Rodina, nebo ústav? V Česku stále otazník
Honzík je šestým dítětem, které Kateřina a Pavel Stratilovi z OstravySvinova vychovávají. Dvě děvčata a jeden chlapec jsou jejich vlastní, tři chlapci ve věku devět, šest a pět let jsou přijatí.
"Když jsem byla někdy v devatenácti na praxi v kojeneckém ústavu v Olomouci, hrozně se mě to, co jsem tam viděla, dotklo," vypráví 42letá Kateřina, původní profesí porodní asistentka. Když se poznala s o dva roky starším Pavlem, často o myšlence dát domov dětem, které ho nemají, mluvila. "I když jsme už měli dceru a syna, pořád jsem na to myslela."
Zašli s manželem do kojeneckého ústavu v Ostravě-Zábřehu, kde zjistili, že dětí k adopci je dost, ale cesta k nim složitá. Zařadili je do adopčního programu, a protože neměli příliš vymezené požadavky, dostali zanedlouho do poručnické péče 1,5letého chlapečka, kterého matka odložila hned po porodu.
Žít s Marťanem
Šrámy na duši, způsobené prvním rokem a půl života stráveným v kojeneckém ústavu, se hojily hodně dlouho. "Neuměl třeba plakat, nekomunikoval, říkali jsme, že je jako Šípková Růženka," vzpomíná Pavel.
Chlapeček je příkladem, jak první roky života rozhodují o tom, jak se dítě bude vyvíjet.
"Nedostatek citové vazby na jednu blízkou osobu v raném věku a nedostatek podnětů má těžko napravitelné následky," konstatuje MUDr. Dana Janotová, psychiatrička s bohatou praxí s diagnostikou psychických poruch dětí v ústavní péči. "Tyto děti neumějí přijímat emoce a nevědí si s nimi ani později rady. K nikomu nepatří a nikdo nepatří jim. Čím déle tento stav trvá, tím trvalejší následky má." Kateřina Stratilová si vybavuje pocity zoufalství, když byl chlapec bezdůvodně agresivní, hrubý, jakoby neustále připravený k útoku. "Museli jsme se naučit to tak neprožívat, brát to jako šumění větru," říká Pavel. "Je to, jako když žijete s Marťanem, který zůstává za nějakou skleněnou stěnou, protože neumí žít v našem prostředí. Cestu jsme našli až s terapeutem a po delší práci ta stěna jednoho dne praskla," líčí nelehkou adaptaci chlapečka na láskyplný domov. "Před rokem mě vzal v kuchyni sám od sebe za ruku," připomíná Kateřina významný okamžik. "Od té doby jako by měl potřebu to dohnat, chce se pořád chovat, sedět na klíně, i když mu je už devět."
Po čase se rozhodli přijmout další dítě. Tentokrát k nim přišel tříletý chlapec, který žil rok a půl se svou matkou, ale ta ho natolik zanedbávala a žil v tak nevhodných podmínkách, že jí ho sociální pracovnice odebraly. U Stratilů rychle zapadl do rodiny a dělá všem radost. "Všechny naše děti jsou moc šikovné," upřesňují manželé.
Mezitím se Kateřině a Pavlovi ještě narodila nejmladší Terezka. V třípokojovém bytě tak žili s pěti dětmi. V té době jim ostravský magistrát nabídl domek za předpokladu, že se stanou profesionálními pěstouny.
Není neosvojitelné dítě
Napřed se výchovnými těžkostmi prokousávali sami, pak je začali řešit s odborníky z Institutu náhradní rodinné péče Natama. "Vysvětlili nám, proč se děje, co se děje, neměli jsme díky tomu pocit selhání," říká Kateřina.
Ředitelka Natamy Petra Vrtbovská se nechtěla smířit s tím, že u nás žije jedenáct tisíc dětí v ústavech, z toho dva tisíce dětí mladších tří let v kojeneckých, což nás v Evropě staví na nelichotivé první místo.
"Dětský mozek potřebuje jednoho hlavního pečovatele, k němuž má citové pouto, jinak se nevyvíjí dobře.
