Dětská svědectví násílí: ochrana dětí musí být nadřazena zájmům rodičů

Pod pojmem týrání dětí si na základě obrázků z médií většinou představíme hrubé fyzické násilí na dětech v sociálně slabých rodinách. Násilí na dětech a počet dětí, které se s některou z jeho forem potýkají, je mnohem více.

Jsou to nejen facky, modřiny, bezdůvodné bití, ale i hluboké rány na duši dětí. Zanechávají je tam hádky, křik, ponižování, zesměšňování, strach. Za velkým počtem těchto pro děti traumatizujících zážitků je skryto domácí násilí, které v rodinách zůstává nepojmenováno. Vyskytuje se ve všech socioekonomických vrstvách společnosti. Řada dětí, které jsou svědky násilí doma, trpí úzkostmi, strachem - co bude s nimi, co se stane s rodiči. Řada z těchto dětí vyrůstajících s násilím má pocit, že bití, nadávky, zesměšňování je způsob, jak se v životě domoci toho, co chci. Řada z těchto dětí má pocit, že i když mají strach, nikdo jim nepomůže.

V České republice má zkušenost s násilím během svého života 38% žen. V rodinách, kde dochází k násilí, jsou děti jeho svědky až v 95 % případů. Domácí násilí je ale skryto i za mnoha případy šikany, násilného chování dětí ve škole, násilí se přenáší do dalších vztahů s vrstevníky, do pozdějších vztahů partnerských.
V České republice se bohužel vždy nepohlíží na přítomnost dětí u násilí jako na něco závažného. Bohužel, řada případů domácího násilí zůstává netrestána, je řešena jako přestupky, oběti jsou viktimizovány, a to leckdy i soudními znalci, protože z neznalosti dynamiky násilí jsou pro ně oběti násilí nedůvěryhodné: protože jak se mohou starat o děti „když se nechají bít"... O institucionálním týrání lze hovořit i v řadě případů dětí, které jsou svědky domácího násilí: děti, které se staly svědky brutálního násilí, jsou někdy nuceny soudem do styku s násilným otcem, ze kterého mají v době akutního prožitku násilí strach, mají být předávány násilným otcům před utajeným azylovým domem, kde se s matkou skrývají právě proto, že jsou ohroženy domácím násilím. O institucionálním týrání dětí lze hovořit i v případech, kdy jsou na děti vyhotovovány opakovaně soudně znalecké posudky, jsou opakovaně vyslýchány odborníky řady institucí, jejich výpovědi nejsou brány vážně. I to je jejich týráním. O institucionálním týrání lze hovořit i v případech, kdy orgány sociálně-právní ochrany dětí, které mají chránit zájmy dětí v rodinách s výskytem domácího násilí, nutí děti do styku s rodičem, ze kterého mají strach, který je terorizuje příkazy, ke každému předávání dětí volá policii či napadá učitele ve škole. I to je vzkaz, který společnost předává dětem týraných žen, dětem, které jsou svědky násilí v rodině.

Stále nedostatečně řešené téma dětských svědectví násilí otevřel i kulatý stůl, který v rámci projektu ČŽL zorganizovalo o.s. ROSA a umožnil mnoha odborníkům z řad zástupců MPSV, oddělení sociálně-právní ochrany dětí, právníků, soudců, soudních znalců, organizací pomáhajících dětem a politikům diskutovat nad problematikou dětí, které jsou svědky násilí. Podle ředitelky o.s. ROSA Marie Vavroňové bohužel platí, že v praxi nebývá domácí násilí v rodině vůbec pojmenováno. Pracovníci sociálně-právní ochrany a následně pak při rozhodování soudů se ve zprávách, posudcích a rozsudcích hovoří pouze o „konfliktech v rodině". Svědčí to o nepochopení domácího násilí a jeho důsledcích na jeho oběti - ženy, ale i děti, které jsou svědky domácího násilí. Podle MUDr. Evy Vaníčkové, poradkyně ministra pro lidská práva, pokud nechráníme dítě před násilím a dítě zůstává jednání institucí vystaveno, lze hovořit o systémovém týrání dítěte. Práva dítěte na jeho ochranu musí být nadřazeno zájmům rodičů. A zde čeká Českou republiku i přes řadu přijatých zákonů a i přes řadu doporučení Rady Evropy v této oblasti zřejmě ještě dlouhá cesta tak, aby zájmy dětí byly skutečně chráněny a práva dětí v praxi byla povýšena nad práva rodičů.