Souboj dvou břehů

Objevení objeveného. Tak lakonicky hodnotí názory nekompromisních odpůrců ústavního zařízení, kteří zdůrazňují, že je v dětských domovech pro děti do tří let (termín kojenecký ústav už oficiálně neexistuje) ohrožován psychický vývoj nejmenších, lékař František Schneiberg:

„Pediatři, psychologové a další odborníci to dobře vědí více než padesát let, minimálně od doby, kdy vyšla monografie profesora Zdeňka Matějčka a Josefa Langmeiera Psychická deprivace v dětství. Ředitelé ústavů se v tom ohledu už léta snaží o nápravu,“ je přesvědčen.

„Za ideální považujeme, aby sestra v ústavu měla na starost maximálně čtyři děti, aby vznikaly tzv. rodinky - dvě sestry se ve dvanáctihodinových turnusech střídají u jedné skupiny dětí. Ta funguje ve vlastním zázemí, kde děti vidí mimo jiné i přípravu jídla,“ vysvětluje lékař s tím, že personál mnohde nechodí v bílém ani v uniformě. Jde o civilní život. „Samozřejmě, žádné zařízení, byť by mělo péči a podmínky sebelépe nastavené, nemůže suplovat rodinu v plném rozsahu. Ale ústavní zařízení se snaží život dětí přiblížit reálnému fungování, nevytvářet skleníkové, od okolního světa odtržené prostředí,“ připojuje pohled psycholožka Jana Petrášová z Dětského centra v Kyjově. Mrzí ji, že je veřejnost přesvědčována, že děti z ústavů nechodí na procházky, nemají možnost dívat se do korun stromů...

Zastánci přechodného pěstounství ale poukazují na zkušenosti náhradních rodičů a pracovníků, kteří děti z ústavů přebírají, že svěřenci v ústavním zařízení chodí ven jen na přilehlou zahradu, spát a jíst musejí v danou hodinu, večer nezbývá čas na ukolébavky, mazlení…

„Napadlo někoho, kdo šíří teorie o zastaveném vývoji mozku, o nasměrování na asociální a kriminální dráhu dětí, které prošly ústavní péčí, jak se cítí sami adoptovaní lidé? Určitě je pro ně příjemné a milé slyšet, že jsou nedovyvinutí, mentálně retardovaní, sociálně neschopní, nevzdělaní a kriminálně činní…“ zlobí se psycholožka Petrášová.

Ani psycholožka Jana Petrášová nechce zpochybňovat důležitost instituce přechodného pěstounství, ale současný stav nepovažuje za ideální. S kolegy by kromě jiného uvítala, kdyby se veřejnosti nepodsouval škodlivý vliv jedněch a božská spása jiných. „Naše děti se umějí smát, umějí navazovat kontakty a projevovat city. My jejich pobyty neprodlužujeme. Nakonec, právo řešit jejich osudy mají orgány sociálně-právní ochrany dětí a soudy. Musíme ale striktně dodržovat pravidla, což ovšem neznamená, že jsme citově ploší a necháváme děti napospas jejich smutku a samotě,“ říká rozhodně psycholožka z Dětského centra v Kyjově.

Celý článek, stejně jako článek „Ve frontě na rodiče“, který na něj tematicky navazuje naleznete v aktuálním vydání týdeníku Instinkt.