Výhra může být někdy prohrou
Matka dvanáctiletého Aleše Irena Palivcová má poslední dobou starosti. Její syn, který vždycky patřil mezi velmi dobré žáky, se ve škole hodně zhoršil. "Najednou spadl z několika předmětů o jeden až dva stupně. A je na něm patrné, že není v pohodě," stěžuje si přátelům.
Zhlouplo snad její dítě? Stalo se obětí šikany? Nikoliv. Bylo před rokem přijato na osmileté gymnázium. "Usilovali jsme o to už proto, že jsme chtěli mít pro příští léta jistotu. Co když se časem bude platit školné i na středních školách?" vysvětluje paní Palivcová důvod, proč loni s chlapcem skoro celý rok trénovali Scio testy. "Teď ale vidíme, že výhra nebyla až tak jednoznačná." V čem vidí problém? Na gymnáziu se k dvanáctiletým dětem, a někdy ještě ani ne dvanáctiletým, chovají, jako kdyby jim bylo patnáct. "Mám pocit, že po nich škola chce víc, než jsou schopny zvládnout, ale hlavně víc, než je přirozené," říká.
Aleš potvrzuje, že už se nemůže chovat jako dřív, kdy šel ze školy rovnou na hřiště nebo na kroužek. Chce to vytáhnout hned po příchodu sešity a učebnice, všechno si projít, podtrhat a zopakovat. "Prostě takový ženský organizovaný přístup," vysvětluje jeho matka.
Aleš určitě není hloupý. Vždycky ho bavila matematika, ostatně proto je na matematicky zaměřeném gymnáziu, jenže sedm hodin matematiky týdně je na něj zjevně příliš. Zvlášť když se každou hodinu zkouší a žáci se pořád porovnávají. "Na základce se hodnotilo i to, že člověk zvolil správný postup, na gymnáziu ale můžemít postup, jak chcete dobře, ale když uděláte na konci jen malou numerickou chybu, úloha je celá špatně," stěžuje si Aleš. Jeho maminka připouští, že synovo gymnázium představuje značnou zátěž nejen pro chlapce, ale pro celou rodinu. "Když je kluk nemocný, je potřeba shánět sešity od spolužáků, aby si zameškané učivo doplnil, ale půjčit si sešit není tak snadné jako na základce, když bydlela většina spolužáků blízko," objasňuje.
Vrátila se na základku, teď je na prestižním gymnáziu
Představuje Aleš výjimku? "S takovými případy se setkávám poměrně často," říká dětská psycholožka Václava Masáková. Podle ní je problém hlavně v tom, že škola, tedy učitelé, ale i rodiče, považují jedenáctileté či dvanáctileté žáky už za studenty, ale oni jsou ve skutečnosti ještě dětmi. "Pamatuju si na dívenku, která byla intelektově na výši, ale škola orientovaná na výkon ji přesto stresovala až do té míry, že se to odráželo na jejím zdraví. Byla prostě daleko víc nemocná než před tím, a byť šlo o běžné nemoci, rodiče to znepokojovalo. Doporučila jsem tehdy, aby se ze sekundy vrátila do sedmé třídy základní školy a o gymnázium se pokusila až po deváté třídě. Rodiče to zařídili a dívka se pak dostala na jedno z nejprestižnějších pražských čtyřletých gymnázií, kde prosperuje." Podle psycholožky Masákové se však špatné rozhodnutí v jedenácti letech může projevit i jinak než útěkem do nemoci. Například změnou chování.
Některé děti se pod větším tlakem začnou chovat negativisticky. "To je případ chlapce, s nímž ale rodiče přišli až v kvartě, což je pozdě. I on je inteligentní a na studium má, přesto učení bojkotuje, takže mu hrozí, že ho škola pro selhání v několika předmětech nepustí dál." Bude mít tedy splněnou povinnou školní docházku, ale perspektivu nejistou.
Rodiče se zpravidla domnívají, že největší problém je dítě na gymnázium dostat. Pak, říkají si mnozí, máme na osm let vystaráno. "Omyl!" upozorňuje psycholožka. S dětmi na gymnáziu je třeba pracovat a dávat jim podporu. Někdy ani to nestačí.