Ústavní výchova dětem do 12 let nesmírně škodí," říká rodinná poradkyně a terapeutka, které měla možnost se podrobně seznámit s náhradní rodinnou péčí například ve Velké Británii.
Zatímco u nás sociální pracovnice dítě, které z jakéhokoli důvodu nemůže zůstat ve své rodině, odvezou do kojeneckého ústavu nebo dětského domova, v Británii okamžitě vyhodnotí jeho situaci a vypracují plán péče, který může zahrnovat péči příbuzných, vykázání násilnického rodiče či okamžité umístění do pěstounské rodiny. Česko je jednou z posledních evropských zemí, kde jsou předškolní děti umisťovány do ústavů.
"Jinde mají něco jako stáj pěstounů, takže není problém okamžitě přijmout třeba dvě děti, z nichž jedno je nevidomé, jejichž matka jde do vězení," přibližuje doktorka Vrtbovská. "Mají specializované pěstouny, schopné postarat se i o děti, které vyžadují nepřetržitou a složitou zdravotní péči, děti HIV pozitivní, autistické."
O něco podobného se organizace, v jejímž čele stojí, pokouší i u nás. Náhradní domov se už podařilo najít pro více než padesát dětí. Petra Vrtbovská tvrdí, že neexistuje dítě, které musí být v ústavu: "Bude-li systém finančně zabezpečen, pro každé dítě se najde rodinná péče.
I pro etnicky odlišné děti i děti agresívní, jejichž chování je často důsledkem týrání. Teď jsou takové děti, s nimiž si ústavy nevědí rady, drženy třeba tři roky v psychiatrické léčebně."
Mít rád děti nestačí
Kromě dobrého zdravotního stavu a čistého trestního rejstříku musí uchazeči o pěstounství absolvovat psychologické vyšetření, jehož cílem je zjistit třeba odolnost vůči zátěži či vyloučit osoby s pedofilními sklony.
Pěstouni mohou být různí lidé v různých životních situacích. Pro přechodnou, neboli dočasnou pěstounskou péči jsou podle Petry Vrtbovské velmi zajímavými uchazeči páry mezi 45–55 lety, které už mají odrostlé děti a cítí dostatek sil a potřebu poskytnout domov dalšímu dítěti. Mezi takové patří Radka (48) a Roman (49) Švecovi z pražského Jižního Města, rodiče dvou dospělých synů.
Absolvovali s dalšími šesti páry přípravný kurz Natamy a rozhodli se pro přechodnou pěstounskou péči v raném věku. Budou připraveni přijmout to miminko, které matka odloží, a starat se o něj do doby, než se vyřídí osvojení, aby nemuselo do kojeneckého ústavu.
Až miminko dostanou, nastoupí paní Radka na rodičovskou dovolenou. Nebude jí trhat srdce, až si děťátko, o které se s láskou starala, bude odnášet někdo cizí? "Člověk do toho musí jít s tím, že smyslem a naplněním dočasného pěstounství je právě šťastné předání. Že to je pro dítě nejlepší," odpovídá bez váhání.
Pěstouny se často stávají i o něco mladší páry, které ke svým dětem chtějí přijmout ještě další. Mezi takové patří Karel (38) a Markéta (37) Švejdovi. Když začali dva jejich synové odrůstat a o třetím dítěti ze zdravotních důvodů neuvažovali, rozhodli se před pěti lety pro adopci.
Splňovali všechny požadavky, a tak si zanedlouho přivedli z dětského domova pětiletou Janičku. Vše šlo dobře, a proto si řekli, že dají domov ještě jednomu dítěti bez ohledu na jeho etnický původ nebo zdravotní stav.
"Dnes vidíme, jak byla příprava ze strany magistrátu amatérská: Máte byt, práci, jste funkční rodina, hurá, tady máte dítě. Nedozvěděli jsme se nic o projevech deprivace dětí z kojeneckých ústavů, o traumatech, která si s sebou nesou," uvažuje Karel.
David byl zdravý romský kluk, který měl maminku, ale ta se o něho nestarala. "Možná tady selhal systém, kdyby se jí včas dostalo pomoci, možná by to takhle nedopadlo," míní manželé. Díky spolupráci s Natamou mají s biologickou matkou Davida podepsanou smlouvu určující, jak bude kontakt vypadat. Není to sice jednoduché, ale Švejdovi vycházejí z toho, že hlavní je dítě, ne zájmy pěstounů nebo biologické rodiny.
