Hyperaktivní dítě není fracek!!!

Syndromem hyperaktivity trpí v míře, jež vyžaduje léčebná opatření, kolem 5-8% naší populace, což je až 135 000 českých dětí. Dlouhou dobu byla tato porucha považována za onemocnění dětského věku. Projevuje se již od raného dětství, ve školním věku, ale symptomy poruchy mohou přetrvávat i do dospělosti. Prevalence v dětském věku je 3-7 % (Barkley, 2006). Ve 40 - 50 % případů onemocnění přechází do dospělého věku a prevalence v dospělosti se pohybuje mezi 4 - 5 % (Goodman, 2009).

Zjednodušeně řečeno lze určit dva hlavní důvody, kterými lze vysvětlit stoupající počet hyperaktivních dětí. Za prvé se o problematice hyperaktivity více ví, mluví a více dětí se včas dostane k odborníkům, kteří správně určí diagnosu. Další důvod souvisí s příčinami vzniku hyperaktivity, patří mezi ně špatné životní prostředí, rizikové těhotenství, obtížný porod, nízká porodní hmotnost dětí, atp., což jsou stále se vyskytující jevy.

Existují tři skupiny příčin. Jednak obecně příčiny v životním prostředí, vyšší výskyt dětí se specifickými vývojovými poruchami lze nalézt vprůmyslových oblastech. Dále pak patogenní příčiny, které na plod působí v průběhu těhotenství, zde se jako nejrizikovější ukazuje kouření matky, rovněž tak úrazy, infekce nebo stresové vlivy a další komplikace v těhotenství. Poslední skupinu příčin tvoří vlivy perinatální, tedy to, co se děje s dítětem v průběhu porodu.

Za rizikové jsou považovány dlouhé komplikované porody, kdy dojde i přidušení dítěte, dítě má po porodu zástavu dechu, narodí se s nízkou porodní hmotností, která vyžaduje dlouhodobý pobyt v inkubátoru, případně další porodní potíže.

Hyperaktivitu lze u dětí diagnostikovat nejdříve mezi 3-4 rokem života, porovnává se chování dítěte s definovanými diagnostickými kriterii, v závislosti na jejich četnosti, intenzitě, délce výskytu a věku dítěte. Obtíže se musí projevovat ve více jak jednom sociálním prostředí (rodina, škola, kroužky, vrstevníci), projevy musí trvat déle než 6 měsíců a musí se projevit před sedmým rokem života dítěte. Rovněž tak je před zakončením diagnostiky potřeba vyloučit jiná organická onemocnění nebo traumatické události, které by změnily prožívání a chování dítěte.

Hyperaktivita není nemoc, kterou dítě jednoho dne onemocní a kterou lze podáním vhodných léků vyléčit. Jedná se o vrozenou odlišnost ve vývoji centrální nervové soustavy, která minimálně do puberty ovlivňuje život dítěte. Přestože hyperaktivita je jistým druhem omezení, doporučujeme rodičům, aby se k dítěti chovali co nejběžněji a ještě více ho nevyčleňovali z kolektivu. Výchova by měla být velmi důsledná, až režimová, tzn. vytvořit si pokud možno ustálené postupy a rituály, které dítěti usnadní orientaci v čase a povinnostech. Dále pak n evystavovat děti situacím, které nemohou zvládnout a zákonitě selžou (tzn. potřeba dlouhého soustředění, dlouhodobé statické aktivity, bez možnosti fyzického uvolnění).

Dále je vhodné vytvořit si pravidla žádoucího chování a systém odměn i trestů, které budou následovat při jejich splnění, případně nedodržení tak, aby výchova byla pro dítě čitelná a předvídatelná. Rovněž tak rodičům doporučujeme, aby našli, v čem je dítě dobré a na čem lze budovat jeho zdravé sebevědomí. Podobně jako doma i ve škole je potřeba, aby učitel vytvořil srozumitelná a splnitelná pravidla žádoucího chování a děti za jejich plnění odměňoval. Hyperaktivní dítě nepotřebuje úlevy, jen je občas nutné ho některé věci dělat jinak, v jiném tempu nebo za jiných podmínek. Také by rodiče měli svému dítěti naslouchat a nebagatelizovat jeho obtíže s vrstevníky, případně pedagogy. Jestliže obtíže dosáhnout míry, která přehnaně zatěžuje rodiče nebo dítě, vždy je potřeba včas vyhledat pomoc.

Znění celého článku naleznete na: https://rodina-deti.doktorka.cz/rodina-deti/hyperaktivni-dite-neni-fracek-2