je spíše protektivním faktorem, někteří zasažení reagují aktivně prosociálně, například pomocí druhým, a to jim pomáhá situaci lépe zvládnout. Specifický typ reakce představuje právě vývoj Stockholmského syndromu.

Pokud se zdaří osvobození rukojmí, je před přeživšími ještě náročný úkol odpoutání se od události a jejího zpracovávání. Zvýšené nebezpečí a obavy o vlastní život v rámci uvedených incidentů, stejně jako svědectví násilného jednání pachatelů může vést k rozvoji PTSD. Trestný čin únosu, respektive zážitek rukojmí je z hlediska rozvoje posttraumatické stresové poruchy rizikový, zejména pokud se objevuje v rámci incidentu větší počet násilných interakcí (Allodi, 1994; Bering et al., 2008). Větší dopady může mít podle dosavadních zjištění také na mladší oběti (Namnyak et al., 2007). Busuttil (2008) uvádí, že s rozvojem PTSD souvisí spíše prožité psychické trauma než fyzické strádání, zažité během trestného činu.

Podmínky rozvoje Stockholmského syndromu

Specifikovány jsou čtyři podmínky pro rozvoj syndromu, založené na studii devíti různých viktimizovaných skupin (Graham et al., 1995). Je přítomno:

• vnímané ohrožení života,
• přesvědčení, že vyhrůžky mohou být naplněny,
• zasažený vnímá určitou malou laskavost od pachatele, poskytnutou v kontextu trestného činu,
• zasažený zažívá izolaci od jiných perspektiv, než je perspektiva pachatele
• vnímaná nemožnost uniknout na straně zasažených.

Rovněž Namnyak et al., (2007) nacházejí určité předpoklady uváděné rukojmími v pěti vysoce profilových případech: oběti zažily přímou hrozbu fyzického, sexuálního nebo emočního násilí vůči nim, byly drženy v izolaci v uzavřených prostorách nebo byly fyzicky omezené, všechny měly příležitost během věznění utéct, ale nepodařilo se jim tuto příležitost využít (kromě případu přepadení Norrmalmstorg) a všechny ukázaly určitou sympatii, pochopení pro jejich únosce, pachatele po trestném činu. Co dalšího spolupůsobí na rozvoj tohoto syndromu? Je to jednak kontakt tváří v tvář. Navázání kontaktu s obětmi se pachatelé někdy brání opatřeními, která zvyšují anonymitu a střídáním v hlídání těchto osob. Dále je to určité načasování použití násilí – pokud je použito na začátku pro získání kontroly či pokud je použito pro potlačení narušujícího rukojmí, může být ostatními rukojmími akceptováno. Bezdůvodně vnímané násilí rozvoj syndromu spíše redukuje. Podporují jej dále stejný jazyk, cílená interakce rukojmích, kteří se snaží prostřednictvím své humanizace podpořit šance na přežití. Podpůrná může být i silná a sebevědomá osobnost uneseného, který může někdy ovlivnit hlídače jenž pravděpodobněji nebude vůdčí osobností únosců. Tyto osobnosti jsou obvykle zaneprázdněny vyjednáváním. Předsudky a stereotypy mohou vést k dehumanizaci rukojmích a tím i bránit rozvoji syndromu. Svůj vliv má také čas, který umožňuje rozvoj výše uvedených vlivů (Adorjan et al., 2012).

Vysvětlení rozvoje syndromu?

Obrázek

Původní bylo vnímání tohoto jednání rukojmích jako abnormální reakce. Dnes je považujeme za normální reakci v nestandardní a potenciálně život ohrožující situaci (Cantor, Price, 2007). Spojována je také se strategií takzvaného appeasementu, ústupků, usmiřování, jako strategií pozorovanou i u jiných živočichů (Bailey et al., 2023). Strentz (1980) považuje Stockholmský syndrom za projev dvou obranných mechanismů – identifikace s agresorem a regrese. Rukojmí se identifikují se silným agresorem a navracejí se k méně zralým vzorcům chování pasivity a závislosti. Jejich snaha přežít je silnější než jejich odpor vůči strůjci situace. Dle evolučně psychologického vysvětlení autorů Cantora a Price (2007), kteří pozorují podobné chování u řady živočišných druhů, zejména pak primátů, je motivem chování snaha posílit své bezpečí. Rukojmí vnímají, že projevený přátelský kontakt mezi sebou by mohl být pachatelem vnímán jako zdroj nebezpečí, takže se ho snaží vyvarovat a dávají najevo hledání bezpečí přímo u pachatele.

