Paměť není v hlavě

Tvrdívá se, že rozvoj komunikačních technologií, vynález mobilních a chytrých telefonů, počítačů a jiných podobných elektronických zařízení způsobil pokles lidských schopností pamatování. Není podstatné, zda byl či nebyl proveden empirický výzkum, který by ověřil a podpořil takové tvrzení. Podle tohoto názoru myšlení a psychické kognitivní funkce jako vnímání, obrazotvornost a paměť odpovídají „vnitřním“ procesům, které se odehrávají v mysli nebo mozku jedince. Pokud například jedinec vnímá věc ve své hlavě či mysli, tamtéž si ji také představuje, pamatuje či na ni vzpomíná.

Ačkoli se to příčí intuici, vnímání zvláště a poznávání obecně se nicméně v základu odehrává nikoli v mysli, ale v určitém prostředí. Jedinec vnímá věc a ta existuje v čase a prostoru. Dalo by se to přirovnat k situaci, kdy doktor vnímá žílu hmatem nikoli jen na bříškách svých prstů nebo ve svém mozku, ale přímo na pacientově těle. Obdobně jedinec něco memoruje v určité časoprostorové pozici a pamatuje si pak, kde se to nachází v čase, prostoru nebo obojím. Memorizace a pamatování se tedy nedějí jen v mozku, stejně jako se myšlení a vnímání uskutečňují i navenek a působí na věci. Jde zkrátka o činnosti, které se dějí ve světě, tak jako třeba chůze je vnější akt odehrávající se ve světě, a nikoli v něčí noze. Tento jednoduchý, a přesto neintuitivní přístup k poznávání obrací konceptualizaci vědomí naruby a má dramatické následky: vyžaduje totiž zcela odlišnou konceptualizaci lidského Já a vědomí – nikoli jako vydělené interiority, ale jako objektivního aktivního aktéra, který je interiorizací specificky historické sociální reality.

Nejdůležitějším nástrojem, díky němuž lidé překračují hranice bezprostřední smyslové zkušenosti, je jazyk, který má své kořeny v procesu práce jako vrcholu lidské činnosti. Jak říká Alexandr Romanovič Lurija v knize Jazyk i soznanije (Jazyk a vědomí, 1979): „Kdyby lidé nebyli posedlí schopností pracovat a neměli jazyk, neměli by ani vyvinuté abstraktní, ‚kategorické‘ myšlení. To je důvod, proč bychom neměli hledat počátky abstraktního myšlení a kategorického chování, které představují výrazný zlom mezi smyslovým a racionálním, v lidském vědomí nebo v lidském mozku. Spíše bychom měli jejich kořeny hledat v sociálních formách lidské historické existence.“

Jinak řečeno, vynález a používání znaků během psychických procesů se podobají objevu a využívání nástrojů v procesu práce. Základní analogií mezi nimi je jejich zprostředkující funkce. V tomto smyslu patří do stejné kategorie: Obojí můžeme chápat jako podřadné pojmy, které jsou obsaženy v pojmu obecnějším – zprostředkující činnosti. Znak a nástroj se nicméně odlišují svými různými účely. Znak má ústřední místo ve zvažování strukturálního vývoje vyšších mentálních funkcí; určuje celek a jeho funkce a procesualitu. Znak je zprostředkující stimul (takzvaný střední pojem v hegeliánském žargonu), jehož poloha mění celý proces chování. Na rozdíl od nástroje, který směřuje k nějaké vnější situaci, znak působí dovnitř a funguje s cílem změnit něco ve struktuře chování subjektu. Nijak neovlivňuje objekt, ale pouze udává nový směr, nebo restrukturuje mentální operace subjektu.

Přeměna paměti dítěte v paměť dospělého člověka spočívá právě v přechodu od přirozených forem k jejich kulturním podobám. Dospělý, který se snaží si něco zapamatovat, jednoduše nezařazuje novou věc do už dobře uložené minulosti; spíše tvoří strukturní celek, který obsahuje nové i staré prvky a známé obrazy a vzpomínky. Jak dítě roste, jeho přirozené "mnemické funkce" zůstávají v průměru stejné. Dítě se však vybavuje novými technickými memorovacími pomůckami, které zvyšují jeho schopnost si něco zapamatovat. Podobně „civilizovaného“ člověka odlišuje od člověka „primitivního“ – navzdory tomu, že jejich přirozené mentální funkce jsou utvořeny stejným způsobem – "držení obrovské zásoby psychických mechanismů, vytvořených v průběhu kulturního rozvoje, včetně dovedností, prostředků chování, kulturních symbolů a adaptací, a rovněž i skutečnost, že tato psýché byla změněna vlivem komplexních podmínek, které ji přivedly k bytí", jak tvrdí Vygotskij a Lurija v eseji Opice, primitivní člověk a dítě (1930). Jinými slovy, rozdíl mezi těmito typy paměti je dán formou nástrojů určených pro memorizaci a vzpomínání, přičemž tyto nástroje nesou otisk historicky specifi ckých forem lidské činnosti.

Celé znění článku naleznete na: https://www.advojka.cz/archiv/2017/8/pamet-neni-v-hlave