Zásady zrakové hygieny u dětí se zrakovým postižením

Zraková hygiena představuje soubor principů práce s osobami s těžkým zrakovým postižením, které umožňují využití zachovaných zrakových funkcí při jejich současném nepřetěžování a ochraně tak, aby nedocházelo k jejich zhoršování či ztrátě. Jaké jsou tyto zásady, dozvíte se na následujících řádcích.

Zrakovou hygienu je možné vymezit jako „soubor metod, zásad, předpisů a postupů, které je potřeba dodržovat, aby nedocházelo k poškozování zachovalého zrakového vnímání. Při dodržování zrakové hygieny se zrakově postižení žáci bez potíží zapojí do běžného vyučovacího procesu, bez nutnosti nějakých jiných úprav či modifikací“ (Růžičková, 2006, s. 48). Jedná se tedy o soubor principů práce s osobami s těžkým zrakovým postižením, které umožňují využití zachovaných zrakových funkcí při jejich současném nepřetěžování a ochraně tak, aby nedocházelo k jejich zhoršování či ztrátě. Jinými slovy jde od dodržování takových opatření, která nám umožní využít zrakový potenciál člověka bez toho, abychom jeho zrak přetěžovali a docházelo tak k jeho zhoršování.

V optimálním případě by zásady zrakové hygieny měly respektovat úroveň zrakových funkcí každého jedince, stav jeho zorného pole, charakteristiky citlivosti na kontrast, poruchy barvocitu, přítomnost světloplachosti a podobně.

Důsledná aplikace zásad zrakové hygieny s ohledem na individuální charakteristiky každého jedince a jeho zrakové vady je klíčovým principem a pilířem výchovně vzdělávací práce s dítětem či žákem s těžkým zrakovým postižením (slabozrakým, se zbytky zraku). Východiskem by bezesporu zde měla být komplexní diagnostika včetně speciálněpedagogické, provedené samotným pedagogem daného žáka se zrakovým postižením.

Základní opatření v rámci zrakové hygieny se týkají:

• světelného klimatu (druh a úroveň osvětlení, lokální dosvícení, možnosti zastínění a podobně);
• pozice (posazení) žáka se zrakovým postižením ve třídě;
• materiálně technického vybavení prostředí a jeho dalších úprav;
• podmínek práce s textovým a obrazovým materiálem;
• specifik v písemném projevu;
• časových limitů při zrakové práci a
• využití kompenzačních pomůcek.

↑ nahoru

Světelné klima

Osoby s těžkým zrakovým postižením mají zpravidla potřebu zvýšené intenzity světla při zrakové práci. Rozsíval (2007) uvádí, že osoby se zrakovým postižením obecně potřebují ve většině případů 2–10krát více světla než intaktní (nepostižená) populace. Současně však musíme upozornit na individuální charakteristiky zrakové vady – v případě světloplachosti bude subjektivní potřeba osvětlení naprosto opačná ve smyslu snížené intenzity osvětlení a možnosti zastínění (závěsy, horizontální či vertikální žaluzie, stínidla na světelné zdroje apod.), samozřejmostí je možnost nasazení tmavých brýlí i v místnosti. Z hlediska rovnoměrného rozptylu světla je klíčové zejména centrální nasvícení místnosti. Je prokázáno, že optimální variantou centrálního nasvícení jsou takzvané kazetové stropy, do kterých je již světlo zabudováno a rozptyluje světelné paprsky příjemně a hlavně vhodně pro zrakový analyzátor po celé místnosti (Růžičková, 2006). „V centrálním nasvícení může dosahovat až 700 luxů, přičemž někteří žáci využívají ještě lokálního nasvícení pomocí stolní lampy, která by měla být umístěna tak, aby se dalo rameno nastavit na odpovídající úhel dopadu a současně aby neoslňovala. Druhou možností lokálního nasvícení je využití lightboxů (světelných panelů s mléčně zbarveným světlem, na nichž je možné pracovat například s obrazovým nebo textovým materiálem)“ (Ludíková in Valenta a kol., 2003, s. 202).

