Do mateřské školy povinně. Už od září 2017

Jaká jsou pozitiva i negativa tohoto důležitého kroku?

„Zavedení povinného posledního roku předškolního vzdělávání vnímám jako krok, který přináší řadu komplikací, a to jak pro mateřské školy, tak pro rodiče, kteří mají o kvalitní rozvoj svého dítěte v rodinném prostředí či o kvalitní institucionální předškolní vzdělávání opravdu zájem. Obecně lze tento krok vnímat jako zasažení do práva rodiny na výchovu dítěte, neboť úkolem institucionálního předškolního vzdělávání je doplňovat a podporovat rodinnou výchovu. V případě, že rodiče upřednostňují výchovu dítěte v rodinném prostředí a zvolí individuální vzdělávání, znamená to pro ně administrativní zátěž a řešení přezkoušení dítěte, které je samo o sobě vzhledem k pojetí předškolního vzdělávání paradoxem. Rodiče se zájmem o institucionální vzdělávání musí nově řešit např. spádovost škol (týká se případů, kdy dítě nastupuje do mateřské školy v posledním roce předškolního vzdělávání). V případě, že by uvítali jinou mateřskou školu než spádovou, např. kvůli pojetí výchovy či jiným specifikům daného zařízení, musí uvedené řešit složitěji a bez záruky úspěchu, což považuji za nedemokratické, nemluvě o riziku naplnění kapacity spádové školy a zajištění předškolního vzdělávání např. v nevyhovující oblasti, a též nemluvě o aktuální problematice nerejstříkových mateřských škol. Z práva člověka na vzdělání se tak vytváří povinnost desetileté školní docházky. Vedle toho rodiče dětí, které by institucionální předškolní vzdělávání z nejrůznějších důvodů skutečně potřebovaly a mateřskou školu nenavštěvují, nový systém k pozitivní změně stejně dovést nemusí, neboť tito rodiče vždy najdou cesty, jak novou povinnost obejít (např. přes omlouvání dítěte.

Budeme-li pak hovořit o přínosu a rizicích zavedení povinného předškolního ročníku pro děti, což by mělo být nejdůležitější, platí zde totéž co pro předškolní vzdělávání obecně. Předškolní vzdělávání může být pro dítě přínosem pouze tehdy, pokud v mateřské škole působí učitelky, které plně respektují jedinečnost každého dítěte a jednají s dítětem v souladu s jeho individuálními potřebami a zájmy, jsou iniciativní, tvořivé, otevřené, vstřícné, přítomné a vědomé, působí na děti ‚ze srdce do srdce', hledají cesty jak růst, umožňují dětem svobodně si hrát, experimentovat a zkoušet, samostatně přemýšlet a promýšlet, klást otázky, rozhodovat se o svém životě a nést si za své jednání a rozhodnutí zodpovědnost, a to vše bez nadbytečných zásahů, nesmyslných omezení či vlastních svazujících zažitých stereotypů a představ o tom, jak by dítě mělo vypadat, co by mělo umět a jakou činnost by v určitou chvíli mělo chtít vykonávat. Za nutné považuji, aby dítě samo bez ohledu na okolní vlivy danou mateřskou školu vyhledávalo, aby v ní bylo maximálně spokojené a bylo evidentní, že dítěti toto prostředí prospívá. Za stěžejní považuji, aby dítěti bylo umožněno být sám sebou, aby bylo dítě vedeno k sebepřijetí.,“ vysvětluje Mgr. Eliška Suchánková, Ph.D., z Ústavu pedagogických věd Fakulty humanitních studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Celé znění článku naleznete na: https://www.rodina.cz/clanek10941.htm