Z domácího násilí je těžká cesta ven. Týrané ze strachu brání svého agresora

Datum publikace: 15. 02. 2017
Periodikum:
denik.cz
Statistiky o domácím násilí jsou neúprosné: zkušenost s ním má polovina českých žen. Agrese rozvrátí rodinu a děti si odnášejí do života těžká traumata. O svých zkušenostech s domácím násilím a jeho následky hovoří i Pavel Pokorný, který se ve své probační praxi setkává hlavně s pachateli domácího násilí.

Násilník může být na první pohled skutečný sympaťák. Zvlášť pro děti je domácí násilí nebezpečné. Trpí jím totiž dvakrát. Z malých obětí mohou vyrůst i agresoři.

Protože oběť domácího násilí často svého agresora brání, je asi těžké jeho odhalení i řešení…

…právě to je velký problém. Domácí násilí páchají v 97% muži na svých partnerkách, i když se najdou i případy, kdy ženy týrají své muže, je to málo časté. Žena většinou přestává chodit do práce. Pachatel jí často řekne, že si stejně vydělává jen pár tisíc, tak ať je doma. A ona se uzavře v domácnosti. Takový pár často postaví dům, kolem něho vysoký plot, aby jim sousedé nekoukali do soukromí. Když se u týrané ženy vypěstuje syndrom oběti, je dokazování víc než složité. Není neobvyklé, že oběť domácího násilí tvrdí, že se zranila sama, jen aby zachránila agresora před trestním stíháním.

Když muž svou partnerku opakovaně bije v opilosti a ona to řeší třeba tím, že se odstěhuje k rodičům, v takovém případě se o domácím násilí nedá mluvit?

Určitě jde o domácí násilí, které je naštěstí řešeno i aktivitou oběti. Slyšel jsem příběh o tom, že partner byl divočejší povahy, svoji partnerku několikrát zbil, zfackoval. Žena šla k rodičům a o problému jim řekla. Její otec a bratři se zvedli, došli k tomu agresorovi a vysvětlili mu „ručně-stručně", že tohle jejich sestře, dělat nemá. Od té doby se to už nikdy neopakovalo. Nelze toto řešení plošně doporučit, ale myslím si, že existují případy, kdy to zafunguje.

Obvykle je ale vývoj takový, že násilí fyzické doprovází i týraní psychické. Často dochází i k sexuálnímu násilí. Žena, která v takovém vztahu setrvává, ztrácí i sama před sebou hodnotu. I intimní věci pak probíhají v jiném řádu. Celé je to spojené i s ekonomickým útlakem. Manželka nemá žádné peníze a tím se stává závislou, jak finančně a existenčně, tak také psychicky. Oběť často vnímá agresora jako někoho, kdo jí zajišťuje existenci, jako živitele rodiny. Pomoci takové oběti je pak velmi náročné. Její šance a potenciální síla je v tom, že může říct konec a vše nahlásit. Ale syndrom oběti způsobí, že právě toto žena neudělá.

Pro děti žijící v takové rodině musí být situace velmi náročná…

V souvislosti s domácím násilím je častý jev, kterému se říká transgenerační přenos. Když totiž dítě vyrůstá v domácnosti, kde je agrese na denním pořádku, naučí se, že takhle je to vlastně normální. Dítě si pak může myslet, že takovým jednáním si běžně otec zřídí v rodině pořádek. Tak vyrůstá z týraného dítěte dospělý agresor nebo budoucí oběť. Pokud jde o kluka, začne mít často také sklony k agresivitě. U holčiček je problém největší. Ty když vidí maminku, jak schytá rány, zvedne se ze země, utře si krev a jde zase luxovat a utírat prach, tak se může stát, že si partnera pak hledá podle otce.

Pro týrané ženy je často právě toto motiv pro odchod ze vztahu. Najdou v sobě zbytek síly, když si uvědomí, že se kvůli nim později i jejich dcera může nechat bít. Slyšel jsem jeden příběh domácího násilí, kdy se žena nechala bít od muže více než 16 let. V rodině vyrůstala i dcera, která už téměř v dospělosti pak řekla mamince: „mami, jestli od táty neodejdeš, tak ti uteču a už mě nikdy neuvidíš". A protože pouto matky s dcerou je pevnější než ženy s partnerem, tak ta žena dokázala kvůli dceři agresora po letech opustit.

Celý rozhovor najdete na: https://ceskobudejovicky.denik.cz/z-regionu/z-domaciho-nasili-je-tezka-cesta-ven-tyrane-ze-strachu-brani-sveho-agresora-20170215.html.