Sbohem, klasická rodino!

Jak vnímáte obsah slova rodina?

Žijeme v době, kdy se ten obsah proměnil - už to nemusí být jen otec, matka a jedno, dvě či více dětí. Dnes může dítě vyrůstat ve střídavé péči, jen s matkou, případně v rodině, kde jsou i děti partnerů z předchozích manželství… Stejně tak mohou dítě vychovávat homosexuální partneři. A já nemyslím, že to musí být a priori negativní… O tom všem je můj film. Asi vygeneruje dvě skupiny diváků - jedni se na něj budou dívat jako na dokument doby o změně rodinného uspořádání, druzí jako na potvrzení, že rodina skončila. Nepřenesou možná přes srdce, že tradiční rodinné vazby změnily podobu.

Proto jste natočila dokument na toto téma?

To je jeden z důvodů. Toto téma vzešlo i z pozorování mého okolí. Například u jedné mé kamarádky dítě „vzniklo“ z náhodného úletu, jméno otce nefigurovalo ani v rodném listě. Další kamarádka se s otcem dítěte rozešla, když dítěti byly tři měsíce… Vedle toho mám spoustu kamarádů, kteří jsou rozvedení a od exmanželek zažívají peklo, protože dítě je opravdu jednoduchý nástroj manipulace druhým. Netvrdím, že si to někteří z těch chlápků nezaslouží, ale shodneme se, že zneužívat dítě k vyřizování účtů je špatné. Ve výsledku to ubližuje nejvíc právě jemu, nikoli bývalému partnerovi.

Překvapila při natáčení nějaká nečekaná situace?

Správně se říká, že nejlepší příběhy píše život - ani ten sebelepší scenárista nevytvoří tak dobrý scénář, jako píše realita. To platilo i v tomhle případě. Já si sice vysnila, že bych ve filmu měla ráda dvě lesby, které mají děti, ovšem v průběhu natáčení jsem zjistila, že plánují třetí. A protože byly otevřené a vyrovnané se svojí situací, dovolily mi natáčet i scénu umělého oplodnění. To bych nikdy nevymyslela! Taky mě překvapil příběh Stáni, která sama adoptovala dvojčata a v průběhu natáčení prošla obrovskou životní deziluzí. Zvládla se sama starat o dvě malé děti, ale nečekala, jak obtížné bude žít bez partnera, který by ji bránil před vnějším světem, jenž na ni útočí…

Jak?

Třeba soused ji byl schopen vyštvat z baráku, který si koupila za Prahou - nesnesl, že sama žena vychovává dvě tmavé děti. A ještě se tím chlubil v hospodě! Těžko se chápe, že si někdo smlsne na ženské, která adoptuje děti, čímž jim de facto zachrání život. Je jasné, že i když to s nimi má těžké, ony se pořád u ní mají lépe než v dětském domově, ne? O to víc mě na projekcích překvapily reakce některých diváků právě na její příběh - zejména od mužů jsem slyšela: „To je tak nezodpovědná, nebo blbá? To si myslela, že když si uváže na krk dvě děti, bude to procházka růžovým sadem?!“ Stáňa není ani jedno, ale člověk zkrátka nepočítá, že se k němu lidi budou chovat špatně. Že ho podvedou v práci, že ho okrade chůva... a policie se ho nezastane a případ raději odloží. Pro mě bylo překvapení, jak malý mohou mít lidé soucit s tím, kdo adoptuje dvě děti.

A jiné názory publika?

Hodně mě překvapila reakce starší generace, lidí okolo šedesáti sedmdesáti let, kteří zjevně nepochopili, že i tohle je realita, kterou žijeme. Jeden pán se mě napřímo ptal, proč jsem do dokumentu vybrala tak abnormální rodiny. Nejdřív jsem na něj jen překvapeně koukala, pak se mu pokusila vysvětlit, že to nejsou abnormality, ale denní život většiny mladých okolo čtyřicítky. Uvědomila jsem si, že ti, kteří vyrůstali v odlišných podmínkách a byli vychováváni meziválečnou generací, ten dokument skoro nejsou schopni pochopit. A to z jednoduchého důvodu: společnost udělala za posledních čtyřicet let v sociální oblasti obrovský skok. Co kdysi relativně dlouho nějak fungovalo, se teď radikálně mění.

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání týdeníku Instinkt.