Jsme vězni svého dětství?

Datum publikace: 23. 12. 2016
Periodikum:
Moje psychologie
To, jak jednáme v dospělosti, je výsledkem našich zážitků a zkušeností z dětských let. Do jisté míry také napodobujeme chování svých rodičů.

Jistě i vy máte ve svém okolí někoho, o kom víte, že jeho životní začátky nebyly příliš šťastné. Nemusí o tom ani moc mluvit, stačí jen, že letmo zmínil situaci nebo prožitek, který vám někdy až vyrazil dech. Jdete s kamarádkou z kina a ona se najednou zmíní, jak ji ta vypjatá psychologická scéna připomněla její macechu, kterou si otec vzal po smrti její maminky. Taky ji okřikovala, ať když se neumí vyjadřovat a mele nesmysly, radši nemluví. Ať u jídla nemluví, ať proboha radši vůbec nikde nemluví, jestli nechce sama sebe i celou rodinu ztrapnit. Najednou vám to po dvaceti letech zapadá. Není to důvod, proč ve škole dostávala u tabule pětky z té samé látky, z níž měla v písemných testech jedničky? Proč nedokáže nahlas promluvit před publikem sestávajícím z více než dvou lidí, a pokud musí, tak zadrhává?

„Když chceme pochopit chování jiného člověka, tak jeho rodinná historie je pro jeho chování určující,“ říká terapeut Martin Kosek. „Od dětství si tvoříme jakýsi nevědomý životní plán, který vzniká na základě dětských rozhodnutí a současně pod vlivem rodičů a druhých významných lidí,“ vysvětluje Martin Kosek. Ten z nevědomé roviny ovlivňuje naše každodenní rozhodování. Jsou to určitá dogmata, v jejichž zajetí mnohdy nevědomky žijeme a rozhodujeme se. Dalo by se to doložit „životními pravdami“, které nás ovlivňují: Kluci nebrečí! Musíš být silný! Nikomu se nedá věřit!“ Scénář máme v sobě a dá se říci, že už tam vznikají rozhodnutí, jaký náhled na život budeme mít, jakého budeme mít partnera či partnerku, jací budeme k sobě a ke svému okolí," vysvětluje Martin Kosek.

Mnozí lidé se od svého scénáře osvobodí postupně díky životním zkušenostem. Ale co když nevíme, kde se stala chyba? Cítíme, že bychom něco chtěli dělat jinak, že sami sobě lezeme na nervy, ale všechno se nám plete: naše viny, viny ostatních, nejistota, úzkost, strach. Jenže nevíme, kde a jak začít. Podle psychologa Koska je prvním krokem tzv. „zvědomění“.

Samozřejmě pro lidi s nevyřešenými traumaty z dětství jde o velmi obtížný úkol a mají při práci se sebou samými horší startovní pozici. Je pro ně těžké naučit se důvěřovat sami sobě, okolí a životu vůbec. Mohou ale dojít klidu a nalézt životní spokojenost. Jen potřebují víc odvahy a ochoty svůj život změnit a vymanit se z toho, co je táhne dolů. Minulost nemůžeme změnit, ale můžeme ovlivnit to, jak ji chápeme a co nás čeká a bude se dít dál, protože za svůj život jsme zodpovědní jen my sami.

Celé zněné najdete v aktuálním vydání časopisu Moje psychologie.