Nejtěžší je čekání, když není žádné dítě

Překypující láskou, mateřstvím, starostlivostí a snahou pomáhat. Tak hned od prvního okamžiku působí dvaačtyřicetiletá Lenka z Třebíčska, která se před třemi lety rozhodla stát se pěstounkou na přechodnou dobu. V její snaze pomáhat ji vydatně podporuje celá rodina včetně manžela Pavla.

„Nyní máme v péči šesté děťátko. V jednom případě jsme měli doma sourozence,“  vypráví mladá žena, která si nepřála zveřejňovat příjmení z důvodu ochrany soukromí. A tiskne k hrudi malou holčičku v růžových šatičkách.

Vždy jste chtěli mít velkou rodinu?

Já mám děti strašně moc ráda. Kdybych jich měla dvacet, tak mi to vadit nebude, ale pěstounství je zase o něčem jiném. Vnímám ho jako pomoc dětem. Nechci, aby ležely v kojeneckém ústavu a střídaly se tam u nich tři tety během jednoho dne.

To je ten důvod, proč jste se rozhodla stát se pěstounkou? To byl ten první impulz?

Ano. Děti a snaha pomoci jim. Dát jim lásku a péči. Po tu dobu, co jsou u nás, se k nim chováme, jako kdyby byly naše.

Vy jste si přála být pěstounka na přechodnou dobu – to znamená, že děti jsou u vás určitou dobu a pak jdou dál?

Kdybych byla dlouhodobá pěstounka, věřím tomu, že by tady nebylo jedno dítě, ale minimálně pět. S tím, že budu pěstounkou na přechodnou dobu, jsme do toho už šli. Děti jsou u nás různě dlouho a pak odcházejí buď do své biologické rodiny, k osvojitelům, či dlouhodobým pěstounům.

A co na vaše rozhodnutí říkala rodina?

Prvně byli zaskočení. Ani netušili, že taková práce existuje. Po získání informací souhlasili a šli jsme do toho všichni.

A jak to viděl váš muž?

Manžel Pavel: Úplně překvapený jsem z toho nebyl, znám dobře svoji manželku, ale říkal jsem si, jestli to zvládnu. Lenka: Nechtěla jsem ho do ničeho tlačit. Asi měsíc jsme se o tom vůbec nebavili. Já jsem ale mezitím studovala všechny dostupné informace, pořád jsem seděla u počítače, večer jsem si o tom četla v posteli, až jednoho dne manžel nevydržel a zeptal se mě, co to všechno obnáší. Já jsem mu to vysvětlila, povídali jsme si o tom a posléze manžel podepsal papíry, já to odnesla na OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí – pozn. redakce) a šli jsme do toho společně.

Z čeho jste měl největší obavy?

Manžel Pavel: Asi ze styku s biologickou rodinou.

Pak následovalo martýrium školení a kurzů?

Já jsem tam jezdila šťastná. Když jsme jeli odtud, žila jsem z toho celý týden. Moc mě to nabíjelo.

Jak dlouho to trvalo?

Od září do listopadu. Vždy od čtvrtka do soboty. Manžel si bral dovolenou, protože se toho musel účastnit také. Bylo to velmi zajímavé. Přehrávali jsme si i různé situace a zkoušeli jsme se prakticky připravovat na možnosti, které mohou nastat. Samozřejmě jsme prošli i celou řadou pohovorů, psychologických testů, byly u nás sociální pracovnice na šetření.

První děťátko přišlo kdy?

V evidenci jsem byla od 22. prosince 2013 a v únoru nám volali kvůli přebírání dětí, které nakonec nedopadlo a pak v březnu 2014 nám volali znovu, že mají pro nás miminko. Měli jsme ho od 4. dne narození a jeli jsme si pro něj do porodnice. Bylo u nás dva měsíce a vracelo se zpět do biologické rodiny. To byl zároveň nejkratší čas, po který u nás dítě zůstalo. Naopak nejdelší doba bylo deset a půl měsíce.

Jaké byly další případy?

Druhé miminko jsme měli rovněž od čtvrtého dne po porodu. Tam jsme hned věděli, že půjde do osvojení, ale papírově strašně dlouho trvalo, než proběhly všechny soudy. Šlo pak do adoptivní rodiny za svým biologickým sourozencem. Třetí miminko bylo předčasně narozené a s tím jsem i pobývala nějakou dobu v nemocnici. Bylo u nás půl roku a šlo do nové rodiny. Pak přišly sestřičky – šestiletá a osmnáctiměsíční. Ty šly zpět k rodičům. No a teď naposledy jsme přebírali přímo v rodině půlroční děťátko.

Jaké to je, když si jdete pro nové miminko? Funguje tam nějaká ta "chemie" z prvního setkání?

Já cítím obrovské nadšení. Kdybych mohla kojit, tak to dítě kojím. Já se vždy velmi těším. Pauzy, které máme mezi jednotlivými dětmi, mi stačí velmi krátké. Jsou na to, abychom se pořádně vyspali, jeli někam jenom s naší rodinou na výlet a pak už se nemůžu dočkat, až zazvoní telefon.

Malý profil pěstounky: Dvaačtyřicetiletá Lenka  žije v malé vesnici na Třebíčsku. Je vdaná, má dva dospělé syny a jedenáctiletou dceru. Pěstounkou na přechodnou dobu je od prosince 2013. První dítě jí svěřili v březnu 2014. V pěstounské péči měla zatím šest dětí. Je aktivní i v obci, kde žije, v níž organizuje řadu společenských událostí.

Celé znění článku si můžete přečíst v tištěném vydání deníku MF Dnes, v jeho regionální mutaci Vysočina.