Vozíčkáři před 30 lety a dnes: Změnilo se skoro vše, část překážek však zůstává

V roce 1990 byla bezbariérovost, která je pro integraci vozíčkáře klíčová, takřka neznámým pojmem. Situace se zlepšila především ve velkých městech. Mnoho vozíčkářů působí na volném trhu práce, roste bezbariérovost škol, úřadů, divadel a kin. „Za třicet let jsme se samozřejmě velice posunuli. Určitě v bezbariérovosti, i když tam zůstávají velké mezery. Vyhlášku o přístupnosti veřejných staveb máme již od roku 1994, ale často se nedodržuje a nedělá se maximum pro to, aby bezbariérovost byla standardním řešením. Nerozumím tomu, že po třiceti letech od revoluce jsou bezbariérové toalety používané jako úklidové místnosti. Mám to brát jako důkaz, že se s vozíčkáři v naší společnosti nepočítá?“ ptá se Alena Jančíková, ředitelka České asociace paraplegiků – CZEPA, sama 25 let na vozíku.

„Velký posun vidím především ve zdravotní péči, ve vývoji a dostupnosti kompenzačních pomůcek. Pokud se stal člověku úraz míchy před třiceti lety, umíral často v krátké době nikoli na ochrnutí, ale na komplikace s tím spojené – uroinfekce a dekubity (proleženiny). V dnešní době se vozíčkáři cévkují, což pomáhá předcházet smrtelným komplikacím. Kvalitní zdravotní, kompenzační a sportovní pomůcky se složitě sháněly ze zahraničí, dnes jsou dostupné na českém trhu. Díky internetu jsou dostupné informace, můžeme z domu komunikovat i pracovat, vyřizovat osobní záležitosti. Ochrnutí lidé na vozíku mají dnes vlastní děti, elektronická doba nabízí například hlasové ovládání počítače, dokonce i domácnosti,“ pokračuje Jančíková. „Není ostuda se na vozík posadit, je ostuda zůstat sedět – zůstat při dnešních možnostech pasivní.“

Mise: přežít

Největší výzvou pro osobu, která v minulosti utrpěla úraz míchy, bylo přežít. Namísto nedostatečné péče v nemocnicích, kde se s takovým pacientem třeba nikdy dřív nesetkali, jsou dnes k dispozici čtyři specializované spinální jednotky a při správné péči se délka života vozíčkáře neliší od většinové společnosti.

Na špatnou situaci vzpomíná jedna ze zakladatelek organizace, spinální specialistka Zdeňka Faltýnková. „Mám v živé paměti situaci v raných devadesátých letech. Když jsme se v organizaci dozvěděli o člověku po úrazu, který umíral ve spádové nemocnici, kde bohužel nedostával – ani to nebylo v tehdejších možnostech – potřebnou péči, organizovali jsme doslova záchranné mise a žadonili o přesun na jedinou tehdejší spinální jednotku při Úrazové nemocnici v Brně. Jsem přesvědčena, že jsme takhle zachránili život mnoha lidem. Dnes vysoce odbornou zdravotní péči dostane téměř každý člověk s poraněním míchy. I když to neznamená, že nedochází ke komplikacím, pokrok je to neuvěřitelný,“ dodala Faltýnková.

Celý článek najdete zde: https://inspirante.cz/index.php/2020/03/02/vozickari-pred-30-lety-a-dnes-zmenilo-se-skoro-vse-cast-prekazek-vsak-zustava/