Role rodinného terapeuta

Nyní si ukážeme, jak typ pracoviště a osobnost terapeuta byly důležitými faktory, které pomohly k navázání terapeutického vztahu s původně nedobrovolnou klientkou.

Jarmila - problém mají rodiče a sociálka, já jsem v pohodě

Jarmila je sedmnáctiletá slečna, která se z pohledu světa dospělých chovala velmi rizikově a její okolí o ni mělo velký strach. Jarmila vystřídala dvě střední školy, ani na jedné nedokončila první ročník. Zamilovala se do staršího partnera, ale ten ji přivedl k návykovým látkám, konkrétně pervitinu. S rodiči se často hádala, měla pocit, že jí jen diktují život, že si nevšimli, že bude za chvíli dospělá. Rozhodla se k příteli odstěhovat a najít si práci, aby rodičům dokázala, že je samostatná. S tím však její rodiče nesouhlasili, nedovolili jí odstěhovat se. Jarmila přesto od rodičů odešla. Ti po konzultaci se sociální pracovnicí dali podnět k soudu, aby dívku umístil dočasně do ústavního zařízení. Rodiče doufali, že tímto nesmírně těžkým krokem pomůžou své dceři, aby si uvědomila, že si kazí život. Chtěli, aby jí někdo domluvil, když jejich slova jsou marná. Jarmilu do ústavního zařízení přivezli za dramatických okolností soudní vykonavatelé a sociální pracovnice. Dívka neměla moc informací, jen že rozhodl soud a uvidí se, co bude dál. Tušila, že jsou v tom „zapletení“ rodiče. Svou situaci vnímala jako spolčení rodičů a úřadů, byla velmi negativisticky naladěná. Během vstupní konzultace s psycholožkou se obraz jejího příběhu o předchozích měsících zcela lišil od dokumentů od soudu. Jarmila však byla překvapena, že se psycholožka ptá na její názor, její interpretaci situace i to, co cítí. I přes všechnu zlost, ventilaci vulgarismů a střídání pláče a smíchu dokázala hledat nějaké záchytné body své situace. Na nabídku zatelefonování či pozvání rodičů reagovala odmítavě, což nebylo překvapivé.

Rodiče se ještě týž den zajímali o svou dceru, chtěli ji vidět. Rodičům psycholožka nabídla setkání bez přítomnosti Jarmily. Rodiče byli zklamaní, mysleli si, že je Jarmila bude prosit, aby si ji vzali zpátky, odmítnutí nečekali. Otec chtěl setkání nejprve ukončit, matka plakala. Oba rodiče měli pocit, že soudním rozhodnutím udělali chybu. Vyprávěli, jak je Jarmila zklamala, kolik nocí nespali, kolik hodin strávili na konzultacích ve školách, aby ji nevyhodili, jak je vyděsilo, když zjistili, že bere drogy. Z prvního setkání rodiče odcházeli se smíšenými pocity. Přesto se jim ulevilo, měli pocit, že v daném zařízení dobře rozumějí podobným „případům“, že by to mohlo jejich dceři pomoci.

Jarmila se snažila, aby to vypadalo, že ji návštěva rodičů nezajímá. Přesto bylo znát, že ji potěšilo, že ji navštívili hned první den. Zhruba po týdnu pobytu a několika individuálních i skupinových setkáních s psychology požádala o pomoc s prvním telefonickým kontaktem domů. Hovor proběhl poklidně, Jarmila mluvila s matkou, poprosila ji o předání osobních věcí. Rodiče přijeli následující den. Tentokrát se s nimi Jarmila již vidět chtěla. První setkání proběhlo za asistence psycholožky. Rodiče i Jarmila byli rádi, že je tam někdo další, jinak by se určitě pohádali. Jarmila se snažila působit dojmem, že je nad věcí, že ona přeci zase tak velký problém nemá, našla si brigádu, přítel taky a teď hledá nový podnájem. Co se týče pervitinu, tak to jen zkoušela, není přece závislá. Rodiče vnitřně trpěli, mysleli si, že po týdnu bude Jarmila "zlomená", bude se omlouvat a podobně.