Navázání kontaktu, zlidštění rukojmích má své pozitivní dopady jak pro rukojmí, tak potažmo pro vyjednávající stranu a pro pachatele. Rukojmí tím mohou zvýšit své bezpečí, pachatel je pak méně ochotný jim ublížit a více ochotný vyjednávat. Jeho obraz může být pozitivnější i pro veřejnost. Pachatel může mít zároveň větší kontrolu nad rukojmími, pokud tito jsou na něj navázáni a spolupracují (Strentz, 2006). Podle některých autorů pomáhá sympatie rukojmí s pachatelem přijmout situaci, zamezit obraně a agresi směrem k pachateli a tím udržet přežití u jinak potenciálně vysoce rizikového scénáře (Namnyak et al., 2007).

Kritika pojmu Stockholmský syndrom

Vymezení Stockholmského syndromu má však také své kritiky, kteří poukazují například na přehnanou pozornost tomuto fenoménu s ohledem na jeho nízký výskyt v realitě. Upozorňují, že medializace může přinášet systematické zkreslení, které se promítlo i do stanovení kritérií syndromu. Tato kritéria nebyla systematicky klinicky ověřována (Namnyak et al., 2007). Syndrom byl navržen jen na základě popisu jednotlivých kauz, autoři často nestudovali primární data případů a vycházeli z popisů v médiích. Za nejbližší je některými autory považována diagnóza F43.0 v rámci MKN 10, Akutní stresová reakce, která zahrnuje přechodnou poruchu spuštěnou významně stresovými životními okolnostmi.

Další autoři upozorňují, že syndrom se neobjevil u některých případů s delším trváním či v případech více zajatých rukojmích se neobjevil u všech (De Fabrique et al., 2007). Vznik tohoto syndromu je konstatován u osob bez předchozího vzájemného vztahu, nicméně případy únosu jsou dle některých autorů často v situacích, kdy se takové osoby znaly (tamtéž). Není také jasné, zda samotný syndrom zahrnuje i čistě účelovou kooperaci s pachatelem. Existuje jen málo akademického výzkumu o tomto syndromu a spojitosti mezi případy jsou hledány často především médii, která tak mohou vytvářet určité zkreslení ohledně existujících znaků a podobností. Studie (Namnyak et al, 2007) nacházejí podobnosti v prožitcích rukojmích, nicméně kladou si otázku, zda jde o specifickou abnormitu v tomto prožívání a chování, nebo projevy, které jedinec zažívá obecněji v rámci extrémně stresující situace.

Stockholmský syndrom v rodinách a u dětí

Pojetí Stockholmského syndromu se někdy rozšiřuje i k popisu projevů dalších skupin obětí, například válečných vězňů, členů kultu, žen žijících v násilných vztazích, dětí, které byly fyzicky a emočně zneužívány a dalších (Graham, 1994). I pro toto rozšířené pojetí Graham vyjmenovává základní předpoklady pro rozvoj Stockholmského syndromu. Jsou to:

• vnímané ohrožení přežití oběti a víra oběti v to, že pachatel je schopný hrozbu vykonat
• vnímaní malých laskavostí směrem od pachatele v kontextu teroru
• izolace od jiných perspektiv, než je ta pachatelova
• vnímaná neschopnost uniknout.

Obrázek

Takové pojetí dokumentuje ve svých studiích Jülich (2005). V jedné z nich kvalitativně analyzovala výpovědi 21 dospělých, kteří byli v dětství obětí sexuálního zneužití příbuznou či známou osobou. Sledovala, zda se v jejich vyprávění objeví určité aspekty Stockholmského syndromu. Například vnímané ohrožení vlastního přežití je v kontextu utajování sexuálního násilí, dle jejího názoru, vztaženo i na další blízké osoby, kdy oběť se cítí za jejich bezpečí odpovědná. Ve výzkumu se objevovaly výhrůžky, že pachatel oběti něco rozbije, že jí odepře lásku, že ji nebude mít rádo okolí, že se někomu něco stane, pokud o jednání někomu řekne. Autorka je vyhodnocuje jako reálné hrozby fyzického a psychického přežití. Mezi vnímání laskavostí ze strany pachatele řadí i víru oběti v to, že ji pachatel má rád. Oběti od pachatele někdy po dobu zneužívání získávají více pozornosti, privilegia či dárky. Graham (1994) uvádí, že vnímaná laskavost přináší oběti naději v lidskost pachatele, a tedy i na její vlastní přežití. Vnímaná izolace je v těchto případech spíše sociální a psychologická než fyzická. Oběti zažívají izolující pocit provinění i nedostatek reakcí od autorit, okolí a lékařů. Pasivita okolí podporuje dle autorky také pocit nemožnosti uniknout ze situace. Zdůrazňuje také roli vyšší zranitelnosti dětí, například z toho důvodu, že z vývojového hlediska ještě často vnímají svět perspektivou důležitých dospělých: rodičů, blízkých příbuzných a osob v pozici autority. Pachatel často záměrně buduje vztah k dítěti tak, aby nejdříve nastolil důvěru a ať již intuitivně či jako vlastní modus operandi následně snáze získal vliv na dítě. Osoby, které mohou oběti pomoci na cestě vymanění se z vlivu pachatele začne oběť postupně vnímat jako nepřátele.

