Strašák jménem tělocvik
„V poslední době se stále častěji setkávám s informacemi, jak to chodí na základkách i středních školách v hodinách tělocviku, a musím říct, že se mi z toho chce brečet,“ říká sedmatřicetiletá Barbora, která se živí jako instruktorka pohybových aktivit převážně pro dospělé. Zároveň dochází učit zdravotní tělocvik na střední školy. Své skutečné jméno ani názvy konkrétních zařízení si ale nepřeje uvést. „Když dostanu novou skupinku, nejdřív se jich ptám, z jaké základky přišli a jaké mají zkušenosti s pohybem obecně. A bohužel hodně z nich tělák nesnáší, řekla bych nadpoloviční většina,“ zjistila. Hlavní důvody shrnuje svými slovy jako nedostatečnou individualizaci, tedy přístup k jednotlivým dětem bez přihlédnutí k jejich potřebám a zdatnosti. Dokonce i některé dívky, které několikrát týdně sportují, se jí přiznaly, že si psaly omluvenky, jelikož je náročná tělocvikářka nechala běhat tak dlouho, až z toho zvracely.
