Věda o duši člověka žijícího v 21. století

Datum publikace: 07. 06. 2017
Periodikum:
kzamysleni.cz
David Lacko je studentem psychologie. Jeho velmi vyzrálá úvaha na o tom, jak dnešní svět ovlivňuje nejen dospělé, ale hlavně děti a dospívající, vyvolává řadu otázek, kdy odpovědi na ně stojí rozhodně za přečtení a hlavně za zamyšlení.

Duch doby vždycky nejvíce ovlivňuje jedince v ní vyrůstající. Je bezesporným faktem, že spousta důležitých charakterních rysů osobnosti i nespočet příčin neuróz se formuje během dětství a je proto logické, že nejnáchylnější částí populace vůči již zmíněným aspektům našeho století jsou právě děti.

Moderní dítě přijde domů ze školy, zapne počítač a jeho veškerý další sociální kontakt probíhá na sociálních sítích, které dneska de facto kompletně proměnily způsob vyjadřování a uvažování. Tyhle ty děti jsou pro nedostatek kvalitních podnětů neschopny se vyjádřit, verbálně komunikovat a empaticky se chovat. A rodiče jim popravdě moc nepomáhají. Nečtou dětem pohádky, nemají zájem povídat si s nimi v důsledku snahy udržet si iluzi životního standartu, tedy kvůli neustálé pracovní vytíženosti. A o víkendu se pak celá rodinka sebere a jede na nucený výlet, s „americkými úsměvy“ ve tvářích, do přírody sportovat – a nejlépe opět bez nějakého bližšího citového kontaktu.

Zpátky ale k výchově. Nastínil jsem, jak taková obyčejná výchova vypadá. Jaký má ale dopad na křehkou mysl nejmladších? Dnešní nadávání na zkaženost mládeže má dva důvody. Jedním z nich je typické iracionální stěžování si starší generace na generaci následující – takovéto kritice se nevyhnula generace našich prarodičů a nevyhne se ji ani generace našich vnoučat. Druhý důvod je způsoben racionálním poznáním mladší generace, která se stále častěji snaží o sublimaci a vyrovnání se s rodinným prostředím. Tato snaha probíhá nejčastěji formou přemístění objektů vyvolávajících bezpečí a lásku. Tyto objekty milujících rodičů pak byly po většinu lidské historie nahrazovány ilegálními činnostmi – braním drog, rozbíjením aut a jinými rebeliemi. Většinu neuspokojených dětí ale před takovými činy ochránilo superego. V našem století je situace poměrně rozdílná. Na scéně objektů se pohybuje virtualita, které se superego nebrání. Dítě si v tomto prostředí vytváří své alter ego a často i ego-ideál, pomocí něhož navazuje kontakt s objekty jeho potřeb, u kterých dochází k attachmentu, což v tak raném věku často omezuje schopnost rozeznávat realitu od fikce. Emocionální stránka v takovém attachmentu hraje pošramocenou roli. Děti jsou buďto necitné, nebo přecitlivělé, a to se projevuje nejčastěji labilitou. Labilita je kauzálním vygradováním chaotické výchovy bez pevného citového pouta. K tomuto přispívá také čím dál častěji špatně prožívaný oidipovský trojúhelník a následný problém s identifikací. Post matky samoživitelky sice není žádaným trendem, ale přesto je to velice častý jev, ať už z důvodů sexuální volnosti či ústupu křesťanství a slibů na celý život.

Specifickou roli pak ve světě virtuality zastávají „střílecí hry“. Říká se, hoď kamenem, jsi-li svatý. A ruku na srdce, kdo z nás si v dětství nehrál na vojáky, nezachraňoval půvabnou princeznu, chrabře nezápasil s drakem či nezastřelil pár nerozeznatelných objektů v prvních hrách. Nicméně dnešní hry jsou odlišené ve vizuálním zobrazení smrti a úrovní agresivity. Děti čím dál tím dříve začínají “chápat” smrt – ztrácí tedy něco, co jsem nazval „tabu smrti“.  Setkávají se smrtí příliš brzo, nicméně nepochopí její smysl ani v pozdějším věku. Stávají se agresivní, nerespektují druhé osoby, bývají egocentrické a mají problém se socializací. Samozřejmě záleží na typu hry, délky hraní a celkové výchově.

Nejsmutnějším aspektem dnešního rodičovského přístupu je však především asertivní výchova. Asertivní výchova v poslední době spíše než prosazování sebe sama, připomíná prosazování jedinečnosti, a to přístupem „je to osobnost, ať si dělá, co chce“. Děti postižené touto výchovou pak jsou rozežrané a rozmazlené. A to jednoduše proto, že si nedokážou vydobýt pozornost rodičů jiným způsobem, než křikem, pláčem, rozbíjením věcí, nadáváním apod. Paradoxem je, že rodič, vychovávající své dítě asertivně, by dítě pochválil i za to, jak si krásně hraje samo a nezlobí, kdežto rodič vychovávající své dítě rádoby asertivně, by si svého miláčka všiml až tehdy, když by začal charakterně nadávat.

Celé znění článku naleznete na: https://www.kzamysleni.cz/veda-o-dusi-cloveka-zijiciho-v-21-stoleti/