Rodiče nezměníne

Datum publikace: 23. 05. 2017
Periodikum:
rodina.cz
Nenechte se mýlit názvem článku. Skrývá se pod ním zajímavý rozhovor s Janem Kordou, ředitelem základní školy na pražském Lyčkově náměstí, které už řadu let s úspěchem integruje děti s handicapem, nezávisle na jisté „módnosti“ tohoto tématu.

Inkluze ke škole na Lyčkově náměstí, kterou vedete, patří už přes deset let. Proč jste se rozhodli pro tento přístup?

Každá základní škola je obecnou školou a je pro všechny děti, které jí patří spádově. Neznám oblast, kde by žily pouze „výběrové“ děti. Všechny základní školy by měly být inkluzivní, protože v jejich spádových oblastech žijí různé děti.

Vaše škola má svůj vlastní vzdělávací program, což samozřejmě není nic neobvyklého, ŠVP si podle zákona tvoří všechny základní školy. Ten váš se jmenuje Smysluplná škola. Mohl byste popsat, v čem je specifický?

Název Smysluplná škola vznikl na popud článku Jany Nováčkové, který jsem před lety četl. Smysluplnost je jedním ze tří "S" vnitřní motivace, a my se snažíme, aby jí děti ve škole měly více než té vnější. Dalšími "S" jsou svobodná volba a spolupráce, které se při vzdělávání též snažíme dodržovat. Smysluplnost je pro nás základ vzdělávacího programu, jenž stojí na třech pilířích. Smysluplný obsah vzdělávání, smysluplné činnosti během dopoledne i odpoledne a nejdůležitější jsou smysluplné vztahy. Jak se nám to daří, to musejí posoudit děti a jejich rodiče. Z toho, že máme přeplněnou školu, se mohu domnívat, že rodiče na tento program slyší, z čehož máme radost.

Proč jsou pro vás nejdůležitější smysluplné vztahy? Osobně si myslím, že základní škola je hlavně startem do dalšího vzdělávání, že naším primárním a hlavním cílem je děti od vzdělávání neodradit a v lepším případě je namotivovat. Naším cílem ve škole je vytvářet smysluplné akti vity, které děti moti vují, ale hlavně v bezpečném prostředí, které ovlivňují právě vztahy mezi všemi aktéry ve škole, tedy dětmi, pedagogy i rodiči. Pokud budou učitelé a děti pracovat ve stresu a obavě, nevymáčknete z nikoho jeho maximum.

Úspěšnost dětí ve škole hodně stojí na spolupráci s rodiči a na jejich podílu na přípravě do školy. To mi po pravdě nepřijde úplně fér, protože někteří rodiče toho prostě nejsou schopni.

Můj názor na spolupráci rodičů se školou a jejich zasahování do vzdělávání trochu osciluje. Zpočátku jsem hodně „tlačil“ na to, aby rodiče se školou spolupracovali, aby se jim třídní učitelé věnovali a aby probíhaly nějaké společné akti vity rodičů a školy. To se ale nedařilo. Ne každý učitel je naladěn na tak blízkou spolupráci, ne každému rodiči je to příjemné. Přišlo nám lepší svůj čas a energii věnovat raději dětem, neb rodiče nezměníme. Proto jsme zavedli každodenní odpolední domácí přípravu ve škole, ve které si děti mohou napsat úkoly či se naučit na následující den. Nabízíme i odpolední doučování. Jsou to některá z inkluzivních opatření, která poskytujeme. Ve škole jsme připraveni na to, aby výsledky dětí nebyly závislé na kvalitě domácího zázemí. Cílem domácí přípravy pro nás není psát domácí úkoly, které procvičují danou látku, a pro některé děti je to i zbytečné, neb látku umějí, ale získat dovednost učení, která je o návycích zaznamenat si úkol, pravidelně vše kontrolovat, připravovat se na všechny předměty, plánovat… Nakonec, jako ve všem, jsme dospěli ke zlaté střední cestě, nejde to tak ani tak. Bez rodičů to nejde, jsou důležitým aktérem, ale nejsou nejdůležitější. Tím je dítě. Řešíme a staráme se o vzdělání dítěte, které sice ovlivňuje rodina i učitelé, ale pokud dítě nebude chtít, nic s tí m nikdo neudělá.

Jak u vás ve škole probíhá začleňování dětí s poruchou chování, dětí agresivních apod.? Dovedu si představit, že dítě s výraznou hyperaktivitou a nepříznivě strukturovanými osobnostními rysy může třídu „rozložit“.

Pro učitele je skutečně ve třídě nejnáročnějším žákem dítě s poruchou chování. Ve škole jich pár máme. Snažíme se hlídat, aby v jedné třídě bylo maximálně jedno dítě s tí mto handicapem, neb tvorba bezpečného prostředí a příjemného klimatu ve třídě je při jejich větším počtu skutečně oříškem. S těmito dětmi pracujeme stejně jako s dětmi s jinými handicapy. Hledáme jim výchovné cíle, které je někam posouvají, spolupracujeme s rodiči, nastavujeme individuální plány… Funguje to, pokud rodič se školou spolupracuje, škole důvěřuje a napomáhá k naplnění cílů. Pokud ale rodiče škole nevěří, škola toho moc neudělá a stává se, že pak tyto děti odcházejí do škol pro děti s poruchou chování.

Celý rozhovor naleznete na: https://www.rodina.cz/clanek10991.htm