Abychom ale nevytvářeli v době přijímacích zkoušek představu, že každé dítě, které se dostane na víceleté, zejména pak osmileté gymnázium, bude ve stresu. Otec třináctiletého Vojty například říká, že se syn první rok sice o něco zhoršil, namísto jedniček a výjimečných dvojek přinesl dvě trojky, v zásadě je ale na gymnáziu spokojený a nemá ani pocit zvláštního přetěžování. Třináctiletá Zuzana dokonce tvrdí, že se na gymnáziu cítí lépe než na základní škole. Vysvětlení sice ještě nedovede formulovat, ale není těžké je najít. Nejspíš tam prostě našla spolužáky ze stejného těsta. Tenhle pocit zná každý, kdo byl v různorodé skupině a najednou se octl mezi lidmi, s nimiž si je přece jen podobnější. Rodiče nejspíš tuší, že spolužáci mohou jejich potomka táhnout nahoru, ale i dolů. Přesto většinou tvrdí, že hledají pro své dítě hlavně kvalitní vzdělání.
Neučí lépe, učí jen lepší žáky
Dává ale víceleté gymnázium žákům víc než druhý stupeň základní školy? Touto otázkou se před časem zabývala analytička Jana Straková. Podle ní nejsou sice k dispozici žádné výzkumy, které by cíleně zjišťovaly dopad rozdělení žáků do výběrových a nevýběrových škol, avšak pracovat lze i s informacemi z mezinárodních testů. A s pomocí dat z výzkumu PISA (Programme for International Student Assessment), kterého jsme se zúčastnili, Straková zpochybňuje vžitou představu o vysoké přidané hodnotě víceletých gymnázií. Dokládá také, že určitý podíl žáků studujících na víceletých gymnáziích by podle svých výsledků na tento typ školy docházet neměl a naopak významný podíl žáků, kteří svými výsledky v testech PISA patří k nejlepším, na víceletá gymnázia nedochází. Není tedy vyloučeno, že hlavní odlišností víceletého gymnázia a druhého stupně základní školy je odlišné sociální zázemí žáků.
Přitom snaha dostat dítě na víceleté gymnázium není všude stejná. Největší nápor na osmiletá gymnázia je ve velkých městech. Například v pražském Gymnáziu Omská evidují na jednu třídu, tedy třicet dětí, 232 uchazečů, v brněnském Biskupském gymnáziu 240 dětí na dvě třídy. Značný převis poptávky je například i na gymnáziu v Jírovcově ulici v Českých Budějovicích. Na osmileté gymnázium se tam hlásí 145 dětí, přijímat se bude třicet. Přitom na devět míst už má škola podle ředitele Karla Lichtenberga uchazeče, které je ochotna vzhledem k jejich úspěchům v různých soutěžích a výbornému prospěchu přijmout rovnou.
Jiná je situace v menších městech. Například už v Týně nad Vltavou mají na třicet míst jenom 34 uchazečů, v Havlíčkově Brodě 55. A našli bychom bezpochyby i města, kde je uchazečů méně než míst. Celkově místa letos na víceletých gymnáziích v ČR proti loňsku nepřibyla, spíš mírně ubyla. Je tedy pravděpodobné, že i odmítnutých bude poměrně dost.
Na gymnázium je čas
Mají si rodiče dělat vrásky? Rozhodně ne, natož aby dětem navozovali pocit zásadního neúspěchu. Koneckonců až donedávna bylo normální chodit na gymnázium až v patnácti a tato možnost trvá.
Vrásky budou namístě jen tam, kde by hrozilo, že dítě zůstane v kolektivu, který by mu vysloveně nevyhovoval, případně je stahoval dolů. Možná by se někomu hodil citát z blogu Zrcadlo.blogspot.com: "... myslím, že osmiletá gymnázia by měla být spíše pro děti, které jsou na základní škole nešťastné, protože jim neposkytuje dostatečnou úroveň stimulace, než pro ty, které jsou na základní škole spokojené." Tady by však neškodilo upozornit ještě na jednu věc: se špatnou základní školou lze bojovat. Můžete žádat lepší učitele, změnu přístupu k žákům. Vzhledem k tomu, že základní školy nemají dost žáků a záleží jim na tom, aby si je udržely, je určitá naděje, že se ředitel pokusí vyhovět. Víceletá gymnázia to mají snazší. Jejich ředitelé mohou říkat: Nelíbí se vám u nás? Prosím, můžete odejít. Za dveřmi čekají jiní.
Článek autorky Radky Kvačkové pochází z deníku Lidové noviny https://www.lidovky.cz/
