Každé dítě by mělo dostat šanci

Trmice leží na okraji Ústí nad Labem, dříve byly jednou z městských čtvrtí, od roku 1994 jsou samostatným městem. "Trmice se podařilo osamostatnit a jsme za to rádi," říká Marie Gottfriedová, "ze sousedních Předlic se mezitím stalo ghetto, kam byli vystěhováni nepřizpůsobiví lidé z Ústí, a podmínky, ve kterých tam žijí, jsou špatné. Byla obava, že něco podobného by se mohlo stát i v Trmicích, pokud by se neosamostatnily," dodává. Rozhovor s Marií Gottfriedovou přináší časopis Veřejná správa.

Paní ředitelko, je počet pedagogů i asistentů pedagogů ve vaší škole dostatečný k tomu, abyste mohli kvalitně zajistit výuku?

Z 35 pedagogických pracovníků je 25 učitelek a učitelů (v pedagogickém sboru je 10 mužů) a 10 asistentek a asistentů pedagoga. V rámci rozvojového programu Ministerstva školství měla škola svého speciálního pedagoga. Nyní v souladu s novelou školského zákona budeme nově řešit financování pozice speciálního pedagoga z jiných zdrojů. Podpůrných pedagogických specialistů, jako je školní psycholog, speciální pedagog a školní asistent, bude v souladu s novelou školského zákona přibývat a my se s nimi budeme učit pracovat. V naší škole vzděláváme v duchu inkluze už dvanáct let. K tomu samozřejmě potřebujete především kvalifikované a zkušené pedagogy a samozřejmě i speciální pedagogy, školní asistenty a další, ale společné vzdělávání se dá aplikovat i bez takové podpory. Myslím, že to nejdůležitější je především pedagogické myšlení učitelů, to, jak oni přistupují k žákům, jak na ně nahlížejí. V tomto ohledu je náš pedagogický sbor velmi erudovaný a otevřený. Vždy záleží také na tom, jak speciální pedagog bude fungovat. Znám i takový případ, kdy místo aby speciální pedagog pomáhal začleňování žáků s handicapy, posílal je do speciálních škol.

Jak byste charakterizovala společné vzdělávání?

To je taková činnost základní školy, která umožní vzdělávání každému dítěti. Jsem přesvědčena, že je zdravé, aby se děti v základní škole vyvíjely v přirozené vzdělávací skupině. I většina z nás dospělých zažila, že ve třídě bylo několik šikovných dětí, pak průměrní žáci i nějací "propadlíci". Dříve se nedělala psychologická diagnostika dětí, takže se o poruchách učení nemluvilo, ale to neznamená, že nebyly. Vzdělávání minimálně v rozsahu základní školy by podle mého názoru mělo odpovídat realitě života. Děti se v průběhu života budou potkávat s různými lidmi a je dobře, když se odlišnými lidmi naučí komunikovat a rozpoznávat, kde někdo potřebuje pomoci, anebo si sám umět říct o pomoc. Děti, které se setkávají s odlišností a různorodostí, tříbí si i mezi sebou sociální dovednosti. Rozvoj osobnosti dítěte na základní škole neznamená jen získat poznatky a naučit se látku, ale velmi důležitá je i schopnost komunikace a spolupráce s druhými. Umět se pohybovat mezi lidmi, najít si své místo je něco, co budou děti v životě velmi potřebovat. Jeden kolega z anglické školy správně říká, že škola má děti připravit na život, jenže my teď připravujeme děti v našich školách na život ve světě, kde se všechno strašně rychle mění, kde dnes vyvinutá technologie je už zítra zastaralá, kde vznikají nové profese, o kterých jsme neměli ani tušení.

Celé znění článku najdete v časopise Veřejná správa: https://www.mvcr.cz/clanek/verejna-sprava-947101.aspx

> další zprávy z médií