Psycholožka podnítila všechny zúčastněné, aby vyjádřili svá očekávání. Jarmila si myslela, že psycholožka se přidá k rodičům a bude mentorovat o tom, že drogy škodí, že umře, že roste pro kriminál, že má na kluky dost času. Byla překvapená, že se zajímá o to, co očekává, že s ní mluví partnersky. Psycholožka byla mladá, určitě si pamatuje, jak byli její rodiče také hrozní. Otec byl i po druhé konzultaci rozpačitý, sice se mu ulevilo, že mohl konečně vidět svou dceru, ale nebyl si jistý, jestli slečna psycholožka může jejich dceři pomoci. Zatím to tak nevypadá, dcera se zatím nepolepšila. Matka cítila, že se psycholožka zajímá o jejich starosti, byla ráda, že neslyšela žádnou kritiku, že něco udělali špatně. Také se jí ulevilo, že dcera vypadá daleko lépe, než když ji viděla naposledy.

Psycholožka s Jarmilou pracovala i nadále, hovořili spolu o její představě spokojeného života, obavách i strachu, i o otázkách ohledně drog. Jarmila ventilovala, že cítí, že rodiče zklamala. Představovali si, že z ní bude ekonomka, bude pracovat v bance. Nemohli pochopit, že by ji bavilo dělat něco akčnějšího, třeba barmanku. Jedině přítel ji má rád takovou, jaká je. Ne jaká by měla být. Psycholožka Jarmilu požádala, aby zkusila formulovat, čeho si na rodičích váží. Jarmila byla zaskočená, ale nedělalo jí problém vyjádřit alespoň pět charakteristik. Pak následovala otázka, kolik z těchto věcí jí teď nabízí přítel a které z těchto věcí si myslí, že rodiče od ní slyšeli.

Při další společné konzultaci byla atmosféra již daleko méně napjatá, Jarmila více naslouchala rodičům, nesnažila se jim hned oponovat. Matka se zajímala, co Jarmila celé dny dělá, o čem přemýšlí, otec se snažil opatrně hovořit o představách o budoucnosti.

Příběh rodiny Jarmily měl pozitivní pokračování. Dívka se po necelých dvou měsících pobytu v ústavním zařízení mohla vrátit zpět k rodičům, rodina s pracovištěm spolupracovala ambulantně formou rodinné terapie (a také zajištění toxikologických testů se smluvní laboratoří). Jarmila byla i nadále v péči sociální pracovnice, kam také docházela. Rodina dokázala změnit kontext svých komunikačních i vztahových vzorců. Jarmila upustila od svých předčasných separačních pokusů, zjistila, že přítel jí v mnohém lhal, během pobytu v zařízení se ji nesnažil kontaktovat, ani když mu nechávala vzkaz, kde je. Ocenila, že za ní rodiče pravidelně jezdili, i když to měli celkem daleko. Uvědomila si, že jim jde opravdu o to, aby byla spokojená a nelitovala svých rozhodnutí. Vlastně se jí ulevilo, před pobytem sice nebyla závislá na rodičích, ale na příteli, jeho programu, jeho rozhodnutí, co budou dělat, a pomalu, ale jistě i na pervitinu, který ji organizoval život. Tak svoboda nevypadá. Rodiče se smířili s tím, že jejich dcera aktuálně preferuje jiný typ budoucí profese, a slevili, že se může přihlásit na nematuritní obor. Protože byl školní rok již v průběhu, musela se Jarmila zaregistrovat na úřadu práce a navštěvovat zatím třikrát týdně kurz angličtiny.

Příběh Jarmily a její rodiny jsme vybrali z důvodu odlišného prvotního očekávání všech zúčastněných a také možné role dalších faktorů, jako byl věk terapeutky i typ pracoviště i kontext celé terapeutické situace, které mohly mít vliv na navázání terapeutického vztahu s rodinou.