Samoživitelkou v krušných časech: Někdy nemáme ani na jídlo, ale přece to nevzdáme

Alena: Jsem šťastná, že už s dětmi nežijeme v azyláku

V devatenácti letech potkala známost na jednu noc. Bylo to na večírku na druhém konci republiky. O dotyčném už nikdy neslyšela a za devět měsíců porodila dceru Valerii. O osmnáct let později bydlí Alena Tovarová v sociálním bytě v pražských Řepích se svými třemi dětmi. Dvanáctiletým Patrikem, desetiletou Izabelou a osmiletým Tadeášem. Nejstarší Valerie žije s babičkou, která si ji vzala do pěstounské péče. „Jsem šťastná, nic víc teď nepotřebuju. Máme kde bydlet. V azyláku to nebyl domov. Jeden záchod na celé patro,“ říká osmatřicetiletá vyučená cukrářka Alena. „Ne, mami! Dva záchody tam byly,“ opravuje ji Izabela. Leží na rozkládacím gauči a hádá se s Patrikem. Ten si taky vybavuje jen jednu toaletu. Tadeášovi je to jedno, celý azylový dům má spíš v mlze. Na posteli jsou naskládané všechny děti. Mezi nimi se proplétají morčata. Tadeáš skáče po posteli tak divoce, až se vyděsím, co z domácích mazlíčků zbyde. Děti mi průběžně chodí ukazovat morčata i kočky, mezitím odbíhají „krást“ do kuchyně studené lívance. Největší úlovek má Patrik. Zmocnil se šlehačky ve spreji. „Dejte si jenom málo! Vždyť jste odpoledne chtěli kompot se šlehačkou. Takhle pro vás už nebudu mít,“ napomíná je máma. Pozdě. Sprej už syčí jen naprázdno. A dlouho zase žádný nebude. „Ten chlap ani netuší, že je táta. Že jsem těhotná, jsem zjistila pozdě. Valerie se začala hlásit až ve 22. týdnu a s tím už nešlo dělat nic. A tak jsem s ní byla sama,“ vypravuje Alena. Po pěti letech potkala nového partnera.

Celý článek najdete zde: https://denikn.cz/604793/samozivitelkou-v-krusnych-casech-nekdy-nemame-ani-na-jidlo-ale-prece-to-nevzdame/?ref=tit1&fbclid=IwAR2mrwhbWGvLlaVnkmqKMiOJ-JiTI_8l_9otoJZwW-IzUg0h3os1P1Fj2tQ