Mezinárodní únos nezletilého dítěte v rámci rozvodových sporů

Překrásný a veskrze pozitivní důsledek lásky a intimního soužití muže a ženy v podobě dítěte, které si oba rodiče od prvních okamžiků, kdy ho spatří, dají za cíl hýčkat a ochraňovat před všemi negativy světa, se bohužel velmi rychle může stát nástrojem a de facto obětí řešení rozpadu soužití rodičů.

Obsah článku:

• Právní úprava
• Mezinárodní únos
• Ústřední orgány členských států Úmluvy
• Únos do země, která není členem EU ani smluvní stranou Úmluvy
• Únos do země, která je členem EU a nebo/ i smluvní stranou Úmluvy
• Řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů
• Závěr

V současném světě, kde hranice přestávají existovat a volnost lidí svobodně se rozhodnout, s kým založí rodinu a kde budou žít, nabývá mezinárodních rozměrů, může být důsledkem při konci společného soužití rodičů takzvaný mezinárodní únos dítěte.

Jakkoliv se převážně jedná o problematiku týkající se takzvaných smíšených párů, tedy českého občana a cizince s únosem z České republiky a nebo do České republiky, nelze vyloučit, že se chování, které lze podřadit pod pojem mezinárodní únos, dopustí i rodiče, kteří jsou oba dva občany České republiky. Takový případ může nastat například ve chvíli, kdy tito rodiče založí svou rodinu v cizině, tedy dojde k narození dítěte v cizině a po rozpadu vztahu se jeden z rodičů chce vrátit s dítětem zpět do České republiky, zatímco druhý nikoliv. Rovněž je možné, že při rozpadu klasické české rodiny, kdy i dítě se narodilo a žije v České republice, jeden z rodičů přistoupí k řešení otázky „péče a výchovy nezletilého“ způsobem trvalého odcestování s dítětem do zahraničí.

Právní úprava

Problematika mezinárodních únosů je v České republice upravena dvěma právními předpisy, a to Úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, jež vstoupila pro Českou republiku v platnost 1. března 1998 (dále jen Úmluva), a dále pak Nařízením Rady (ES) č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, z 27. 11. 2003 (známé také pod názvem Brusel II, dále jen Nařízení). Vztah těchto dvou právních předpisů je dán v rámci států Evropské unie předností právní úpravy dle Nařízení ve vztahu ke stejným okruhům problematiky. V Nařízení o neupravených záležitostech se používá úprava Úmluvy.

V preambuli nařízení (17) je odkaz na Úmluvu, která by měla být používána ve všech případech neoprávněného odebrání nebo zadržení dítěte, s doplněním ustanovení Nařízení. Nařízení pak samo zpřísňuje podmínky pro možnost nevyhovění žádosti o navrácení dítěte do místa obvyklého bydliště, kdy oproti Úmluvě umožňuje navrácení dítěte i v případě, že mu hrozí vážné nebezpečí, že bude po návratu vystaveno fyzické nebo duševní újmě či se dostane do jinak nesnesitelné situace, pokud se prokáže, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení (11, odst. 4 Nařízení).

↑ nahoru

Mezinárodní únos

Výchozím kritériem pro celou problematiku je jednoznačné určení, že došlo k takzvanému mezinárodnímu únosu.

Mezinárodním únosem je protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte, jímž bylo porušeno právo péče o dítě (jednoduše řečeno právo rodiče, instituce nebo orgánu, který se na únosu nepodílí a nedal k přemístění ani zadržení souhlas) podle právního řádu, v němž dítě mělo před přemístěním nebo zadržením obvyklé bydliště a v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno (čl. 2, 11) b) Úmluvy).

Obvyklým bydlištěm dítěte je pak dáno dosavadní bydliště dítěte před únosem.

Ústřední orgány členských států Úmluvy

V souladu s Úmluvou je v každém státě (smluvní straně Úmluvy) určen tzv. ústřední orgán, a to k výkonu povinností, uložených tomuto orgánu Úmluvou (Články 4 až 6 Úmluvy). Ústřední orgány jednotlivých států jsou povinny spolupracovat za účelem zajištění návratu dítěte, jakož i k naplnění ostatních cílů Úmluvy. Slovy Úmluvy jsou povinny činit potřebná opatření, aby:

• zjistily místo pobytu dítěte, které bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo,
• uchránily dítě další újmy a zúčastněné strany poškození tím, že učiní předběžná opatření nebo zařídí jejich přijetí,
• zajistily dobrovolné vrácení dítěte nebo usnadnily smírné řešení,
• v případě potřeby byly vzájemně sdělovány informace týkající se sociálního postavení dítěte,
• byly poskytovány obecné informace o právním řádu jejich státu, týkající se provádění Úmluvy,
• zahájily nebo usnadnily zahájení soudního nebo správního řízení za účelem nařízení návratu dítěte, případně umožnily úpravu nebo zajištění účinného výkonu práva styku s dítětem,
• zajistily nebo usnadnily, vyžadují-li to okolnosti, poskytnutí právní pomoci a porady, včetně účasti právního zástupce,
• učinily taková správní opatření, která jsou nutná a vhodná k zajištění bezpečného návratu dítěte,
• se vzájemně informovaly o provádění úmluvy, a pokud je to možné, vyloučily jakékoliv překážky při jejím provádění.

