Františkův příběh - Předčasně narozený

Datum publikace: 07. 01. 2021, Aktualizováno: 24. 05. 2023

Pátý díl z cyklu videodokumentů Šance Dětem zachycuje život rodiny s dítětem, které se narodilo jako extrémně nedonošené v 25. týdnu těhotenství.

Františkův příběh: Předčasně narozený (více čtěte níže na stránce)

O dokumentárním cyklu Šance Dětem

Příběhy rodin, do nichž se narodilo dítě s postižením nebo které se potýkají se závažným onemocněním svého dítěte. Příběhy dětí, jejichž rodiče se rozhodli přijmout je, jaké jsou, a s nepříznivými okolnostmi bojovat...

Cyklus videodokumentů Šance Dětem chce přiblížit široké veřejnosti, před jaké problémy jsou postaveni rodiče, když je u jejich dítěte diagnostikováno postižení či závažné onemocnění, a jak vypadá jejich každodenní život. Zároveň si klade za cíl na konkrétních příbězích ukázat, jak se dají problémy zvládnout, a podpořit další rodiče, kterým se má narodit či se narodilo dítě s postižením nebo jejichž dítě je vážně nemocné.

5. díl: Františkův příběh

Dnes sedmiletý František přišel na svět o patnáct týdnů dříve, než se dle těhotenské průkazky své maminky Renaty narodit měl. Byl extrémně nedonošený, vážil jen těžce uvěřitelných 800 gramů. Přístroje mu musely pomoct s dýcháním, jeho zdravotní stav se však navzdory okolnostem bezprostředně po narození vyvíjel celkem příznivě. To rodiče ještě nevěděli, že chlapeček bude brzy bojovat o život.

Maminka Renata byla kvůli těhotenským komplikacím přijata do nemocnice v pražském Motole, kde ale rozbíhající se porod již nemohli zastavit. „Píchli mi kortikoidy, aby Františkovi pomohli s dýcháním, a řekli mi, že se může narodit za hodinu, týden nebo i měsíc. Sedm dnů jsem ležela hlavou dolů vedle operačního sálu a na konci 25. týdne jsem začala rodit,“ vzpomíná Renata.

Jako naprostá většina dětí, které se narodí v tomto období těhotenství, i František potřeboval hned od začátku pomoct s udržením základních životních funkcí. Bez této podpory by nepřežil. MUDr. Jakub Tkaczyk, jeho ošetřující lékař z novorozeneckého oddělení, popisuje, že František musel být napojený na umělý dýchací přístroj a dostal i surfaktant – látku, která je pro dýchání nevyhnutelná a nedonošené děti jí mohou mít nedostatek. „Už čtyři hodiny po porodu jsme ho od ventilátoru odpojili a dostal takzvaný CPAP, což je jiný přístroj, který umožňuje dítěti, aby dýchalo více samo,“ líčí první hodiny po narození chlapečka jeho lékař.

Srdce fungovalo Františkovi bez problémů a po zabezpečení dýchání bylo možné říct, že jeho stav bezprostředně po narození je dobrý.

Fakta o nedonošených dětech

Nedonošené děti přicházejí na svět mezi 24. až 37. týdnem těhotenství a jejich porodní hmotnost se pohybuje od přibližně půl kilogramu do dvou a půl kilogramu. Za extrémně nezralé se označují děti narozené před 27. týdnem těhotenství. Počet předčasně narozených dětí u nás každoročně stoupá, v současnosti jde o zhruba 7–10 procent z celkového počtu narozených dětí. Na nárůstu se nesporně podílí umělá oplodnění, vzrůstající počet vícečetných těhotenství či zvyšující se průměrný věk matek u porodu.

Psychický stav ženy po předčasném porodu splňuje všechny charakteristiky krizové situace, zhruba tři až šest měsíců (i déle) po očekávaném termínu porodu se mohou objevit příznaky posttraumatické stresové poruchy.

S předčasným narozením se pak pojí mnoho rizik a ohrožení zdravého vývoje dítěte. Časté jsou dýchací, oční či neurologické problémy.

↑ nahoru

„Bála jsem se syna dotknout“

Ačkoli se Františkovi vzhledem k okolnostem vedlo relativně dobře, jeho maminka celou situaci nesla velice těžce. „Nebyla jsem vůbec připravena na to, že se narodí, i když lékaři mi říkali, že porod může přijít každou chvilku. Nepřipouštěla jsem si to. Hlava nechápala, co se děje. Když jsem ho poprvé uviděla, nedošlo mi, že je to moje dítě. Pocit všeobjímající mateřské lásky se nedostavil, Františka jsem vnímala jen jako někoho, kdo ode mě potřebuje péči a pomoc. Připadala jsem si strašně podvedená,“ přiznává Renata. Vyčítala si, že jej nedokázala donosit, zároveň ji svazoval pocit velké zodpovědnosti. Synka se bála dotknout, jako první to udělal její manžel Petr. „Františka jsem si samozřejmě pohladila, ale byl to velký stres,“ svěřuje se.