Markéta pracuje na zkrácený úvazek – tři dny v týdnu. "Plný úvazek by znamenal větší příjem, ale ošidil by děti," uvažuje Markéta. "Počítáme každou korunu, potřebovali bychom nové auto, ale nikdy jsme nelitovali, že jsme přijali dvě děti. Možná bychom jezdili na lepší dovolené, měli na sebe víc času, ale asi bychom byli nudná rodina," směje se.
Na pěstounství se nezbohatne
Finanční stránku příliš neřeší ani Stratilovi. Kateřina dostává jako pěstounka tří dětí kolem 20 tisíc, v nichž je příspěvek na potřeby dětí i její odměna. Z toho by osmičlenná rodina nevyžila, a tak je výdělek Pavla, který pracuje jako autodopravce, pilířem rodinného rozpočtu.
Podle novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí, která bude platit od příštího roku, by se měla posílit pěstounská péče i zlepšit její odměňování. "Na dítě v pěstounské péči vydává stát průměrně 11 tisíc měsíčně, v ústavní péči 40 tisíc," konstatuje ředitel odboru rodiny a ochrany práv dítěte ministerstva práce a sociálních věcí Miloslav Macela. "Za ten rozdíl by se zaplatili dva asistenti, kteří by pomáhali pěstounské rodině třeba v péči o děti se zvláštními potřebami," míní ředitel.
V našich zemích má náhradní rodinná péče dlouhou tradici, v roce 1952 však bylo pěstounství zrušeno a několik tisíc dětí muselo odejít do ústavů.
"Začalo platit, že nemůže-li být dítě v rodině, musí do kolektivního zařízení. Vznikla hustá síť kojeneckých ústavů a dětských domovů, která zůstala do dneška," konstatuje Miloslav Macela a dodává, že například v Rakousku nebo na Slovensku už léta kojenecké ústavy neexistují.
"V Polsku přijali zákon, že do šesti let nesmí být dítě v ústavní péči. U nás pořád věříme, že instituce jsou dobré." Profesionalizace pěstounské péče však předpokládá lepší přípravu pěstounů. Teď je situace taková, že se téměř každé desáté dítě vrací do ústavní výchovy, protože pěstouni nezvládnou výchovné problémy, které se obvykle projevují v pubertě.
Za nejdůležitější vlastnost dobrého pěstouna považuje ředitelka Institutu náhradní rodinné péče Petra Vrtbovská uspokojení z toho, že přijme cizí dítě s neatraktivní minulostí, které zažilo strádání, týrání, může být zanedbané, mít poruchy chování.
A jakou radu mají manželé Stratilovi pro lidi, kteří o pěstounství uvažují? "Nesmí to brát jako řešení bezdětnosti, náhradu biologického rodičovství, jinak riskují velké zklamání," varují. "Ty děti jsou jiné. Také jsme do toho šli s představou, že když nám to šlo tak dobře s našimi dětmi, musí to tak jít i s přijatými. Teď už víme, že to bez podpory zvenčí nejde."
---
CO PŘINESOU ZMĚNY V ODMĚŇOVÁNÍ
- V současnosti dostává pěstoun odměnu asi 3,5 tisíce, dítě má nárok na příspěvek na úhradu potřeb podle zdravotního stavu od 4 do 7 tisíc měsíčně; * od příštího roku by nejnižší odměna začínala na úrovni minimální mzdy, tj. 8000 Kč měsíčně; * odměna pěstouna na plný úvazek, tzn. pečujícího o tři zdravé děti nebo jedno zdravotně postižené, by měla být 20 tisíc hrubého; * profesionální pěstoun na přechodnou dobu bude trvale dostávat 20 tisíc: musí být připraven kdykoli dítě přijmout a nesmí žádné odmítnout. Nebude-li mít déle než tři měsíce v péči dítě, odměna se pozastaví.
Celé znění článku naleznete na: http://pravo.novinky.cz/
