Věduna Bubleová: O pěstounské péči

Paní ředitelko, téměř ve všech zemích Evropské unie je umísťování dětí do ústavní péče v kojeneckém věku nepřípustné. Jak je možné, že u nás je praxe stále opačná?

Je to bohužel pravda, která je o to smutnější, že v minulosti jsme byli zemí s nesmírně propracovaným systémem péče o děti, které nemohou z nejrůznějších důvodů vyrůstat ve své vlastní rodině. Důvodů, proč se u nás transformace stále nedaří, je jistě více. Vývoj v ostatních zemích šel kupředu a respektoval významné vědecké poznatky o negativních důsledcích ústavní péče na člověka. Bohužel v České republice, zemi celosvětově uznávaných vědců, jako byli např. prof. Zdeněk Matějček, prof. Zdeněk Langmeier a jiní, kteří přinesli teorii psychické deprivace mezi prvními, se odborná společnost dosud nedokázala domluvit.

Co se tedy změnilo, když už jsme tu měli zavedený a fungující systém?

Všechny formy péče o ohrožené děti, v nichž převažovaly adopce a pěstounská péče v různých podobách, se u nás rozvíjely už za první republiky. Těžiště sociální práce tehdy spočívalo v terénu, byla vytvořena síť mnoha různých institucí veřejnoprávní, polooficiální i soukromé povahy. Po druhé světové válce byla veškerá péče o děti zestátněna a v padesátých letech se dokonce úplně zrušila pěstounská péče. Ze zkonfiskovaných zámků a vil na okrajích měst a obcí vznikly podle vzoru Sovětského svazu dětské domovy, do kterých putovalo mimo jiné přes pět tisíc dětí, které do té doby žily v pěstounských rodinách. Tento systém potlačoval individualitu každého dítěte, ignoroval jeho potřeby a zájmy a do velké míry ho izoloval od okolního světa. Na lepší časy se zablýsklo ve druhé polovině šedesátých let. Tehdy se především pediatrům, psychologům a právníkům začalo dařit upozorňovat na nevhodnost tohoto systému, byl založen první dětský domov rodinného typu v Kašperských Horách dr. Kučerou a první SOS dětská vesnička prof. Jiřím Dunovským a dalšími. V té době začaly vznikat také odborné studie, z nichž vyplynulo, jak negativní vliv na dětskou psychiku má dlouhodobý pobyt v ústavním zařízení. Po roce 1968 byly ale všechny snahy o zásadní změnu zastaveny na dalších dvacet let, během nichž i nadále probíhal výzkum, jehož výsledky jsou alarmující. Bohužel, ani po více než čtvrtině století od sametové revoluce se nepodařilo najít dostatečnou politickou vůli k tomu, abychom sladili současný nekoordinovaný, roztříštěný a nespolupracující systém péče o ohrožené děti.

Jaké výsledky přinesly výzkumy, o nichž se zmiňujete?

Jednalo se především o dlouhodobý výzkum pod vedením pana prof. Matějčka, u kterého jsem měla tu čest být. Sledoval ohrožené děti, které vyrůstaly v různých typech zařízení. Potvrdilo se, že u dětí v ústavních zařízeních se velmi často projevuje tzv. psychická deprivace. K ní dochází, pokud po delší dobu nejsou uspokojovány základní psychické potřeby. Výzkum ukázal, že skupina dětí z dětských domovů měla např. nejnižší dosažené vzdělání, nízkou úroveň životní spokojenosti, perspektivy, zaměstnání a profesního uplatnění, děti měly vážné problémy v partnerských, mezilidských a rodinných vztazích. Prokázalo se, že následky psychické deprivace spojené s pobytem dětí v dětských domovech přetrvávají až do dospělosti. Současně se potvrdilo, že existují zásadní faktory, které ovlivňují charakter a rozsah pozdějších problémů. Je to především věk dětí, ve kterém byly do ústavu přijaty, doba strávená v ústavu a zejména neexistence jedné osoby, s níž by v nejranějším věku mohly děti navázat hluboký a bezpečný vztah. V současné době se již nehovoří tolik o psychické deprivaci, ale zejména o významu tzv. attachmentové vazby, což je právě navázání onoho hlubokého bezpečného vztahu s jednou osobou.

Proč je navázání hlubokého vztahu s jednou osobou pro dítě tak důležité?

Dítě na svět přichází s vrozenou potřebou bezpečí, jistoty a lásky, které může naplnit pouze vztah s jednou osobou. První nejdůležitější osobou v jeho životě obvykle bývá matka. Pokud naplňuje všechny potřeby svého malého dítěte, je milující, citlivá a její chování je očekávatelné a pro dítě čitelné, pak se v jeho mozku ukládá informace, že vztahy jsou bezpečné a dobré. A s takovým pocitem pak bude dítě růst, učit se a objevovat zákonitosti fungování světa. Nedostává-li se však dítěti v raném dětství pocitu bezpečí, nejsou-li naplňovány jeho základní psychické potřeby nebo nemá-li tu jednu svoji stabilní osobu, které může zcela věřit, s velkou pravděpodobností nebude ke světu v pozdějším věku přistupovat jako k bezpečnému místu a mohou se pak projevit některé obtíže, jak to ukázal zmíněný výzkum. Naše dlouhodobá zkušenost z praxe péče o ohrožené děti ukazuje, že pouze rodinné prostředí dokáže léčit předchozí traumata a bolest ze ztráty, z opuštění a samoty. Proto nám jde především o to, aby se každé dítě, které nemůže vyrůstat ve své rodině, dostalo co nejdříve do rodiny náhradní, ať již osvojitelské či pěstounské.

Celý rozhovor již bohužel není dostupný.