V České republice je tímto orgánem Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně (dále jen ÚMPOD, podle § 3 zákona č. 359/1999 Sb.), na který v každém případě doporučuji se obracet, ať již v případě, že k únosu dítěte došlo, nebo to s ohledem na chování partnera/rodiče hrozí. ÚMPOD zajišťuje kompletní a aktuální informace o členských státech Úmluvy a na to navazující možnosti způsobů navrácení dítěte. Aktuální informace o smluvních státech Úmluvy, jakož i o Ústředních orgánech je pak možno získat také na internetových stránkách Haagské konference (www.hcch.net).

↑ nahoru

Únos do země, která není členem EU ani smluvní stranou Úmluvy

Je důležité uvědomit si, že pokud stát, do kterého je dítě protiprávně přemístěno nebo je v něm drženo, není členským státem Úmluvy, a ani není členem Evropské unie, pak se šance na nedobrovolné navrácení dítěte rovnají de facto nule. Z daného důvodu, pokud má rodič obavy o možnost únosu dítěte, je vhodné vždy si vyjasnit pozici země, do které by případně nějaký takový únos hrozil, což lze nejsnadněji právě u ÚMPOD.

Je-li pak možno obavu z únosu nějak hodnověrně prokázat (například v podobě doložení dramatické situace mezi rodiči a na to navazující vyhrožování odcestováním ze země, doložením nákupu letenek, zvýšeného kontaktu s rodinou v cizině ze strany rodiče cizince za účelem například zjištění školy, školky, dětského lékaře a podobně), je vhodné zkusit se obrátit na soud s žádostí o vydání předběžného opatření, jímž bude zakázáno druhému rodiči s dítětem vycestovat.

Pokud by soud takové žádosti vyhověl, pak samozřejmě ani tak nelze fyzickému protiprávnímu přemístění dítěte zabránit, nicméně takovéto jednání lze zahrnout z hlediska trestněprávního pod skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (§ 337 zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník), kdy působení orgánů činných v trestním řízení může na rodiče-únosce kladně zapůsobit, ve smyslu dobrovolného navrácení dítěte.

Samozřejmě že výše uvedené je krajním způsobem řešení, který je dán v teoretické právní rovině, nezaručené však nikde praktickou realizovatelností.

Únos do země, která je členem EU a nebo/ i smluvní stranou Úmluvy

Vraťme se však k situaci, kdy k protiprávnímu přemístění nebo zadržení došlo v členském státě Evropské unie nebo smluvním státě Úmluvy.

V takovém případě může osoba, instituce nebo jiný orgán, který o sobě tvrdí, že vykonával právo péče nad dítětem, požádat ústřední orgán, kteréhokoliv smluvního státu, aby mu pomohl při zajištění návratu dítěte. Tento ústřední orgán bezodkladně zkontaktuje ústřední orgán státu, kde se dítě nachází, a zahájí snahu o dobrovolné navrácení dítěte nebo jiné smírné vyřešení záležitosti. Okamžitě pak také poskytne základní právní informace, jak je možno ve věci postupovat, pokud nedojde mezi rodiči k dohodě.

Zkušenosti jsou takové, že ÚMPOD v rámci snahy o smírné řešení řádně komunikuje s oběma rodiči (e-maily, telefony, osobně), nabízí možnost zajištění mediátora, a to včetně komunikace přes skype, jakož i sdělení případných kontaktů na právníky, o nichž ví, že se danou problematikou zabývají (nejedná se o zaměstnance). ÚMPOD pak také bez problémů komunikuje s právními zástupci rodičů, tudíž se nemusí nikdo bát požádat o právní pomoc svého advokáta, kterému důvěřuje a chce s ním věc řešit, ačkoliv tento třeba danou věc nikdy neřešil a potřebuje se v problematice trochu zorientovat.

Nedojde-li k dohodě mezi rodiči o dobrovolném navrácení dítěte nebo jiném způsobu řešení, pak musí být podána žaloba o navrácení dítě do místa obvyklého bydliště.

