Když se rodičům narodí dítě s postižením, myslí, si, že končí svět, říká vedoucí střediska rané péče

Před patnácti lety mělo Středisko rané péče při Oblastní charitě Havlíčkův Brod tři klienty a jako komplexní služba pro děti s postižením bylo první v republice. Dnes poskytuje péči celkem sedmapadesáti dětem a jejich rodinám z celé Vysočiny. Současná vedoucí Irena Salaquardová ve službě působí již čtrnáct let, takže na vlastní kůži prožívala velké pokroky, které má středisko za sebou. Jeho pomoc je určená primárně dětem s hendikepem či dětem po komplikovaném nebo předčasném porodu, a to od jejich narození až do sedmi let. Velkou oporou je ale pro celou rodinu. „Myslím, že není příliš mnoho horších situací, než když se vám narodí těžce postižené dítě. My tu jsme pro celou rodinu, doprovázíme ji v náročném období, pomáháme jí, zprostředkováváme jí kontakty s jinými rodinami s podobnými zkušenostmi a radíme, na koho se může obrátit. V tom spatřuji opravdu velký pozitivní dopad našeho působení,“ říká  Irena Salaquardová.

Vnímáte ve své každodenní praxi pozitivní dopad služby?

To každopádně. Máme zkušenosti s případy, kdy je děťátko tak vážně nemocné, že víme, že na světě bude jen po určitý čas. Ale i tak je raná péče nezbytná, především proto, že spolupracujeme s celou rodinou, kterou doprovázíme v tom těžkém období. Seznamujeme ji s dalšími rodinami v podobné situaci, snažíme se ji dostat ze sociální izolace, protože k tomu má tendenci, pořádáme různá setkávání, aby rodina zažívala i trošku radosti. Pak samozřejmě máme zkušenosti i s tím, že díky rané péči popostrčíme opožděný vývoj dítěte o velký kus dopředu.

V čem vy osobně vidíte největší přínos střediska rané péče?

Řekla bych, že nejdůležitější je, když rodiče vycítí, že na svou situaci nejsou sami. Že ví, že je tu někdo, kdo jim fakticky může pomoci. Většinou rodiny ani netuší, jaké možnosti péče o dítě vůbec mají. Když se jim narodí postižené dítě, myslí si, že pro ně končí svět, ale nekončí, jen je třeba jim říct, na koho se mohou obrátit. Že je tu spoustu odborníků, kteří jim pomohou, aby rodina mohla téměř normálně fungovat. Nejpodstatnější je, aby se rodina nesesypala, aby zůstala pohromadě. A pak samozřejmě vidím přínos rané péče jako takové. Že můžeme rodinám ukázat, jak s dítětem pracovat, s jakými pomůckami, jak popostrčit jejich vývoj, jaké terapie jsou vhodné a tak dále.

Dnes se hodně mluví o nedonošených dětech a o tom, že jejich počet přibývá. Máte i vy takovou zkušenost?

Ano, nedonošených dětí je opravdu čím dál více. Když jsem před čtrnácti lety nastupovala do střediska rané péče, tak jsem si říkala, že když se dítě narodí ve 33. nebo 34. týdnu, tak je to hrozně brzy. Jedním z důvodů, proč nedonošenců přibývá, je i věk matek, protože se rozhodují rodit čím dál později. Inkubátor je sice úžasné zařízení, ale je to přece jen jiné prostředí než to v matčině bříšku. Nedonošeným dětem hrozí například oční vady nebo nevyzrálost nervové soustavy. Tyto děti také mohou mít poruchy pozornosti a hyperaktivitu.

Proč je důležité, aby dítě s problémovým vývojem dostalo péči co nejdříve?

Protože je neurologicky dokázáno, že mozek dítěte do tří let věku je tak plastický, že dobře vnímá nové podněty a informace. Čím je dítě starší, tím je to obtížnější. Je to vlastně logické, protože i laik se určitě pozastaví nad tím, co všechno se dítě do tří let dokáže naučit. Z vlastní zkušenosti také vím, že když začínáme pracovat s půlročním dítětem, je to snadnější, než když začínáme s dítětem, jemuž jsou už tři roky.

Celé znění článku najdete na: http://www.jihlavskadrbna.cz/rozhovory/3342-kdyz-se-rodicum-narodi-dite-s-postizenim-mysli-si-ze-konci-svet-rika-vedouci-strediska-rane-pece.html