Geny soucitu rozluštěny

Ještě donedávna byli vědci přesvědeni, že naše projevy empatie jsou pouze zdvořilostním gestem. Ovšem tým amerického psychologa Michaela Tomasella z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku na experimentu s osmnáctiměsíčními caparty dokázal, že k soucítění není předešlá zkušenost s podobným zážitkem potřeba. A že nejde ani o promyšlený kalkul. Že tuto schopnost máme vrozenou.

Tomasello si s kolegou Felixem Warnekenem zahrál na hospodyňku: věšel na šňůru prádlo a k tomu si pozval diváky z řad osmnáctiměsíčních capartů. Přitom upouštěl kolíčky tak, aby na ně nemohl ze svého místa dosáhnout. Deset sekund marně šmátral po kolíčku, následujících deset sekund se díval na přihlížející batole a pak si nad ztrátou nahlas povzdechl. Zásadou zinscenovaného divadla bylo nedoprošovat se pomoci, jen vyčkávat, zda mu mrňata sama přijdou na pomoc. Další pravidlo pak velelo za podaný kolíček nejen neděkovat, ale případného pomocníka ani neodměňovat.

Kdo předpokládá, že byl nešikovný strejda dětem ukradený, hluboce se plete. Už během prvních deseti sekund mu přicupitalo na pomoc 84 procent dětí. Na pomoc přitom vyrážely dříve, než se na ně podíval nebo o kolíčku promluvil. A nebylo ani potřeba vysílat prosebné či ztrápené pohledy. Aby se vědci ujistili, že děti automaticky nezvedají vše, co neobratné hospodyňky upustí, hodili občas kolíček na zem schválně. V takové situaci nehnuli caparti prstem.Stejný pokus antropologové vyzkoušeli také na mláďatech šimpanze. I ta vědcům přispěchala na pomoc. Vše zkrátka nasvědčuje tomu, že náš altruismus, tedy opak egoismu, má hluboké genetické kořeny. Pro fakt, že altruismus sdílíme s mnoha živočišnými příbuznými, mají evoluční biologové logické vysvětlení. Empatie (tedy schopnost vcítění se do emocí či motivů druhého jedince) a z ní vycházející schopnost spolupráce se totiž vyvinula, aby usnadnila naše fungování v tlupě.

Altruismus dokáží ocenit už i šestiměsíční kojenci. Ty využila k zajímavému testu psycholožka Kiley Hamlin a její kolegové z americké univerzity Yale v New Havenu. Děti měly možnost sledovat jednoduché divadelní představení. V něm se obyčejné dřevěné kolečko s namalovanýma očima snaží dostat po nakloněné rovině nahoru. Na pomoc mu přispěchá podobně „zlidštěný“ trojúhelník. Ten pak zmizí a na scéně se objeví čtverec, který naopak kolečku škodí – brání mu v cestě a tlačí ho zpět dolů… Po skončeném představení dostaly děti geometrické „herce“ na hraní. Všechny sahaly po kolečku s trojúhelníkem, o čtverec nejevily zájem.

V původu lidské touhy pomáhat i bez nároku na momentální odplatu sehrál klíčovou roli objev italského neurofyzika Giacoma Rizzolattiho při zkoumání opic makaků. V roce 1992 se svými kolegy z univerzity v Parmě zjišťoval, která mozková centra se aktivují při pohybu. Ke svému údivu zjistili, že stejná mozková centra, která ožívají při pohybu, se rozsvítila i v klidu. Stačilo tedy, aby zkoumaná opice pohyb pouze sledovala na jiné opici nebo na člověku, a mozková centra vybavená těmito neurony se aktivovala, jako by opice pohyb sama prováděla. Rizzolatti tento objev nazval „funkcí zrcadlících neuronů“. Že jsou těmito „odrazkami“ vybaveni i lidé, není pochyb. Zrcadlí v nás pocity druhých. Jejich utrpení spontánně vyvolává podobnou odezvu i v nás. Právě kvůli zrcadlícím neuronům nesnášíme přihlížet trápení druhých. Ne nadarmo se říká, že pláč stejně jako smích a radost či utrpení jsou nakažlivé. Náš mozek se prostě vyvinul tak, aby cítil problémy okolí a snažil se jich ve vlastním zájmu zbavit. A své nepříjemné pocity odstraníme jednoduše tak, že se pokusíme co nejrychleji vyřešit problémy tvora, který v nás neklid vyvolává. Proto obdarujeme bezdomovce, který se v mrazech choulí u autobusové zastávky či konejšíme plačící dítě.

Na otázku, proč ale někomu z lidí soucit a empatie chybí, hledají vědci odpověď už dlouhá léta. Například americký psycholog Kevin Dutton z univerzity v Oxfordu ve své úspěšné knize Moudrost psychopatů mimo jiné konstatuje, že příčinou mohou být i rozdíly ve výchově či jiné nahodilé prožitky. Ty pak ve vzájemném spojení neuronů a mozkové chemii způsobují drobné odchylky, které později vyústí ve zlomové změny v chování. Na mysli má především fyzickou a psychickou „bídu“ u dětí z nepříznivých sociálních podmínek, nefungujících rodin nebo dětských domovů. Nedostatek lásky a pozornosti z nich pak může udělat emoční mrzáky. Jejich neurony se zrcadlově neaktivují a tak i spouštěče empatie jsou v poloze vypnuto. Když se k této výbavě přidají ještě sadistické sklony nebo silná sexuální touha, může to být rozdíl doslova vražedný. Stejně tak mohou ale osobnost člověka změnit drogy a nemoci, jako jsou nádory mozku nebo třeba autismus, neurologické onemocnění, které mimo jiné ovlivňuje i sociální vnímání a emocionální odezvu člověka.

Dutton ve své knize dochází bohužel k závěru, že naše společnost je „psychopatičtější“ než v minulých desetiletích. A dává mu za pravdu i tři roky starý průzkum psycholožky Sarah Konrathové z univerzity v Michiganu na vzorku 14 000 vysokoškolských studentů. Vyplynulo z něj, že úroveň empatie se od roku 1979 stále snižuje. A zvláště prudce klesá v posledních deseti letech. „Dnešní studenti ji mají o 40 procent nižší než jejich vrstevníci před dvaceti třiceti lety,“ hlásí psycholožka.

Se soucitem pochopitelně souvisí i to, jak vysoké částky posíláme na charitu. Podle britské orgnizace The Charities Aid Foundation (CAF), vyplynulo, že nejvíce si lidé pomáhají v chudších zemích, kde mají zkušenosti s přírodními katastrofami nebo válkou a utlačováním. V loňském roce se v tomto žebříčku na prvním místě umístila Barna a Česká republika skončila na 121. místě. Ale možná to s námi zas tak špatné není: jednak se meziročně zlepšujeme a jednak se Češi obecně neradi i v anketách a průzkumech neradi chlubí svou dobročinností.

Celý článek vyšel v týdeníku Téma, v dvojčísle 51 -52/2016