Justiční chyby otců a matek

Častým omylem je například zveličování názoru dítěte. V této souvislosti je třeba se trochu otřít o tendence, jež do našich krajů před lety zanesla Úmluva o právech dítěte a které nyní našly svůj otisk v občanském zákoníku. Před pěti lety byla moderním zaklínadlem střídavá péče, dnes její místo na výsluní zabírá jiné orákulum, zvané názor dítěte. "Naše malá nechce, tak ji přece nebudu nutit," tvrdí moderní matka v hlubokém přesvědčení, že výchova dítěte sestává z odstraňování smítek z cesty, po níž měkce a bez zaklopýtnutí kráčí děťátko až do dospělosti. Mnohé matky jsou schopny přísahat na neměnný názor pěti či sedmiletého dítěte a přesvědčovat mě, že přece dcerunka sama od sebe říká, že u tatínka se jí nelíbí. Abych však byla upřímná, dodávám, že tatínkové si s matkami nezadají, neboť i oni zcela upřímně tvrdí, že zatímco matka dítě rozmazluje, děťátko si přeje zůstat trvale u něj s ohledem na sportovní aktivity, které je s otcem baví.

Čím lehčeji se rodiče dohodnou, tím spíš je jeden druhého schopen respektovat. A čím horší je mezi nimi rozvrat, ba i spor, boj, hádka nebo válka, tím je pravděpodobnější, že se jejich pohledy na život, výchovu, její prostředky, aktivity, životní cíle a priority budou rozcházet. A je takřka pravidlem, že rozhádaný rodič kritizuje výchovu toho druhého. A pak už jde jen o odstíny, nuance, vlohy a schopnosti rodičů k manipulaci. Někteří manipulují nepokrytě, slovně a cíleně ("Tvoje máma je blbá kráva!"), jiní decentně a zaobaleně ("Je to tvůj tatínek, ale vidíš, co nám dělá."). Velmi inteligentní rodič nemusí říci ani slovo, a přesto svým přístupem, reakcí, tónem hlasu vysílá dítěti poselství, co soudí o druhém rodiči. A dítě je tvor pokrytecký a přizpůsobivý, a tak nejsou výjimkou děti, které každému z rodičů do očí potvrzují, co touží slyšet.

Pomyslné polínko k hranici s opatrovnickými spory pravidelně přikládají často i advokáti. Někdy možná neúmyslně, protože  stavovské předpisy zakazují přezkoumávat informace, jež jim klient sdělí, a koneckonců jeho stanovisko musí před soudem prosazovat. Jindy si zlostný účastník zvolí ke svému obrazu typově shodného advokáta, nicméně jsou známy i případy, kdy sám advokát vlastním nesmiřitelným přístupem zhatí dohodu a přesvědčí klienta, aby v bojovném soudním řízení dále pokračoval. V tomto obhledu by pozitivním krokem bylo zavedení specializace doprovázené slibem advokáta, že nebude spory hrotit, ale naopak usmiřovat, tedy cosi jako česká varianta Cochemské praxe.

Celý článek naleznete v aktuálním vydání měsíčníku Právo a rodina.