Na základě fyziologických experimentů bylo prokázáno, že rozlišovací schopnost zraku je při nízkých hladinách osvětlenosti menší. S rostoucí hladinou osvětlenosti se rozlišovací schopnost rychle zvyšuje. (Dostupné na: www.cacan.cz.) Po dosažení určité úrovně osvětlenosti však tento účinek velmi rychle klesá, až postupně začne stagnovat. Při extrémních intenzitách osvětlení nastupuje velmi rychle zraková únava a rychlost rozlišovací schopnosti oka rapidně klesne (Čánská, 2006).

Z hygienického hlediska se světlo zásadním způsobem podílí na tvorbě zrakové pohody, a to jak v pracovním, tak i v odpočinkovém prostředí. Dalším „spolutvůrcem“ je současně také barevnost prostředí v kombinaci s vhodným osvětlením, kdy nedochází k oslnění, osvětlení je dostatečné a rovnoměrné bez nadbytečných jasů a kontrastů. Oslnění nastává vždy, když do oka dopadá příliš velké množství světla.

Rozsíval (2007) rozlišuje tři stupně oslnění. Nízké, rušivé – nemusí zhoršovat vidění, způsobí však mhouření očí a zrakovou únavu. Vyšší stupeň oslnění již zhoršuje schopnost vidění. Nejvyšší stupeň – oslepující oslnění – pak vidění zcela znemožňuje. Zdrojem oslnění mohou být nevhodná svítidla, nevhodné umístění svítidel, lesklé plochy, lesklý papír, lesklé podlahy a stěny, zrcadla, přímé sluneční světlo, odraz od sněhu a ledu, reflektory protijedoucích vozidel (Rozsíval, 2007). V kontextu školního prostředí se problematika oslnění týká dále například zrcadel a prosklených vitrín, které by měly být optimálně umístěny nejen ve smyslu zabránění odrazu světla, ale i z hlediska bezpečnosti a prevence úrazů (při současném označení reflexní páskou). Obdobný problém může nastat i v případě interaktivních bílých lesklých tabulí.

Existují tři druhy osvětlení – denní, umělé a sdružené. Denní světlo je pro lidský organismus nezbytné – udržuje aktivitu metabolických funkcí a podílí se na psychickém ladění. Přírodní světlo však nemusí být z hlediska zrakové práce vždy optimální. Účelem umělého osvětlení je vytvořit zrakově příjemné prostředí, zajišťující optimální podmínky pro práci zrakového analyzátoru – pro rozlišovací schopnost oka (Čánská, 2006).

„Nevhodné osvětlení vede k předčasné a nadměrné únavě. Při volbě vhodného osvětlení se vychází z funkčních vlastností zraku, jako jsou např. citlivost na světlo, schopnost barevného rozlišování, adaptace apod. Denní sluneční světlo by mělo být orientováno tak, aby dopadalo do místa úkolu zleva, shora, pokud možno zezadu přes levé rameno, u leváka naopak“ (Rozsíval a kol., 2006, s. 347–348). Autor (2007) dále specifikuje, že pro zrakovou pohodu je ideální variantou kombinace denního světla a chladně bílé zářivky.

Preferovaným druhem osvětlení je přirozené denní světlo. Tím se dostáváme k charakteristice místnosti z hlediska velikosti, charakteru a uspořádání oken. Keblová (1996, s. 48) v tomto kontextu upozorňuje na čistotu okenních výplní, když uvádí, že „při vytváření optimálních světelných podmínek by se nemělo zapomínat ani na čistotu skel, jejichž znečištění snižuje kvalitu přirozeného osvětlení až o 55 % (ve městě je to za 10 dní po umytí oken)“. V této souvislosti je nutné upozornit na nevhodnost matování skel a různé typy jejich výzdoby. Obecně lze tedy říci, že jakékoli přerušování toku světelných paprsků není žádoucí (například zimní výzdoba v podobě papírových vloček).

Přirozené denní světlo je v interiéru v převážné většině případů kombinováno s umělými zdroji světla. Z hlediska volby typu umělého osvětlení jsou dnes obecně preferovány zářivky – takzvané kompaktní zářivky jsou doporučovány pro osvětlení nejen domácnosti, ale i škol, kanceláří či restaurací. Jejich nespornou výhodou je velká světelná účinnost, malá spotřeba elektrické energie, dlouhá životnost a světlo podobné žárovce. Minimální hygienický limit pro umělé osvětlení daný celkovou osvětleností je 200 lx – tato hodnota zaručuje ještě výkon obvyklých, zrakově nenáročných činností bez újmy na zdraví. (Dostupné na: www.tzb-info.cz.)

