Rozhovor s Pavlou Kouckou: Čeští rodiče mohou být inspirací pro jiné země

V čem spočívá pojetí uvolněného rodičovství?

Uvolněné rodičovství vzniklo jako reakce na příliš angažované rodiče, kteří svou přehnanou snahou dětem ve všem pomáhat, maximálně je rozvíjet a stále hlídat způsobují problémy sobě i svým dětem.

Dnešní rodiče jsou velmi aktivní, spoustu toho pro své děti dělají, chtějí je všestranně rozvíjet. Ve výsledku jsou ale unavení. A děti, které mezi školou a domácími úkoly absolvují někdy i dva kroužky nebo tréninky, také.

V pozadí je samozřejmě nastavení celé naší společnosti, která je perfekcionistická, komerční, zaměřená na výkon a konzum. My rodiče jsme zpravidla strávili řadu let v konkurenčním prostředí škol a trhu práce, odkud jsme zvyklí tvrdě pracovat, snažit se vyniknout, být lepší než ostatní. Rodičovství nás pak mění, ale jen určitou rychlostí a do určité míry. Takže ačkoli víme, že dítě není projekt ani soutěžní disciplína, změnit své nastavení není snadné. Stojí to ale za to. Když se rodiče uvolní, uleví se jim. A dětem taky.

Lze o nějaké skupině rodičů říci, že je obzvláště náchylná k přílišné ustaranosti?

Jsou to jednak rodiče obecně úzkostní – a tady je myslím vhodné zmínit, že zkušenost s úzkostnou poruchou má u nás skoro třicet procent lidí, a jejich počet stále stoupá. Teorií, proč se to děje, je vícero, s jistotou však příčiny neznáme.

Dále jsou pak ohroženi rodiče, kteří si z různých důvodů nejsou jisti ve své roli. Často se to stává těm, kteří sami zažili výchovu, již odmítají. Rizikový je též perfekcionismus – čím větší nároky na sebe jako rodiče máme, tím jsme náchylnější k úzkosti, že jim nedostojíme.

Liší se nějak děti uvolněných a ustaraných rodičů?

No ano. Ti první jsou uvolněnější, pohodovější, druhé ustaranější ;–). Troufám si ale říci i to, že děti uvolněných rodičů jsou spokojenější a zodpovědnější – když se o ně rodiče tolik nebojí, snáze jim předávají různé kompetence a zodpovědnost za sebe sama. Když tvůj syn poleze na strom, a ty se přitom budeš bát, že spadne, buď mu to vůbec nedovolíš, nebo pod ním budeš stát, abys ho chytal. Takže zodpovědnost za něj bereš na sebe. Dítě nezíská zodpovědnost, a ani zkušenost. Anebo možná dokážeš překonat svou obavu do té míry, že mu to dovolíš, a ani pod ním nebudeš stát. Ale dítě stejně vycítí, že se bojíš, citlivější nepoleze. Navíc mají děti tendenci potvrzovat naše očekávání, a tak se zvyšuje pravděpodobnost, že když poleze, skutečně spadne.

Jsou s uvolněným rodičovstvím spojena nějaká rizika?

Myslím, že žádná. Na první pohled to tak sice může vypadat, zejména co se týče přístupu k bezpečnosti, protože uvolněný rodič své dítě nehlídá na každém kroku. Ale ono je to přesně naopak, v dlouhodobém měřítku uvolněné rodičovství rizika snižuje, protože děti nebudeme hlídat celý život. Takže když za sebe postupně přebírají zodpovědnost, když trénují své schopnosti a zároveň znalost o svých schopnostech, vyplatí se to.

Mnohá nebezpečí navíc vznikají právě z našich strachů. Třeba ta dnešní fobie, že dítě do tří let nesmí přijít do styku s předměty menšími než jeho pěst. Výrobci hraček to dmýchají velkými nápisy: Obsahuje malé části – nebezpečí vdechnutí! Nevhodné pro děti do tří let! Jasně: malé děti všechno strkají do pusy. Jenže proč by měly něco takového vdechnout? Není pro to žádný důvod. Ten ovšem nastane, když se toho rodič opravdu začne bát – když všechny malé předměty pečlivě odklízí, a pak, když se přece stane, že jeho pečlivosti něco uniklo, dejme tomu korálek – a dítě ho zvědavě strčilo do pusy: rodič zareaguje leknutím, což znamená, že se prudce nadechne. Dítě se pochopitelně lekne taky…

Celý rozhovor najdete na: http://blog.aktualne.cz/blogy/milan-petrak.php?itemid=30056