Když dítě neříká, že je šikanované, neznamená to, že se nic neděje, varuje psycholog

Oběti si za šikanu mohou samy, agresorem bývá problémové dítě a dobrý učitel musí šikanu vždy odhalit – tak zní některé z populárních mýtů o školní šikaně. Stejně tak si nepředstavujte, že šikana začíná fackou či křikem. Spíš nenápadným vyčleňováním, ignorováním nebo „vtípky“, kterých si dospělí dlouho nevšimnou. Děti si ale šikanu samy nevyřeší a mlčení neznamená, že je vše v pořádku. „Občas slýchám: Když za mnou nepřišel, tak to asi není tak vážné. Takový názor je ale cesta do pekel,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy psycholog, terapeut, supervizor a lektor Josef Mižigar. Právě bagatelizace, mlčení a víra, že „to přejde samo“, patří podle něj k nejnebezpečnějším omylům. V rozhovoru vysvětluje, proč děti často o šikaně nemluví, proč agresor nemusí být „problémové dítě“ a jak mohou dospělí situaci ještě zhoršit.

Jaké jsou nejčastější mýty o šikaně, se kterými se dnes ve školách setkáváte?

Jedním z nejčastějších mýtů je představa, že šikana je vidět a slyšet hned od začátku. Ve skutečnosti ale často začíná nenápadně, plíživě. Objevují se nepřímé náznaky, varovné signály, posměch, poznámky, ignorování nebo přehlížení. Je důležité myslet na to, že existuje určitý „zakrývající systém“, v důsledku kterého nemusí být šikana v počátečních stádiích patrná.

Celý článek najdete zde: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kampus-zakladni-vzdelavani-jak-poznat-sikanu-u-deti-308161