Rodina dítěte se zrakovým postižením

Rodiče jsou vystaveni množství nepříjemných otázek svého okolí. Většina rodičů, kteří přicházejí do středisek rané péče, se snaží statečně vyrovnávat s citovým zraněním. Pro své dítě potom vykonají velmi mnoho tím, že nezvratnou situaci berou jako nevyhnutelný fakt a zaměří se na vytvoření přirozených podmínek jak ve výchově dítěte v kruhu rodiny, tak i ve styku dítěte s okolím. Kladou na ně jen takové požadavky, které je vedou k aktivnímu zmocňování se prostředí a k samostatnému překonávání překážek.

Dítě by mělo přicházet do styku se všemi předměty a jevy prostředí, se kterými se setkává i dítě nepostižené. Neměl by být vynechán ani styk s celou škálou společenských situací a nároků, jejichž zvládnutí na ně působí pozitivně. Pochopení důsledků těžké zrakové vady se u rodičů projevuje aktivním výchovným působením bez škodlivého rozmazlování a nevhodného stavění dítěte do výjimečných pozic uprostřed rodiny.

Dítě by nemělo poznat, že jeho zraková vada působí rodičům nadměrné starosti. Mohl by u něj vzniknout hořký pocit, že ne vlastní vinou způsobuje svým rodičům obtíže. Nezdravě také působí nekritická láska k dítěti, která je nepřirozeně omezuje ve všech životních situacích a vyúsťuje v nesprávné hodnocení dovedností a vlastností dítěte.

Co je tedy třeba činit? Přes všechny obtíže to není tak složité, jak dokazují zkušenosti mnoha rodičů, kteří překonali první pocity hořkosti a rozhodli se vytvořit svému dítěti nejlepší podmínky rozvoje jeho vlastností. Rozhodli se nezaměřovat své úsilí k ideálu navrácení zraku, jestliže zjistili u odborného očního lékaře, že taková možnost pro jejich dítě neexistuje. Nepodlehli snům, které svazují ruce těžce zrakově postiženému dítěti i rodičům, protože nejsou reálné. Rozhodli se plně soustředit na výchovu a hledají všechny prameny informací.

Zvláště výchova nevidomého dítěte je skutečně nesnadná a vyžaduje mnoho obětavosti a sebezapření. Na základě zkušeností lze však potvrdit, že se každý vklad vyplácí. Nevidomé dítě netrpí svou slepotou, není z ní nešťastné, pokud k tomu není přivedeno rodiči. Jestliže bychom připustili, že slepota dítěte je pro rodiče neštěstím, potom je třeba připomenout, že pro dítě je jen jednou z velkých životních překážek.

Připravujme proto dítěti všechny životní situace jako například pro jeho vidomého sourozence. Není-li sourozenec, jsou velmi dobré zkušenosti ze styku s dětmi příbuzných a známých. Těžce zrakově postižené dítě potřebuje ke svému zdravému duševnímu i tělesnému rozvoji kolem sebe jiné děti. Nemělo by však mít mezi nimi zvláštní postavení. Budou dítěti pomáhat, ale ponechají mu iniciativu všude tam, kde to jeho postižení dovolí.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Čtěte také:
Průběh služby rané péče
Volmý čas dětí se zrakovým postižením
Dávky pro rodiny dětí se zdravotním postižením

Kde hledat pomoc