Rodičovské přikázání: NESROVNÁŠ!

Srovnává děti na pískovišti s tím svým a samozřejmě srovnává své děti mezi sebou," uvažuje básnířka a redaktorka Olina Stehlíková. Požádala jsem ji o její pohled na věc, protože má dvě krásné a šikovné, ale totálně odlišné dcerky, vzdálené od sebe pouhý rok a půl. "Neznamená to ale, že svá zjištění má či musí sdělovat dětem, natož coby výčitku nebo nátlak ke změně. Rodiče jedináčků to mimo jiné právě kvůli nemožnosti děti srovnávat mají podle mého těžší a musejí být místy bezradnější. Ostatně, rodič přece srovnává i své mateřství či otcovství s prvním dítětem s tím, jak se k této roli a úloze stavěl se svými následujícími dětmi nebo dítětem a jak se k jeho,výchově' stavělo to které z dětí." Olinin náhled mi připadá velmi zdravý: sama jsem od narození svých dvojčat, Ondry a Silvinky, nonstop fascinovaná jejich odlišností.

Dvě děti, narozené v týž den a vychovávané toutéž "partou" rodičů, babiček a dědy -a dvě naprosto odlišné osobnosti! Na jakékoli srovnávání jsem proto od začátku přirozeně rezignovala, ačkoli ty rozdíly mám denně před očima. Došlo to tak daleko, že v první třídě hnala paní učitelka dcerku do pedagogicko-psychologické poradny, protože jí - ač pedagožce zkušené, ba přesluhující - nešlo do hlavy, jak může být dvojče extrovertního flegmatika introvertní neposeda. Paní doktorka v poradně pak s chápavým pohledem konstatovala: "No, Silvinka je živější, trochu nepozorná, hůř se soustředí, ale... kdyby neměla ve třídě bráchu, který je úplně jiný, nejspíš by nikoho nenapadlo, že by s holčičkou mohlo být cokoli v nepořádku."

KDYŽ SLOVA BOLÍ

Když se pokušení jménem srovnávání nevyhne ani učitelka se čtyřicetiletou praxí, co teprve my, nezkušení rodiče? Přesto psychologové radí radši se pětkrát cvičně kousnout do jazyka než vyřknout to, co se samo nabízí, před potomky. "Když dítěti říkáte,podívej se na Pepíčka, jak mu to hezky jde', slyší v tom, že ono samotné je nedostatečné, není tak dobré jako Pepíček, možná tedy není ani tak milované," varuje klinický psycholog Adam Suchý.

"A výsledek? Pokusí se Pepíčka dohnat v něčem, na co možná nemá vlohy, a když se to nepovede, bude Pepíčka nesnášet, případně na něj žárlit, a sebe obviňovat, že je málo šikovné, málo zdatné, málo dostatečné. Začne ztrácet pocit vlastní hodnoty." Upozorňuje přitom na vtipný paradox, neboť rodiče často spadnou do vlastní pasti - nejdřív dítěti dávají Pepíčka za vzor a tlačí ho k tomu, aby bylo jako on. Ale když udělá Pepíček průšvih a dítě na to upozorní, zazní oblíbená věta: "A kdyby Pepíček skočil z okna, tak bys to udělal taky?!"

Celé znění článku k přečtení na: https://www.mojebetynka.maminka.cz/

> další zprávy z médií