Obraz resilience adolescentů v prostředí ústavní péče

Resilience a riziko jsou multidimenzionálním procesy, zahrnující širokou skupinu příčin, mezi které patří individuální, vztahové, společenské a kulturní aspekty. Riziko představuje negativní činitel či událost, která vede k závažným a/nebo trvalým poruchám nebo poškozením. Resilience je jednotící koncept pro skupinu protektivních činitelů, které snižují působení rizik v životě dítěte a dospívajícího. Plní tak kompenzační funkci rizika. Mezi nejvýznamnější vlastnosti konceptu resilience patří vývojově a kulturně podmíněná podstata. Oba termíny dnes ale trpí značnou nespecifičností. Prostředí ústavní péče nenaplňuje některé vývojové potřeby dítěte, např. vytvoření citové vazby v dětství. To vede u dítěte ke vzniku a projevům různých negativních důsledků, především psychické deprivaci. Výzkum resilience v prostředí ústavní péče se tak zaměřuje na zmapování přítomnosti faktorů resilience u dospívajících v ústavní péči. Výzkumný vzorek zahrnoval 45 adolescentů ve věku 15-20 let. Data byla získána pomocí dotazníků CYRM a SDQ, analyzována za využití několika statistických metod a následně kvalitativně interpretována. Výsledky ukázaly, že ve sledovaném vzorku je možné sledovat relativně dobrou přítomnost jednotlivých faktorů resilience (vyjádřenou skórem v rozmezí 3-4), především v porovnání s globálními normami ekologického modelu resilience. Kulturní faktory jako jediné dosahovaly nižších hodnot. Rozdíly v závislosti na etnické příslušnosti vycházely především z oblasti vlastní etnické identifikace a akceptace. Podobně i extrémně nízké hodnoty faktoru náboženské identifikace a přítomnosti víry poukazují spíš na obecný společenský jev (a problém).Závěrem této práce je potřeba podpory etnické identifikace, větší prezentace modelů genderových rolí a pomoc s přípravou na integraci dospívajících do společnosti po odchodu z ústavní péče.

Oponent práce Lenka Lacinová.