Jak zvládat izolaci? Nelžete dětem, všechno beztak vycítí. A nepopírejte vlastní krizi

Datum publikace: 17. 03. 2020
Periodikum:
universitas.cz
I jindy bezproblémové vztahy a rodiny si v době pandemie a karanténních opatření mohou projít krizí. A ne jednou. Jak s dětmi a dospívajícími mluvit o koronaviru, jak zvládat práci z domu i druhou šichtu v podobě vzdělávání dětí, proč je důležité nepotlačovat vlastní emoce i proč jsou nyní paradoxně psychicky ve výhodě někteří dlouhodobě nemocní, čtěte v rozhovoru s psycholožkou Zuzanou Masopustovou.

„Všichni teď budeme trochu iracionální, trochu víc emocionální. Nekomplikujme si to děláním zásadních rozhodnutí, řešme praktické věci každodenního rázu. A raději formulujme potřeby než výčitky. Jakákoliv pravidla a rutiny mohou být v tomto období velmi prospěšné,“ radí psycholožka z Katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, jak zvládat dny a týdny izolace, omezení pohybu a obav z onemocnění COVID-19.

Jak na nás pobyt v izolaci či karanténě působí?

Každý někdy musel zůstat doma kvůli nemoci, operaci nebo nevlídnému počasí. Takže určitou zkušenost máme všichni. I z krátkých a spíš vzácných zážitků izolace lze odhadovat, jak právě na nás samotné působí, jak ji snášíme. Současná situace je samozřejmě odlišná a musíme počítat s tím, že přibývá nutnost zvládat nejrůznější nejistoty a strachy vyplývající z pandemie a opatření s ní souvisejících. Ale základní vodítko pro krizový management nás samotných či celé rodiny máme.

A jak se v současných omezeních cítí děti?

U dětí záleží nejen na jejich věku a dispozicích, ale samozřejmě i na tom, co se kolem nich děje a jak tomu rozumějí. Pozor, to v žádném případě není nabádání k tomu, abyste před dětmi předstírali, že jste naprosto klidní, když z vás stres a nejistota obrazně řečeno stříkají. To není ochrana dítěte, ale naopak jeho znejistění. Mnohem smysluplnější je v takové chvíli říct: „Asi vidíš, že nejsem úplně v klidu, potřebuju si vše nejdřív promyslet, vzpamatovat se a pak o tom můžeme spolu mluvit. Všechno, co budu vědět, ti vysvětlím, když budeš chtít, teď potřebuju chvilku pro sebe.“

A jak se to mění v průběhu dní? Bývá krize větší na začátku, než se zajede rutina? Nebo po týdnu, když už vše není „nová dobrodružná výzva“?

My psychologové se snažíme obecnému linkování průběhu čehokoliv vyhýbat. Ne že by nešlo předvídat vůbec nic, ale těch trajektorií určitě bude více a budou záviset na mnoha okolnostech. Krize může nastat kdykoliv, případně i opakovaně. Vnímám však jako důležité nebrat krizi a její nástup jako selhání sebe nebo dalších členů rodiny, ale jako do jisté míry prakticky nevyhnutelnou součást aktuálního dění a jako signál, že systém se obrazně řečeno přehřál a je potřeba zavést krizová opatření. Například si dopřát chvíli čas pro sebe, vypnout mozek u filmu či u kafe, zavolat přátelům nebo si říct o pomoc odborníkovi. Pozoruji mimochodem, že mnoho kolegů se snaží přesouvat své služby na internet a někteří z nich nabízejí i část svých online služeb právě pro případy krize i zdarma.

Je teď někdo ve výhodě?
Paradoxně ti nejslabší, onkologičtí pacienti či lidé s nějakým závažným úrazem. Z hlediska fyzického ohrožení nákazou patří mezi nejohroženější, ale z hlediska psychického zvládání mají někteří z nich nyní výhodu. Právě protože mají zkušenosti s nejistotou, izolací, výrazným omezením aktivit a podobně. Dovedu si představit, že někteří z nich teď fungují jako opora pro okolí.

Máte rady, jak si teď pomoct?
Co se psychiky týče, je klíčové, jaké zvládací mechanismy stresu máme, jak je umíme zapojovat a jak jsou funkční. Takže spíše než vykreslovat si scénáře toho, jak obrovsky negativní dopad bude tento stres na naši psychiku a naše celkové zdraví mít, je dobré aktivně rozvíjet zvládací strategie stresu. To znamená mít pravidelný režim, dělat si denní či týdenní plány, ovlivňovat to, co ovlivnit mohu. Třeba co budeme dnes dělat, co jíst, jak bude vypadat náš byt, jak se k sobě budeme chovat. Dále pečovat o sebe, tedy dopřát si něco příjemného, udělat si radost, dělat různé obdoby toho, co mi proti stresu pomáhá obvykle – když nejde jít běhat, zkusit doma skákat přes švihadlo... Při záchvatu paniky nezůstat ztuhle sedět, ale hýbat se, i kdyby jen po bytě, najít si nějakou jednoduchou manuální činnost a podobně. Mám ale trochu potřebu varovat před urputnou snahou o pozitivní myšlení. Ta někdy bývá jen potlačením negativních emocí a jakýmsi rozdvojením prožívání a chování. Mám-li strach a úzkost, je nutné je aktivně řešit, ne se tvářit, že nejsou. Kromě obvyklých strategií bych asi doporučila pro jednotlivce i rodiny strach a úzkosti reflektovat, ale zároveň i strukturovat.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde: https://www.universitas.cz/osobnosti/4838-jak-zvladat-izolaci-nelzete-detem-vsechno-vyciti-a-nepopirejte-vlastni-krizi

Rodina a kreslení