Základní požadavky hygieniků na umělé osvětlení se týkají zejména takzvané osvětlenosti neboli intenzity osvětlení, jejíž jednotkou je lux (lx). Pro představu – osvětlení za úplňku představuje 0,24 luxů, zatažená zimní obloha vydává osvětlení 3 000 luxů, osvětlenost za slunečného letního dne je až 100 000 luxů, nicméně 1W žárovka ve vzdálenosti dva metry má intenzitu osvětlení pouze 35 luxů.

↑ nahoru

Kazetový strop
Zdroj: www.stavebni-firma-pisek.cz

 

Na potíže se zrakem si při práci s počítačem stěžuje až 75 % lidí. Hlavní příčinou zrakové únavy v této souvislosti je zraková náročnost práce, která je způsobená trvalým přizpůsobením očí na vidění do blízka, námahou svalů ovládajících akomodaci a rozdílné jasy různých ploch.

Podle posledních výzkumů začíná zraková únava při práci s počítačem již po dvou hodinách, zřetelně se pak projevuje po čtyřech hodinách práce. Jedním z faktorů, které k tomuto stavu mohou negativně přispět, je i špatná ergonomie pracovního prostředí, která může klást zbytečně vysoké nároky na náš zrak. Nevhodný je například také vysoký kontrast mezi monitorem počítače a pozadím (jedná se o obdobný případ jako u televizní obrazovky).

Zraková únava je podpořena i příliš častými změnami zorného pole – frekventovaným střídáním pohledu na obrazovku, dokumenty a klávesnici. Podstatná je například také poloha monitoru – neměl by být ani proti oknu,ani zády k němu, ideálně je tedy vhodné umístit jej bokem. Stínidla na oknech by měla být regulovatelná (například v podobě žaluzií), pracovní stůl by měl poskytovat adekvátně velkou pracovní plochu a současně by měl splňovat nároky nízké odrazivosti. Rovněž uspořádání písemností na stole má svůj význam z hlediska zrakové pohody – doporučuje se umístit písemnosti buď v jednom směru mezi monitor a klávesnici, nebo pomocí přidržovacího mechanismu těsně vedle obrazovky. Optimální vzdálenost očí pozorovatele od monitoru by neměla přesáhnout 50–70 cm, přičemž monitor by měl být ve výšce očí.

Vhodnou obranou proti zrakové únavě je dodržování režimu přestávek – po hodině práce u monitoru by měla následovat dvacetiminutová přestávka bez monitoru (Cuhra, 2007). Jednou z variant zrakové relaxace při zrakové únavě a bolesti očí je takzvaný palming – promneme dlaně až do jejích zahřátí, přeložíme prsty přes sebe (prsty jsou na čele překřížené) a dlaněmi zakryjeme zavřené oči, hlavu máme položenu v dlaních, lokty opřené o stůl. Na pár minut tak můžeme nechat oči „vydechnout“.

↑ nahoru

Pracovní místo a jeho ergonomie

Univerzální zásada týkající se posazení žáka ve třídě neexistuje, nicméně jeho pozice v místnosti by měla co nejvíce respektovat charakter zrakové vady, a to nejen vizus, ale i stav zorného pole, přítomnost světloplachosti, poruch barvocitu, nystagmu a podobně. Učitel by měl v tomto kontextu vždy znát a respektovat konkrétní diagnózu.

Pracovní místo pro slabozrakého žáka a žáka se zbytky zraku by tedy mělo navozovat co nejlepší zrakové podmínky. V této souvislosti se opět můžeme vrátit k předchozímu oddílu textu věnovanému osvětlení a světelné intenzitě – světelné klima bude jedním z kritérií pro výběr vhodného místa, ať už se jedná o žáka světloplachého, nebo s potřebou zvýšené světelné intenzity.

Neméně důležitým požadavkem je vhodná ergonomie pracovního místa. Ta se týká zejména dostatečného pracovního a úložného prostoru. Řada kompenzačních pomůcek je prostorově velmi „náročná“, texty ve zvětšeném černotisku jsou objemnější, rovněž lokální dosvícení může zmenšit pracovní plochu. Vhodnou variantou může být tzv. Hartmanův stolek – pracovní stůl s tmavou sklopnou deskou, který je velmi stabilní (aby nedocházelo k jeho posunování a případnému zranění nebo změnám orientace dopadajícího světla na pracovní desku) a má přiměřený úložný prostor na kompenzační a další školní pomůcky.

Jednou z nesporných výhod Hartmanových stolů je polohovatelnost pracovní desky – změna jejího sklonu umožňuje optimalizaci pracovní vzdálenosti při práci do blízka. Současně nedochází v takové míře k vadnému držení těla a neadekvátnímu zatížení v oblasti krční páteře a šíjových svalů. Nejčastěji žáci pracují pod úhlem 40–60 stupňů, i zde však platí princip individuálních potřeb a požadavků každého žáka. Na dolním okraji sklopné desky je pak z praktických důvodů vytvořena lišta zabraňující sklouzávání předmětů (Keblová, 1998).

Z hlediska charakteristik barevnosti by pracovní plocha měla být ideálně jednobarevná a především nelesklá, aby nedocházelo k odrazu světla a v jeho důsledku k oslnění.

Posazení žáka ve třídě by v neposlední řadě mělo respektovat specifické charakteristiky konkrétní zrakové vady – pro žáky s astigmatismem a nystagmem bude ideální pozice pracovního místa ve středu třídy, tak aby se dívali na tabuli přímo, kolmo a eliminovaly se tak zkreslené vjemy. V souvislosti s nystagmem je pozice ve třídě zásadní proto, aby umožnila redukovat kompenzační postavení hlavy. U žáka se světloplachostí bude třeba nalézt místo s nižší intenzitou světla, naopak žáci s diagnózou vyžadující vyšší světelnou intenzitu (myopia gravis, atrofie očního nervu, degenerativní změny sítnice) ocení lokální dosvícení a pozice blíže oknům.

Důležitou charakteristikou bude rovněž stav zorného pole – zejména v případě hemianopsie (levostranných či pravostranných výpadků poloviny zorného pole) je nezbytné velmi důsledně zvážit vhodnou pozici – v případě levostranného výpadku posazení doleva a naopak. Totéž můžeme aplikovat u kvadrantových výpadků zorného pole.

↑ nahoru

Alternativní řešení polohovatelnosti pracovní plochy

Zdroj: is.braillnet.cz/Pomucky_obr/122.jpg

 

Optimalizace interiéru a další materiálně technické parametry prostředí

Návrh na úpravu prostředí, v němž se pohybuje žák slabozraký a se zbytky zraku, by měl vycházet z konzultace se školským poradenským zařízením, respektive z konzultace se speciálním pedagogem. Nicméně i v rámci této problematiky je více než žádoucí interdisciplinární (mezioborová) spolupráce různých profesionálů – speciálním pedagogem samozřejmě počínaje přes oftalmologa či zrakového terapeuta a případně designérem konče.

Opět se krátce vraťme k problematice oslnění – veškeré objekty v místnosti (učebně, třídě) je nutné rozmístit tak, aby nedocházelo k odrazu světelných paprsků od jejich ploch. Z hlediska prostorové orientace je pak zásadní uspořádání místnosti nijak zásadně neměnit, aby mohla být prostorová orientace ve třídě efektivní a bezpečná. Směrem ke zvýšení bezpečnosti je možné označit vitríny, zrcadla, splývající objekty a podobně červenou či oranžovou reflexní páskou.

V kontextu oslnění jsme zmínili některé charakteristiky oken v místnosti. Kromě již nastíněných zásad nematování a nedekorování okenních tabulí jsou podstatné také možnosti zastínění. „Okna by měla být osazena jednobarevnými závěsy světlé barvy, aby jejich zatažením v okamžiku, kdy do třídy přímo svítí slunce, se zamezilo dopadu paprsků na pracovní plochu dítěte“ (Ludíková in Valenta a kol., 2003, s. 202). Světlá barva závěsů světelné paprsky propustí v dostatečném množství. Obdobného efektu můžeme docílit pomocí vertikálních látkových žaluzií. Pokud jsou k  zastínění používány horizontální kovové žaluzie, je nezbytné zabránit takzvanému proužkovému efektu, kdy v určité poloze žaluzií proniká mezi jednotlivými lamelami světlo (Müller a kol., 2001). V ideálním případě by u členitých oken měla být možnost zastínit každou část izolovaně (například samostatnou žaluzií pro každé křídlo okna zvlášť – v případě dvoukřídlých, trojkřídlých či kombinovaných oken).

Důležité charakteristiky se vztahují také k nábytku, kterým je interiér třídy vybaven – základním požadavkem je již zmiňovaný dostatečný pracovní a úložný prostor, polohovatelnost pracovní desky a nelesklý jednobarevný povrch. Vhodná je také výraznější kontrastnost nejen s textovými materiály (tedy s bílým papírem), ale i s podlahovou krytinou. Vhodnost světlé barvy nábytku potvrzuje například Keblová (1996, s. 49): „Ke zlepšení světelných podmínek interiéru napomáhá světlá barva nábytku veškerého zařízení, která má být kontrastní vzhledem k barvě podlahové krytiny.“ Ta by měla být současně dostatečně kontrastní s vymalováním stěn v místnosti, zejména v kontextu prostorové orientace.

Co se týče barevného schématu místnosti z hlediska vymalování stěn, „je prokázáno, že ideální vymalování stěn ve třídách je pastelovými barvami, neboť bílá příliš mnoho světla odráží a tmavá (černá, zelená a podobně) příliš mnoho světla pohlcuje“ (Růžičková, 2006, s. 49).

Další kritéria se vztahují k typicky školnímu nábytku – k tabuli. „Tabule ve třídě může být tmavá (černá či tmavě zelená) a bílá, ale vždy se musí zajistit dostatečná kontrastnost písma. Na tmavou tabuli se používá žlutá či bílá křída. Na bílou tabuli tmavé fixy, ale nikdy ne fosforeskující barvy. Při psaní na tabuli je důležité volit odpovídající velikost písma, aby slabozraký mohl dobře zápisy číst“ (Ludíková in Valenta a kol., 2003, s. 202). V praxi je preferována kombinace žlutá namočená křída (zanechává výraznější stopu) na tmavé tabuli, jejíž čistota je z hlediska čitelnosti textu rovněž klíčová.

Kromě interiéru třídy jsou vhodné i drobné úpravy interiéru školy – barevné označení schodů (zpravidla bývá označen první a poslední schod, někteří autoři však namítají, že takto označené schodiště vizuálně splývá v jednolitou plochu a preferují označení každého schodu po celé jeho délce), již zmiňované reflexní označení prosklených a zrcadlových ploch. Lechta (ed, 2010) doporučuje rovněž barevné označení místa v šatně, jídelně, v učebně, ve třídě – pro efektivnější orientaci v prostředí. Vhodné je rovněž kontrastní rozlišení klik a zárubní dveří.

Při jakýchkoli zásadních změnách nejen v interiéru školy, ale i v jejím blízkém okolí je žádoucí žáky se zrakovým postižením na tyto změny upozornit.

↑ nahoru

Optimalizace prostředí

Zdroj: archiv Mgr. Veroniky Růžičkové, Ph.D.

 

↑ nahoru

Tabulka: Účinek barvy (při hladinách osvětlenosti přibližně do 2000 luxů)

(Čánská, 2006, s. 9)

 

Zásady práce s textovým a obrazovým materiálem

Předkládaný textový či obrazový materiál může žákovi slabozrakému a se zbytky zraku zrakovou práci buď výrazně ztížit, nebo naopak ulehčit. Pro texty i obrázky platí zásada dobrého kontrastu a dostatečné velikosti – pokud kopírujeme, respektive zvětšujeme text na kopírce, je nezbytné, aby kopie byla dostatečně kontrastní. Charakter kontrastu můžeme u běžných textů individuálně přizpůsobit kupříkladu i použitím průhledných barevných fólií (například překryjeme-li klasický černý text na bílém papíře žlutou fólií, „změkčí“ se tím vysoký kontrast a zvýší se zraková pohoda při práci s tímto textem).

Stěžejní otázkou je velikost předkládaných textů – odpovídající font písma musíme vždy volit s ohledem na individuální charakteristiky zrakové vady žáka. Orientačně můžeme vhodnou velikost písma posoudit z oftalmologické diagnózy, respektive z hodnot zrakové ostrosti do blízka udávaných pomocí Jaegrova čísla. Přibližnou velikost fontu odvodíme ze vztahu J. č. + 2. (např. žák čte J. č. 17 – přiměřená velikost textu by mohla být ve fontu velikosti 19).

Orientaci na stránce může usnadnit také širší řádkování, zpravidla 1,5 – při větších rozestupech mezi řádky se text může, při současné výrazné velikosti, stát naopak nepřehledným. „Není potřeba texty maximálně zvětšovat, text je potom nepřehledný“ (Lechta (ed.), 2010, s. 206). Širší řádkování je doporučováno například u žáků s nystagmem při současném používání čtecího okénka.

Čtecí okénko může práci s textem zefektivnit zejména v počátcích školní docházky žáků se zrakovým postižením obecně – zvláště v nižších ročnících je vhodné čtecí okénko s výřezem pro dvě až tři slova (Vítková a kol., 2004). Vzhledem k velikosti písma je pro lepší přehlednost upřednostňována orientace stránky na šířku. Ke snazší diferenciaci a identifikaci písmen může přispět rozšířené proložení znaků textu, vzniknou tak větší mezery mezi jednotlivými písmeny (položka Písmo, záložka proložení znaků).

Z hlediska typu písma je preferováno takzvané bezpatkové písmo, například typu Arial, Verdana nebo také Calibri, které má již primárně širší mezery mezi písmeny. Případné problémy s kontrastností a optimální velikostí textových materiálů může odstranit digitalizace, práce s televizní lupou umožní optimální zvětšení, barevné schéma pozadí a vlastního písma a podobně. Nicméně i zde je třeba dodržovat zásady zrakové hygieny – limity práce do blízka, ergonomii pracovního prostoru, používání individuální korekce apod.

„Na prvním stupni ZŠ se zásadně používají texty zvětšené a postupně vedeme žáky k práci s doplňkovou optikou, aby následně mohli již na druhém stupni přecházet na učebnice s běžnou velikostí písma a toto si optikou zvětšovat“ (Ludíková in Valenta a kol., 2003, s. 203). Jednou z vhodných doplňkových forem textu je jeho nahrávka na audionosič.

Rovněž ilustrace by měly splňovat kritéria zrakové hygieny – adekvátní velikost, dostatečnou kontrastnost mezi obrázkem a pozadím, obrázek by měl mít výraznou černou konturu, jednoduchou vnitřní členitost bez přemíry detailů (nikoli však schematičnost) a syté barvy bez stínování. Vhodnou podporou může být reliéfní provedení obrázků.

↑ nahoru

Kritériím práce s obrazovým materiálem vyhovují například ilustrace Heleny Zmatlíkové

Zdroj: Knihovna Staříč

 

Specifika v grafickém výkonu

Grafický výkon žáků se zrakovým postižením může být a zpravidla bývá zhoršený. Z hlediska zrakové hygieny je třeba zajistit co nejlepší podmínky pro jeho realizaci a využitelnost ve výchovně vzdělávacím procesu.

K psaní by žáci slabozrací a se zbytky zraku měli užívat psací náčiní s širší a dobře viditelnou stopou (centropen, slabý fix, … černé nebo tmavě modré barvy pro zajištění dostatečné kontrastnosti). Pokud je třeba, aby žáci psali tužkou, mělo by se jednat o měkkou tužku, která zanechává výraznější linii.

Řádky v sešitech by měly být – alespoň zpočátku – širší, s výraznými linkami. Lechta (ed., 2010) uvádí, že podle provedeného průzkumu žákům nejvíce vyhovovaly linky zelené barvy o šířce 1 mm. „Při nácviku psaní se zásadně používají větší formáty a píší se velké tvary. Postupně se přechází na menší formáty i tvary, ale vždy se toto řídí možnostmi, které skýtá slabozrakému žákovi jeho postižení“ (Ludíková in Valenta a kol., 2003, s. 203).

↑ nahoru

Grafický výkon slabozrakého žáka

Zdroj: archiv Speciálně pedagogického centra pro zrakově postižené v Liberci

 

Časová limitace zrakové práce

„Při veškerých pracích do blízka – čtení, psaní, kreslení a podobně – je nutno zamezit tomu, aby zrak byl přetěžován, proto je možné tyto aktivity soustavně vykonávat jen určitou dobu a poté musí následovat zraková relaxace“ (Ludíková in Valenta a kol., 2003, s. 203).

Obecně lze říci, že interval práce do blízka u žáků slabozrakých a se zbytky zraku se pohybuje mezi 5–15 minutami, po nichž následuje zmíněná zraková relaxace. Nicméně konkrétní délku práce na blízko určí oftalmolog individuálně podle charakteru zrakové vady. „Žáci s diagnózou myopia gravis, onemocněním zadního segmentu oka – degenerativní změny sítnice, pigmentózou, tapetoretinální dystrofií, atrofií očního nervu, glaukomem, chronickým zánětem cévnatky, albinismem a retrolentální fibroplazií (pozn. autora – tento termín je dnes již zastaralý a je nahrazen označením retinopatie nedonošených, ROP – retinopathy of prematurity) mají mít souvislou zátěž na blízko pět minut. Potom si musí zrakově odpočinout, změnit formu práce: pracovat u tabule nebo auditivní formou vzdělávání. Po 5–10 minutách mohou opět pracovat ‚na blízko‘ s knihou, se sešitem, s notebookem atd. Žáci s ostatními zrakovými poruchami – afakií, hypermetropií, astigmatismem, aniridií a ostatními onemocněními předního segmentu oka – mohou pracovat ‚na blízko‘ 10–15 minut, potom je potřeba změnit způsob vyučování, abychom dodrželi zrakovou hygienu. Práce u tabule se nezapočítává do zatížení zraku, protože žák čte a píše písmo ve velikosti, která nezatěžuje zrakové vnímání“ (Lechta (ed.), 2010, s. 205–206).

Časovou limitaci musí samozřejmě reflektovat také pedagog při organizaci práce ve třídě. S časovou limitací dále úzce souvisí navýšení časové dotace při samostatné práci s textovými materiály – jedná se o padesát až sto procent času navíc. Vítková a kol. (2004) uvádí až dvakrát tak dlouhou dobu ve srovnání s ostatními žáky, a to zejména pokud jsou používány kompenzační pomůcky, které sice práci z hlediska zrakové námahy výrazně usnadňují, ale současně ji zásadně zpomalují. To znamená, že žákovi se zrakovým postižením je nutné navýšit časovou dotaci například na vypracování písemné práce o padesát až sto procent.

 ↑ nahoru

Individuální optika a další kompenzační pomůcky

Je nezbytné, aby každé dítě se zrakovým postižením dodržovalo nošení předepsané individuální brýlové korekce. Adekvátní brýlová korekce a její čistota je předpokladem účinnosti všech ostatních zásad zrakové hygieny – je určena ke zlepšení zrakových funkcí a tím pádem ke zefektivnění zrakové práce bez nadměrného přetěžování zraku. Učitel musí bezpečně vědět kdy, jak dlouho, jak často a k jakým aktivitám je individuální korekce každého žáka určena; je na osobnosti pedagoga, aby žáka se zrakovým postižením vedl k důslednému používání individuální optiky.

K individuální korekci patří také aplikace okluze (překrytí vedoucího, „lepšího“ oka při amblyopii s cílem donutit méně pracující oko k výkonu). Vzhledem k věkovým charakteristikám a reverzibilitě poruch binokulárního vidění je přesné dodržování korekce v podobě okluze klíčové.

„Vedle individuální optiky lze využívat doplňkovou optiku, kdy se zejména jedná o různé typy lup. Ruční a stolní lupy dnes již často doplňují televizní lupy, které přenáší snímaný text na obrazovku monitoru, jejich funkce umožňují text nejen zvětšit, zaostřit, nastavit jas, ale třeba i podtrhnout, omezit pouze na čtený řádek apod. Obdobné možnosti skýtá práce s počítačem se speciálním softwarem, jenž je určen ke zvětšování textu. Jinou možností je osazení počítače ozvučením a podpora práce hlasovým výstupem. Práce s televizní lupou i počítačem by měla opět podléhat omezením vyplývajícím ze zásad zrakové hygieny“ (Ludíková in Valenta a kol., 2003, s. 203). I v tomto směru je důležité dodržovat čistotu lup i monitorů počítačů a další zásady například ve smyslu adekvátní vzdálenosti při práci s lupou i počítačem, velikost (15–19 palců) a umístění monitoru počítače z hlediska výšky, vzdálenosti a podobně. Opět považujeme za žádoucí, aby správné techniky práce s kompenzačními pomůckami a další optikou ovládal nejen samotný žák, ale i jeho rodič a pedagog.

Shrnutí

Specifika výuky žáků a studentů se zrakovým postižením, zejména slabozrakých a se zbytky zraku, lze shrnout do několika frází – individuální přístup, názornost, multisenzoriální přístup, zraková hygiena, modifikace obsahu předmětů (nikoli redukce), užívání individuální korekce a dalších kompenzačních pomůcek, komplexní flexibilní individuální vzdělávací plán. Právě zásady zrakové hygieny, o nichž pojednával předchozí text, jsou jakousi alfou a omegou vzdělávání dětí, žáků a studentů se zrakovým postižením. Dodržování těchto principů nám umožní využít zrakový potenciál člověka se zrakovým postižením bez toho, abychom jeho zrak přetěžovali a docházelo tak k jeho zhoršování.

Základní principy zrakové hygieny se týkají světelného klimatu, pozice (posazení) dítěte (žáka) se zrakovým postižením a charakteru jeho pracovního místa, materiálně technického vybavení prostředí a jeho dalších úprav, práce s textovým a obrazovým materiálem, specifik v písemném projevu, časových limitů při zrakové práci a využití kompenzačních pomůcek. Významnou roli při určování a dodržování zásad zrakové hygieny hraje nejen oftalmolog a speciální pedagog, ale i rodič dítěte se zrakovým postižením, na němž je aplikace těchto zásad v domácím prostředí.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Literaturu související se vzděláváním zrakově postižených žáků hledejte v naší Odborné knihovně.

Literatura

• BARTOŇOVÁ, M. – VÍTKOVÁ, M. Strategie ve vzdělávání dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. 2. přeprac. a rozš. vyd. Brno: Paido, 2007. ISBN 978-80-7315-158-4.
• CUHRA, M. Práce na PC 3 – Počítač a zdraví. Vojkovice: Prosaz-KV, 2007.
• FINKOVÁ, D. – LUDÍKOVÁ, L. – RŮŽIČKOVÁ, V. Speciální pedagogika osob se zrakovým postižením. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2007. ISBN 978-80-244-1857-5.
• FINKOVÁ, D. – RŮŽIČKOVÁ, V. – STEJSKALOVÁ, K. Dítě se zrakovým postižením v raném a předškolním věku. Olomouc: Univerzita Palackého, 2010. [CD-ROM].
• FINKOVÁ, D. – RŮŽIČKOVÁ, V. – STEJSKALOVÁ, K. Edukační proces u osob se zrakovým postižením. Olomouc: Univerzita Palackého, 2011. [CD-ROM].
• HAMADOVÁ, P. – KVĚTOŇOVÁ, L. – NOVÁKOVÁ, Z. Oftalmopedie. Brno: Paido, 2007. ISBN 978-80-7315-159-1.
• KEBLOVÁ, A. Integrované vzdělávání dětí se zrakovým postižením. Praha: Septima, 1998. ISBN 80-7216-051-6.
• LECHTA, V. (ed.) Základy inkluzivní pedagogiky: dítě s postižením, narušením a ohrožením ve škole. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-679-7.
• PIPEKOVÁ, J. (ed.) Kapitoly ze speciální pedagogiky. 2. rozš. a přeprac. vyd. Brno: Paido, 2006. ISBN 80-7315-120-0.
• ROZSÍVAL, P. a kol. Oční lékařství. 1. vyd. Praha: Galén, 2006. ISBN 80-7262-404-0. 
• ROZSÍVAL, P. Trendy soudobé oftalmologie. Semily: Galén, 2000-.
• RŮŽIČKOVÁ-STOKLASOVÁ, V. (ed.) Integrace zrakově a kombinovaně postižených žáků. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. ISBN 978-80-244-1738-7. 
• RŮŽIČKOVÁ-STOKLASOVÁ, V. Integrace zrakově postiženého žáka do základní školy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2006. ISBN 80-244-1540-2.
• VALENTA, M. a kol. Přehled speciální pedagogiky a školská integrace. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. ISBN 80-244-0698-5.
• VÍTKOVÁ, M. (ed.) Integrativní speciální pedagogika: integrace školní a sociální. 2. rozš. a přeprac. vyd. Brno: Paido, 2004. ISBN 80-7315-071-9.