"Na děti křičím a pak si to vyčítám." Proč nám nejde respektující výchova a jak na to

Pětatřicetiletá Lenka se své dvě děti snaží vychovávat tzv. respektujícím způsobem. Její vztah s potomky je založený na vzájemné důvěře, diskusi a jasně daných pravidlech. Ne vždy se jí to ale daří. "Pokud jsem v dobré psychické pohodě a mám dost trpělivosti, dokážu se dcery efektivně doptat, co by potřebovala, dát jí víc času, změnit plán. Když vidím, že chce syn rozlévat vodu na pití, nekárám jej, ale dám mu plech, pár kalíšků a vodu…" popisuje máma pětileté Moniky a rok a půl starého Viktora. "Problém nastává, když v pohodě nejsem. Rychle přecházím z respektující výchovy na tu autoritativní, kterou mám naučenou ze své rodiny. V krizi křičím, rozkazuji, vyhrožuji a trestám," říká Monika, která je s oběma dětmi přibližně deset hodin denně sama. "Sladit potřeby nás tří, péči o domácnost a vaření je pro mě nadlidský výkon. Takže pak nemám trpělivost 20krát denně diskutovat a vše dopodrobna vysvětlovat," říká Lenka, která nechce opakovat způsob výchovy svého otce.

Chováme se jako naši rodiče

Své chování si následně vyčítá a má strach, že jako matka selhala. "Vždycky si říkám, že se nechci chovat jako můj otec a příště se kousnu do jazyka, napočítám do deseti nebo radši do sta a zkusím to lépe. V krizi ale najedu na autopilota a nejsem schopná to zastavit," popisuje.

Celý článek najdete zde: https://zena.aktualne.cz/deti/na-deti-kricim-a-pak-si-to-vycitam-proc-nam-nejde-respektuji/r~d0a7f8928ac311edbe29ac1f6b220ee8/