Čtěte také:

• Rozvod a děti: víte, co je syndrom zavrženého rodiče?
• Rozvádíme se. Je pro nás střídavá výchova dítěte ideálním řešením?
• Posttraumatický rozvoj dětí a rodičů

↑ nahoru

Řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů

(§ 478 až § 491 zákona 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních)

V České republice je příslušným soudem k podání žaloby Městský soud v Brně.

V žalobě musí být uvedeno označení účastníků řízení, tj. rodiče, který se domáhá navrácení (žalobce), rodiče, který dítě unesl (žalovaný), a dítěte. Dále musí být uvedeny okolnosti protiprávního přemístění či zadržení dítěte, včetně uvedení místa obvyklého bydliště a místa, kam bylo dítě přemístěno nebo kde je zadržováno.

Žalobu lze podat do jednoho roku od neoprávněného přemístění nebo zadržení. Po této lhůtě může soud žalobě vyhovět jen tehdy, pokud se zjistí, že dítě se ani po této době s novým prostředím nesžilo.

Soud po obdržení žaloby (zahájení řízení), a to ve lhůtě tří dnů, žalovanému rodiči usnesením uloží, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení usnesení ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že s návrhem na navrácení dítěte nesouhlasí, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, včetně důkazů, jakož i uvedl, zda se vzdává práva účasti na projednání věci.

V řízení totiž soud nemusí nařídit jednání, pokud má za to, že k navrácení dítěte nemá žalovaný rodič námitek, anebo pokud má soud za to, že může rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci řízení se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, nebo má-li se za to, že tomu tak je.

Nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, vydá soud rozhodnutí ve věci samé zpravidla do šesti týdnů od zahájení řízení.

V daném řízení se soud v žádném případě nezabývá otázkou péče a styku s dítětem, ale řeší skutečně pouze otázku protiprávnosti přemístění nebo zadržení dítěte a možnost navrácení do země obvyklého bydliště.

Není však vyloučeno, že navrácení dítěte bude ze strany soudu v zájmu ochrany nezletilého dítěte podmíněno splněním nějaké podmínky. Soud může v rozhodnutí podmínit nebo podmíněně odložit navrácení dítěte splněním přiměřených záruk žalobcem nebo vydáním rozhodnutí anebo učiněním jiných opatření orgány státu, do něhož má být dítě navráceno (§ 478 až § 491 zákona 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).

Rozsah těchto podmínek závisí na skutečné situaci, v níž se dítě nachází a po navrácení by se nacházelo. Z dostupné české i zahraniční judikatury lze vyčíst jak podmínky týkající se dítěte samotného, a to co do jeho materiálního zajištění např. v podobě bydlení nebo placení výživného na toto dítě (bude-li po návratu žít s rodičem/únoscem), tak podmínky týkající se zajištění uklidnění situace mezi rodiči, jako např. uložení povinnosti zdržet se podávání trestních oznámení či jiných podnětů k příslušným úřadům z důvodu porušení předchozích právně vymahatelných dohod o péči o nezletilého (srov. například rozsudek Krajského soudu v Brně, 20 Co 297/2012 ze dne 24. 4. 2012, zahraniční rozhodnutí www.incadat.com/en).

Navrácení dítěte pak nebude nařízeno (žaloba bude neúspěšná), pokud se prokáže, že žalobce ve skutečnosti před přemístěním či zadržením dítěte právo péče o něj nevykonával nebo s přemístěním či zadržením souhlasil. Druhým důvodem je pak hrozba vážného nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo jej jinak dostal do nesnesitelné situace. Tento druhý důvod je ve státech Evropské unie doplňován výše uvedenou možností prokázání přijetí vhodných opatření k zajištění bezpečnosti dítěte.

Je-li to s ohledem na rozumovou vyspělost dítěte a jeho věku možné, musí soud při rozhodování přihlédnout také k vůli samotného dítěte.

Závěr

Závěrem je samozřejmě nutno uvést, že bohužel ani současná právní úprava k navrácení dítěte, vykazující znaky snahy o maximální rychlost řízení a ochranu zájmů dítěte, neochrání toto dítě od negativních důsledků protiprávního přemístění nebo zadržení, kdy dítě se fakticky na určitou dobu stává obětí rozpadu vztahu svých rodičů a iracionálního jednání minimálně jednoho z nich. Pro rodiče, kteří jsou nuceni z důvodu chování druhého rodiče tuto obtížnou situaci řešit, doporučujeme, aby se nebránili využívání odborných služeb institucí výše uvedených, včetně dosud nezmíněné případné pomoci psychologické.

↑ nahoru

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.