Když máma nevidí

Patnáctiměsíční holčička Marta kráčí po bytě s kulometnou samozřejmostí. Je krásná, veselá a šťastná. Dennodenně ji její maminka obléká, převléká, krmí. Bere na procházku, utěšuje, přebaluje. Chová, nosí, ukládá. Hraje si s ní, čte jí, učí ji. To všechno ale - poslepu. Marta mě už ode dveří pozoruje dost nelibě. Pak začne sama lézt na válendu. Okamžitě přiskočím: Co kdyby spadla na hlavu? Co kdyby si ji rozbila? Co kdyby si ublížila? Pavla Kovaříková, jejíž dívčí jméno Valníčková možná znáte z počátku devadesátých let, kdy byla velmi úspěšnou sportovkyní, mě uklidňuje: "Nebojte, Marta je na sebe opatrná. Ví, že ji nepřiskočím zachraňovat. Ještě si sice neuvědomuje, že nevidím, ale už ví, že se na mě musí jinak. Slepotu pochopí až tak ve čtyřech letech. Děti mých kamarádů se v tomhle věku obvykle ptávají: ´A uvidíš ještě někdy, teto?´"