Jsme normální!

Datum publikace: 22. 12. 2011, Aktualizováno: 03. 06. 2021

Není nic snazšího než pomoct slepému člověku přes ulici. Jenže to, co nám před tím běží hlavou, je o poznání komplikovanější. „Potřebuje opravdu moji pomoc?“ ptáme se sami sebe. „Mám se ho zeptat? Neurazím ho nabídkou pomoci?" Rada je jednodušší, než se zdá: Chovejme se normálně, bez lítosti a jako ke komukoli jinému. Tím, jak se chovat k lidem se zdravotním postižením, jak jim nabídnout pomocnou ruku a jak s nimi komunikovat, se zabývá kampaň Nadace Sirius s názvem chodicilide.cz.

Co si o tom myslí samy děti

Otázku typu „Potřebuje opravdu postižený moji pomoc?“ si klade řada lidí. To ostatně ukázaly také výsledky průzkumu Nadace Sirius s názvem Monitoring problematiky dětí se zdravotním postižením v ČR. Z průzkumu vyplynulo, že naprostá většina lidí nemá problém s jednoduchou situací: „Když si dítě se zdravotním postižením řekne o pomoc, je správné mu pomoci“. Správnost pomoci tomu, kdo si o to řekne, je vnímána zcela jednoznačně.

Komplikovanější je to ale ve chvíli, kdy dítě o pomoc výslovně nežádá. S tvrzením „Pokud uvidím na zastávce veřejné dopravy dítě se zdravotním postižením, vždy mu nabídnu pomoc“ souhlasilo jen něco přes polovinu dotázaných lidí, ostatní nesouhlasili. Proč? Řada z nás totiž často řeší vnitřní dilema: Jak nebýt lhostejný, ale zároveň se chovat taktně?

Dvě pětiny lidí se například také bojí, že když dítěti se zdravotním postižením „ihned nabídnou pomoc, urazí je“. A pětina dokonce míní, že „nabídkou pomoci dítě vyčleňují ze společnosti“.

Tak se na pomoc dětem, potažmo lidem s postižením, dívá česká veřejnost. Co si ale naopak o chování veřejnosti myslí samy děti se zdravotním hendikepem? Co jim vyhovuje a co je jim naopak na obtíž?

Během přípravy komunikační kampaně chodicilide.cz proběhla celá řada unikátních workshopů přímo s dětmi a mladými lidmi s tělesným, zrakovým a sluchovým postižením. Cílem bylo zjistit jejich pohled na věc a to, jak si přejí být vnímáni okolím. Na základě zkušenosti z workshopů byl vytvořen nosný koncept celé kampaně.

O komunikační kampani chodicilide.cz

Představte si, že je létání přirozenou schopností člověka, takže my všichni, kteří to nedokážeme, jsme „postižení“. Jak bychom asi chtěli, aby s námi „zdraví“ lidé jednali?

Lidé žijící s postižením někdy pomoc potřebují, zároveň jsou to ale lidé s vlastní důstojností. Podle oslovených dětí s tělesným a smyslovým postižením vytváří přístup okolí jediné skutečně nepřekonatelné překážky na jejich každodenních cestách.

Ze všeho nejvíce zraňuje projevovaný soucit a nejméně pomáhá nevhodná pomoc. Často je to pomoc přehnaná, která přichází bez ohledu na to, zda-li skutečně pomůže nebo je-li skutečně potřeba. Jednání, kdy „zdravý“ lituje „postiženého“, nebo mu pomáhá, jak sám uzná za vhodné, často plyne z nejistoty a strachu a je stejně nevhodné jako obyčejná lhostejnost. Místo lítostivých pohledů a zbrklé pomoci si lidé žijící s hendikepem přejí, aby s nimi ostatní jednali jako se sobě rovnými a nebáli se je normálně oslovit a zeptat se, jestli a jak pomoci potřebují.

Více informací a videí na webu chodicilide.cz a YouTube.