Graham (1994) také upozorňuje na výskyt kognitivních distorzí, bez jejichž přítomnosti by se Stockholmský syndrom pravděpodobně nerozvinul. Jsou jimi sebeobviňování, vnímání pachatele jako oběti, víra v to, že když bude oběť pachatele dost milovat a vyhoví mu, zneužívání přestane. Dle Jülich (2005) netrpí všechny oběti sexuálního zneužití v dětství Stockholmským syndromem, ale ty, které čelí zneužívání delší dobu, jsou k němu náchylnější. Má za to, že tento syndrom stojí za neochotou dospělých řešit zneužívání oznámením v dospělosti (Jülich, Oak, 2016) což nazývá termínem konspirace ticha. Pro některé oběti však oznámení a oficiální řešení není podstatnou součástí jejich vlastního vyrovnání se s událostí. Ukazuje se, že důvodů pro neoznámení v dospělosti je širší paleta.

V případech extrémního sexuálního násilí, které se vyskytuje u komerčního sexuálního zneužívání dětí sledují autoři vytváření takzvaného trauma coercive bonding (traumatické nátlakové vazby) (Sanchez et al., 2019). Pro přítomnost brutálního teroru vůči oběti, pro totální kontrolu oběti obchodníkem a zisk jako hlavní motivaci takového chování tento termín vymezují jak vůči takzvané traumatické vazbě, tak vůči Stockholmskému syndromu. Přesto nese znaky podobné těm, uváděným u Stockholmského syndromu. Traumatická nátlaková vazba se totiž objevuje u adolescentních obětí obchodu s lidmi, kde je značná nevyváženost moci, brutální zneužívání pachatelem a intenzivní emoční a fyzická reakce na straně oběti. Objevuje se hypervigilance a přecitlivělost na náladu pachatele, přijetí jeho světa a ztráta vlastní identity oběti.  Autoři chtějí mapováním dynamiky tohoto vztahování zlepšit a vhodně zacílit intervenční a terapeutické metody pro takto zasažené oběti.

Obrázek

Výzkum výskytu znaků Stockholmského syndromu probíhá také v oblasti sportu, konkrétně atletiky. Specifické podmínky tvoří dle autorů (Bachand, Djak, 2018) asymetrie moci v hierarchii atletiky i značná volnost, kterou trenér v jednání s dítětem dostává od rodičů atleta. Trenéři mají své vlastní zájmy v činnosti s dětmi, ať již je to rozvoj dětí, ale také tlak na výhru, který ospravedlňuje jejich práci. Autoři uvádějí, že dokumentované je zneužívající chování, které trenér i atlet omlouvají jako vášeň nebo nezbytnou komponentu kompetitivního atletického prostředí. Může to být přetěžování dítěte či například odmítání správné hydratace. Po delší době to mladí sportovci akceptují, často svého trenéra dokonce podporují. Dané jednání také odůvodňují dobrými výsledky. Když je trenér úspěšný, ukazuje se, že stížností na jeho jednání je méně. Racionalizace zneužívání je tak dle autorů manifestací Stockholmského syndromu. Atleti se bojí negativních dopadů. Autoři (Bachand, Djak, 2018) zmiňují Freudův mechanismus identifikace, který může vést k ochraně dotyčného. Na rozdíl od obětí únosu nejsou sportovci ve striktním fyzickém omezení, ale spíše v mentální či finanční pasti. Jde o oblast, kde dle autorů postrádáme větší objem výzkumu, nicméně rozšíření pojmu Stockholmský syndrom do této oblasti podporují.

Je však třeba upozornit, že případy domácího násilí či zneužívání jsou takové, ve kterých významnou roli hraje dlouhodobá dynamika vztahů a celý jejich vztahový a situační kontext i socioekonomické vlivy (Roubalová et al, 2019). Výjimkou není předchozí pozitivní vztah a reálné dobré zkušenosti oběti s pachatelem, či ekonomická závislost na něm. Zůstává tedy otevřenou otázkou, jestli toto prostředí dlouhodobých rodinných vztahů skutečně naplňuje znaky takzvaného Stockholmského syndromu, který vzešel ze situace, kdy se oběti a pachatelé vzájemně neznali a setkali se poprvé právě v rámci spáchaného trestného činu. Navázání vztahu s pachatelem má tak ve větší míře ráz adaptace na šokující a traumatizující situaci s potenciálem snížit riziko újmy a zvýšit pravděpodobnost přežití. Riziko bezprostřední fyzické likvidace je v případech domácího násilí obvykle méně zřetelně vyjádřené či není přítomné v takové míře, jako v případech únosů. K nadužívání pojmu v rámci debat se stavějí kriticky Adorjan et al. (2012), kteří negativně vnímají jeho užití k relativizaci argumentů protistrany v debatách o společenských tématech.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku