Umírání šité na míru

Rozhovor s Martinem Loučkou nabízí mnoho zajímavých pohledů na danou tématiku. Jeho zkušenosti s paliativní péči jsou neocenitelné a on velmi dobře vidí, co je u nás zapotřebí zlepšit a změnit, dokáže poskytnout i rady těm, kteří se octli v situaci, kdy je opouští někdo blízký...

Když se nás smrt bezprostředně nedotýká, děláme si z ní často legraci. O umírání koluje spousta vtipů. Patří humor ke konci života?

Máme k dispozici velký průzkum týkající se priorit v závěru života. Několik set pacientů s vážnou nemocí v něm přímo říká, že zachování smyslu pro humor je pro ně stejně důležité jako léčba bolesti. Občas dokonce vybízíme lékaře, aby se nebáli s pacienty vtipkovat. Je to cesta k odreagování a zároveň přináší pocit, že pořád ještě žijete. Zahání plíživé myšlenky čekání na smrt.

Někdy ale musí být nadhled hodně obtížný. Třeba ve chvíli, kdy je nutné nemocnému říct, že umírá. Jak v takový okamžik mluvit o smrti?

V paliativních týmech se snažíme otázku smrti trochu otočit – tedy nemluvit o smrti, ale o životě. Řešit s umírajícími to, co je pro ně důležité, jak chtějí zbývající čas prožít. Určitě není namístě s nemocným hned rozebírat, jakou by chtěl rakev. Důležité je naopak zvážit jeho zdravotní stav a popřemýšlet, co všechno mu ještě umožní. A taková přání se snažit splnit.

Paliativní péče se poskytuje přímo v rodinách, v lůžkových hospicích a v poslední době se začíná objevovat i v nemocnicích. Jak na to reagují ošetřující lékaři?

Není to vždy úplně jednoduché, nemocniční paliativní týmy jsou u nás novinkou. Paliativně orientovaní kolegové občas narážejí na nepochopení, kdy se jich ostatní specialisté ptají, co je jako chtějí učit, vnímají to jako kritiku své práce a nerozumějí přidané hodnotě paliativního přístupu. Diplomacie je tady hodně důležitá. Ukazuje se ale, že nemocnice naši péči začínají oceňovat. Hlavně lékaři pracující s akutními případy postupně zjišťují, že jim i pacientům může spolupráce s paliativním týmem pomoci. Často se totiž dostanou do situace, kdy už další léčba nemá smysl. A nevědí, co s pacientem dál. Neléčit by pro ně byla prohra, jenže neexistuje alternativa. Nabídka paliativní péče přináší možnost říci: „Vaši nemoc už nedokážeme vyléčit, ale přesto budeme s vámi a pomůžeme vám řešit vše, co bude potřeba.“

Začínal jste jako dětský paliativní psycholog, rodiny s umírajícími dětmi navštěvujete dodnes. Nedovedu si představit, jak v takový okamžik hledat slova. Co rodičům říkáte?

Trauma v takové chvíli je obrovské, emocionální vypětí úplně jiné, než když v rodině umírá osmdesátiletá babička. Přesto tyto rodiny potřebují mít nablízku člověka, který jim bude k dispozici a zajistí pocit, že dítě co nejméně trpí a prožívá poslední dny co možná nejlépe. To rodičům přináší velkou úlevu. Překvapivé je, že samy nemocné děti jsou často velmi otevřené. O své nemoci vědí, tuší, co je čeká, a nemají problém o tom mluvit.

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání časopisu Týden