↑ nahoru

Videorozhovory ze zákulisí přípravy komunikační kampaně chodicilide.cz

Rozhovor s Martinem Přikrylem, režisérem Mods, spoluautorem komunikační kampaně chodicilide.cz.
Rozhovor s Lindou Jablonskou, dokumentární režisérkou, spoluautorkou komunikační kampaně chodicilide.cz.

Respektujte, když pomoc nepotřebuji

Ilustrační obrázek - nevidomá dívka Děti jsou vděčné za vstřícnost, ale zároveň jim je protivné, když jim okolí pomoc vnucuje a nerespektuje jejich přání. „I když to lidi myslí dobře, je nepříjemné, když mě někdo na ulici drapne a někam mě vleče,“ postěžoval si nevidomý Radim. Eva navázala: „Nejlepší je, když se mě lidi prostě zeptají, jestli pomoc potřebuji, a když řeknu, že pomoc nepotřebuji, tak to respektují. Cením si té ochoty, ale lidé by měli respektovat, když pomoc nepotřebuji.“

Jakou má Eva šanci, že se k ní budou lidé chovat tak, jak si přeje? Podle zmiňovaného průzkumu Nadace Sirius je nejčastější reakcí lidí, když „vidí u přechodu pro chodce stát slepou dívku“ přesně to, co si Eva přeje. Prostě ji „osloví, navážou kontakt a nabídnou pomoc“. O něco méně, dvě pětiny tázaných, by zašly dál a rovnou jí „pomohly, převedly na druhou stranu“. Desetina lidí „sleduje situaci a pomůže pouze v případě problémů“ a stejný počet lidí souhlasí s tvrzením „pokud požádá nebo bude souhlasit, pomohu“. O poznání méně častá je reakce, kterou vystihují výroky „nezasahuji, pouze dohlížím“ a „nebudu dělat nic, nechce pomoc, zvládne to“.

↑ nahoru

TOP HLÁŠKY
dětí a mladých lidí s tělesným, zrakovým a sluchovým postižením

„Nevidomý se neliší v tom, že by se s ním mělo nějak jinak jednat, co se týče mluvy. On je úplně normální zdravý člověk, akorát že nevidí. Spousta lidí si to nedokáže představit. Moje máma třeba často říká: „Proč si v té koupelně nerožneš?“ Ale proč já bych to dělal? Ještě bych musel myslet na to, abych pak nezapomněl zhasnout.“ Radim
„Důležité je, aby ta veřejnost viděla, že nevidomý není tak blbý, jak vypadá. Že i když má hendikep, tak se může zapojit do společnosti.“ Dan
„Mohu pomáhat druhým v různých situacích, i když někdy potřebuji od ostatních pomoc já sám.“ Radim
„Moje životní krédo je pomáhat ostatním. Kdo prostě potřebuje. Já to nerozlišuju.“ Lucka
„I když to lidi myslí dobře, je nepříjemný, když nás někdo na ulici drapne a vleče nás někam, i když nechceme.“ Radim
„Nejlepší je, když se mě lidi prostě zeptají, jestli pomoc potřebuju, a když řeknu, že pomoc nepotřebuju, tak to respektují. Cením si té ochoty, ale měli by i respektovat, kdy pomoc nepotřebuji.“ Eva
„Když mi třeba něco v kuchyni upadne z ruky, já vždycky na mámu: ´To víš, jsme berláci!´“ Monika
„Když člověk hodně chce, tak ty překážky překoná.“ Marek
„A když to nejde silou, tak to jde ještě větší silou.“ Štěpán
„Jsem úplně normální člověk, jako oni, jenom mám určitý omezení, že třeba nezvládnu tolik, co oni, ale jsem jinak úplně stejná, že třeba oni můžou běhat, já ne, ale to neznamená, že si třeba spolu nemůžeme popovídat nebo zajít do kina, na kafe a takhle.“ Monika
„Řekni mi, co nezvládneš, s tím ti pomůžeme a se zbytkem to nějak zvládneš sama. … to je nejlepší… nechte mě to udělat, já si to udělám po svém, pomalu, ale zvládnu to.“ Monika
„Hendikepovanej je víceméně každej.“ Lucka

Zdroj: Workshopy s dětmi a mladými lidmi s tělesným, zrakovým a sluchovým postižením zaměřené na změnu postoje „zdravé" většiny k „postižené" menšině, Nadace Sirius, 2011

↑ nahoru

Nevidomý není blbý

Průzkum Nadace Sirius zjišťoval také to, co se lidem honí hlavou, když vidí dítě se zdravotním postižením. Téměř čtvrtina lidí souhlasila s větou „nevšímám si jich, beru je jako ostatní lidi, které potkávám“. Čtvrtině bylo bližší tvrzení „sleduji je, kdyby potřebovali s něčím pomoci“. Pětina lidí přiznala, že „pociťuje soucit“, a deset procent dokonce, že „má zvláštní pocit něčeho neznámého a nepříjemného“. Pocity při setkávání se zdravotně postiženými dětmi se přitom značně odlišují podle toho, jestli je to žena nebo muž. Zatímco u mužů převažuje postoj brát je jako jiné lidi a nevěnovat jim zvláštní pozornost, ženy dávají najevo vyšší míru soucitu a nabídky pomoci.

Zdá se, že dětem s postižením je mužský přístup milejší. Děti se zrakovým postižením se svěřily, jak je jim nepříjemné, když se k nim lidé chovají nenormálně. „Nevidomý se neliší v tom, že by se s ním mělo nějak jinak jednat, co se týče mluvy,“ popsal znovu Radim. „On je úplně normální zdravý člověk, akorát že nevidí. Spousta lidí si to nedokáže představit.“ Dan ho doplnil: „Nevidomý není tak blbý, jak vypadá. I když má hendikep, tak se může zapojit do společnosti.“ Sedmnáctiletá Eva se svěřila: „Chápu, že je vám nás líto, ale my nepotřebujeme lítost. Cením si jí, ale na druhou stranu ve všedním životě pro ni není moc místa. Svoji slepotu nevnímám pouze jako hendikep, vidím v ní mnoho výhod.“

Ilustrační obrázek - vozíčkář Dětem také záleží na tom, aby nebyly vnímány jen jako ty, kdo pomoc potřebují, ale také jako lidé, kteří mohou pomoci druhým. „Někdy potřebuji pomoc já,“ řekl Radim. „Ale v různých situacích mohu i já pomáhat druhým.“ Lucka šla ještě dál: „Moje životní krédo je pomáhat ostatním. Každému, kdo potřebuje, nerozlišuji to.“

Podobnou nelibost nad tím, že okolí má tendenci dívat se na člověka s postižením jako na někoho divného a nepochopitelného, dávaly najevo také děti s tělesným postižením.

„Spolužákům jsem se snažila vysvětlit, že jsem úplně normální člověk jako oni,“ svěřila se Monika. „Jenom mám určitý omezení, že třeba nezvládnu tolik, co oni. Ale jinak jsem úplně stejná. To, že oni mohou běhat a já ne, neznamená, že si spolu nemůžeme popovídat, zajít na kafe, do kina a tak.“ Nejvíc jí vyhovuje, když jí okolí dá šanci, aby co nejvíc věcí zvládla sama. „Nejlepší je… Nechte mě to udělat, já si to udělám po svém, pomalu, ale zvládnu to,“ popsala. Když lidé nemají dost trpělivosti, aby jí dopřáli co nejvíc samostatnosti, říká jim: „Když mi to budete trhat od rukou, v životě se to nenaučím.“ Taky Lucka si postěžovala na své zážitky ze školy. „Chodila jsem na normální základku. Ale lidi mě brali jako úplně jinou, jako kdybych byla z jiné planety,“ vyprávěla. „A chovali se ke mně hrozně. Nikdo to nebral. Až na to, jak špatně chodím, jsem úplně normální.“

↑ nahoru

Dokumentární film „Jsme úplně normální“

Filmový dokument režisérky Lindy Jablonské s názvem Jsme úplně normální ukazuje názory dětí a mladých lidí s tělesným, zrakovým a sluchovým postižením, zaznamenané během workshopů, jejichž cílem bylo poznat konkrétní témata, s nimiž se v životě potýkají, a jejich vlastní přání, jak by chtěli být vnímáni svým okolím: „Jsme úplně normální, ale občas potřebujeme vaši pomoc.“

KVÍZ: Lidé se zdravotním postižením – co o nich vlastně víme? Tušíte, jak se v Braillově písmu pro nevidomé označuje písmenko A? Odhadli byste, kolik času denně tráví rodiče péčí o své zdravotně postižené děti, a věděli byste, co je to BIGmack? Udělejte si náš kvíz a zjistěte, jak se v problematice dětí se zdravotním postižením orientujete právě vy!

Mám rád Star Trek

Přestože komunikace s dítětem s nějakým smyslovým či tělesným postižením má svá specifika, můžeme uvést několik obecných praktik, jejichž dodržování usnadní komunikaci s každým. „Chovejme se přirozeně, vstřícně a otevřeně. Tak, jako bychom komunikovali s kterýmkoliv jiným dítětem, s přihlédnutím k jeho věku a individualitě,“ radí odbornice v oboru speciální pedagogiky doc. PhDr. Marie Černá, CSc.

Ilustrační obrázek - vozíčkář v autobuse Komunikace s dítětem, které má nějaké postižení, je při pozornějším pohledu vlastně jen dalším rozšířením toho, na co jsme z běžného života zvyklí. Jsme přece zvyklí na to, že mezilidská komunikace má mnoho podob. Jinak vypadá dorozumívání mezi dětmi, jinak mezi dospělými.

Jiné prostředky používáme, když mluvíme s dospělým, a jiné, když mluvíme s dítětem. Vždy ale bereme v úvahu jeho věk, schopnosti, ochotu ke komunikaci či momentální fyzický a psychický stav. Totéž platí pro děti s postižením. Tyto děti jsou jedinečné osobnosti. Mají své individuální přednosti i nedostatky, jsou více či méně nadané, ochotně nebo méně ochotně komunikují, mohou mít dobrou i špatnou náladu.

Jak by mohla ideální komunikace vypadat v praxi, krásně popsal na jednom z workshopů Luboš. Jeho snem je, aby se běžný život inspiroval sci-fi. „Každý invalida by tam měl rovnou vznášející se vozíček,“ maloval svou vizi. „ Ale většinou se to tam nijak neřešilo.“ Pokud jde o vzájemné vztahy zdravých a lidí s postižením, Lubošovi připadá příkladný každý díl nejpopulárnější televizní sci-fi s názvem „Star Trek“. Vesmírná loď cestuje po celé galaxii, setkává se s mimozemskými civilizacemi a většinou s nejrůznějšími odlišnostmi nemá problém. „Mimozemšťani jsou na jedné palubě, spolupracují,“ říká Luboš. „Je to něco jako s vozíčky. Je tam viditelný rozdíl mezi členy posádky, ale nevadí jim to, fungují.“

↑ nahoru

A jak má vlastně správná pomoc vypadat?

Stále tápete, jak by měla vypadat správná pomoc lidem s postižením? Podívejte se na sérii krátkých instruktážních videí , která ukazují, že adekvátní chování a pomoc lidem s postižením se nijak výrazně neliší od chování a pomoci lidem zdravým. Řídí se respektem k druhým a přirozenou schopností vnímat potřeby okolí.

Krátká videa vám nabídnou návod, jak bychom se měli zachovat v konkrétní situaci.

Všechna videa se natáčela v reálných prostředních, se snahou o maximální autentičnost pomocí záběrů dokumentárního charakteru. Herci a členové štábu dokumentaristů jsou děti a mladí lidé, kteří se přímo podíleli na přípravě scénářů. Jednotlivé situace vycházejí z jejich každodenní zkušenosti.

ANKETA: Po chodníku jde nevidomá asi 15letá dívka. Na konci chodníku je ale umístěn zátaras kvůli lešení na domě. Co uděláte? Hlasujte v naší anketě na portálu Šance dětem.

ROZHOVOR

„Nečekal jsem, že slepí budou normální lidé,“ říká Vojta

Vojta (18 let), ačkoliv vidí, chodí na pražskou konzervatoř Jana Deyla pro děti se zrakovým postižením. „Jsem dislektik, disgrafik,“ vysvětluje. „Chtěl jsem na konzervatoř kvůli zpěvu. Na tuhle školu jsem šel proto, že jsem o ní věděl, že tu berou ohledy na zvláštní potřeby dětí.“ Ve škole potkává lidi s menší vadou zraku, i ty, kteří vůbec nevidí.

Liší se nějak komunikace s nevidomými spolužáky třeba od té, na kterou jsi byl zvyklý na základní škole?

Myslím, že ne. Nemohu si s nimi zahrát třeba „Člověče, nezlob se“, ale jinak je to normální.

Obával ses něčeho, než jsi na tuhle školu nastoupil?

Čekal jsem, že to bude horší. Nečekal jsem, že slepí budou normální lidé. Myslel jsem, že budou blbí. Ale už brzy poté, co jsem sem přišel, jsem si tady našel kamarády.

Právě toho, že budou vnímáni jako divní nebo dokonce „blbí“ se lidé s postižením bojí. Dokážeš vysvětlit, proč sis to myslel?

Vlastně ani moc nevím. Snad proto, že jsou jiní. Byl to takový pocit, který možná pramenil z toho, že jsem si myslel, že nemohou jít sami ven, se vším potřebují pomoct… Jenže pak jsem zjistil, že ve většině věcí jsou soběstační.

Vzpomeneš si ještě na svůj první den ve škole?

S jedním spolužákem jsme se bavili o jeho vadě. Stěžoval si, že nemá rád, když ho lidé chtějí někam vést, i když jim říká, že to zvládne sám. A vysvětlil mi, jak ho mám chytit, když vést potřebuje.

Jak?

Mám jít krok před ním, on se mě chytne za rameno. Pak ví, kam šlapu, pozná, že jsem udělal krok dolů.

Bavil ses někdy se spolužáky o tom, že sis myslel, že budou „blbí“?

Bavil, smáli se. Říkali, že jsou na to zvyklí, že to si o nich myslí, než je pozná, skoro každý.

Překvapili tě spolužáci něčím, co umí a ty třeba neumíš?

Mají super hmat. Když si něco ohmatají, ví, jak to vypadá. Já když zavřu oči a něco ohmatám, nepoznám nic.

Musel jsi v něčem změnit zaběhlé chování, abys s nimi mohl komunikovat?

Ano, musel jsem přestat ukazovat. Kolikrát jsem se přistihl, že ukazuji: „Támhle“ v té galerii nebo „tam“ je to hezké. Hned jsem si uvědomil, že to musím popsat jinak. Nebo když jdeme společně do galerie a exponáty jsou za sklem, takže si na ně nemohou sáhnout, popisuji jim je. Když jdeme do kina a ze slov není jasné, co se na plátně děje, tak jim to říkám.

To chodíte s nevidomými spolužáky do kina?

Někdy. Jsou filmy, u kterých z toho, co se říká, přesně poznají, co se děje. Samozřejmě jim k tomu nestačí tři slova.

Obohatil tě nějak kontakt s nevidomými?

Braillovo písmo je velice hezké. Fascinuje mě, že šest teček stačí na celou abecedu a všechna čísla. Trochu jsem se ho naučil.

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!