Z jednotky intenzivní a resuscitační péče (JIP) chlapeček putoval do inkubátoru, který mu zabezpečoval stabilní teplotu (nedonošené děti si ji nedovedou regulovat samy). „Díky inkubátoru nemusí vynakládat energii na udržení teploty a mohou si ji šetřit na věci, se kterými jim pomoct neumíme,“ vysvětluje MUDr. Tkaczyk. Další z věcí, se kterou zdravotníci malému pomáhali, bylo krmení – i nedonošená miminka mají sice dobře vyvinutý sací reflex, ale polykání je pro ně velice obtížné a riskantní. Mléko se jim proto podává sondou přímo do žaludku.

Rozhovor s Renatou Prokopovou na Ona.Idnes.cz: Máma nedonošeného syna: Řekli nám, ať čekáme na telefon, jestli přežil

„Čekali jsme na telefon, zda přežije“

Lékaři rodičům řekli, že rozhodující pro přežití miminka je první měsíc a do té doby nemají nic kupovat či zařizovat. Renata se touto radou řídila, ale když chtěla po třiceti dnech začít s nákupem výbavičky, přišel šok: František opět ležel na jednotce intenzivní péče. „Tekla z něj zelená voda. Řekli mi, ať čekám na telefon, že je otázka, jak to dopadne,“ vybavuje si maminka zoufalé chvíle. František onemocněl nozokomiální infekcí, což je specifická nákaza, kterou člověk dostane jen v nemocničním prostředí. V případě nedonošených dětí, které mají velice nezralý imunitní systém, to znamená velkou komplikaci. Lékaři malému nasadili antibiotika a po několika dnech se infekci podařilo zvládnout. Za dva týdny ale přišel další velký problém: zánět střeva. Rodiče opět zažili obrovskou nejistotu, kdy nevěděli, zda syn přežije, ale malý bojovník František to nakonec zase zvládl.

Pak už mohla začít Renata malého kojit a situace se rychle zlepšovala. To samé platilo o vztahu maminky k synovi – postupem času bylo pouto k Františkovi stále silnější. Už jen vzpomínkou zůstává, jak synka oslovovala jménem svého muže Petra, protože k miminku samotnému bezprostředně po jeho narození nic necítila, což se ale rychle změnilo.

↑ nahoru

„František dokonale vidět asi nikdy nebude“

Retinopatie nedonošených (poškození sítnice oka) je u dětí, které přijdou na svět předčasně, velice častý zdravotní problém. Může k němu dojít vlivem zánětů či působením kyslíku, pokud je dítě na umělé dýchací podpoře. Oba tyty důvody se projevily i u Františka. „Nervový systém, a tedy i zrak, je u nedonošených dětí nevyvinutý, a pokud se sejde více rizikových faktorů, vývoj sítnice nejde žádoucím směrem,“ přibližuje MUDr. Tkaczyk. Retinopatie je velice vážná věc, může vést až k úplné ztrátě zraku, nebo dokonce k úmrtí dítěte. František měl postiženy obě oči – na jedno dodnes šilhá a hůře vidí, a to navzdory dvěma operacím. Není předpoklad, že by v budoucnu mohl vidět dokonale.

Kromě očních problémů však sedmiletý František vážnější zdravotní problémy nemá. Rodiče s ním jezdí na rehabilitační pobyty, kde se setkávají s rodinami, jež mají děti s mnohem závažnějšími zdravotními postiženími. „Vždy jsem si říkala, co tady vlastně děláme, a před ostatními maminkami jsem se styděla, ale pak jsem si řekla, že k tomu nemám důvod. Je to moje dítě a mám o něj strach. Ten bych ale měla stejný, i kdyby bylo úplně zdravě,“ říká Františkova maminka.

„Na svého muže se mohu stoprocentně spolehnout“

Má-li dítě vážné zdravotní problémy, často se to podepíše na vztahu rodičů. Františkův táta Petr ale žádnou změnu nepozoroval: „Nemám pocit, že by to náš vztah negativně či pozitivně ovlivnilo. Byl dobrý předtím, a pořád je.“ Renata to ale vidí trochu jinou optikou: „Ke změně podle mě došlo. Zjistila jsem, že Petrovi mohu věřit a opřít se o něj. Krize jsou samozřejmě všude, ale vím, že co týká našich kluků, mohu se na něj kdykoliv spolehnout. A to je pro mě nejdůležitější.“

↑ nahoru