Děti musejí nést následky svých činů

Čím to je, že jsme tak přecitlivělí?

Působí na nás mnoho informací, média chrlí tragédie z celého světa a to nás svádí k tomu vnímat svět jako nebezpečné místo. I proto je pro spoustu rodičů obtížné dát dítěti důvěru. Obávají se i běžných situací: že potomek nepřejde silnici, že se bude bavit s cizími lidmi. Přitom pokud dítě cítí naši důvěru, zvládne to. Když někteří rodiče vozí dítě ještě v sedmé třídě do školy autem kvůli strachu, není něco v pořádku.

Používá se také pojem skleníkové děti, co si pod tím představit?

To jsou děti, o něž rodiče až přehnaně pečují a ochraňují je jako rostliny ve skleníku, které dostanou optimální podmínky a živiny, aby vyrostly. Rodiče se snaží odklidit dětem z cesty všechny negativní vlivy. Pro vývoj dětí je potřeba, aby se postupně učily, jak různé situace vyřešit samy. Když se jim to povede, zažijí skvělý pocit úspěchu. A pokud se to nepodaří, naučí se alespoň vyrovnat se s frustrací, a to je pro život stejně důležité.

Co z takových skleníkových dětí vyroste?

Nesamostatní jedinci, kteří nejsou schopni stát na vlastních nohou. Pak mají problémy i v partnerských a pracovních vztazích, protože kolem sebe potřebují lidi, kteří řeší věci za ně.

Co tedy rodičům radíte?

Aby dětem neumetali cestičky a nechali je nést následky svých činů. Když se potomek dostane do prekérní situace a naučí se, jak se z ní dostat, je to pro jeho život hrozně důležité. Rodič musí být podporou, ne tím, kdo za ně všechno vyřeší. Může za to jednak strach, ale také neustálé srovnávání s ostatními. Všichni chtějí být dokonalými rodiči.

Mohou za to i sociální sítě, kde se chtě nechtě navzájem porovnáváme?

Určitě. Jsme neustále konfrontováni s tím, zda to děláme jako ostatní. Zjišťujeme, zda stejně staré dítě už umí tohle a tamto. Pokud to považujeme jen za informaci, je to v pořádku. Ale vezmeme-li to jako dogma, může nám to způsobit velké potíže a stres. My jsme se před dvaceti lety porovnávali jen s několika maminkami na pískovišti. Kolovaly tam informace typu, že Pepíček už chodí na nočník a Anička se pořád počůrává. Dnes je pole pro porovnávání obrovské, a to právě kvůli sociálním sítím. Některé matky byly úzkostlivé už tehdy, a co teprve dnes.

Proč děti potřebují hranice?

Dávají jim jistotu. Vědí, že když se v těchto mezích budou pohybovat, jsou v bezpečí. Hranice by neměly být příliš široké, ale ani příliš striktní, aby nevyrůstaly děti zakřiknuté. Rodiče mají pocit, že když praktikují liberální výchovu, vyrostou z jejich potomků osobnosti. Vytrácí se ovšem pocit bezpečí, dítě má v hlavě zmatek. Je dobré mu jasně určit, co smí a co ne.

Mnoho již předškolních dětí chce mít svůj tablet či počítač. Jak mají rodiče přistupovat k technologiím?

Rozhodně bychom měli korigovat výběr her a sledovat, kde se dítě na internetu pohybuje. Kdybychom mu to úplně zakázali, bylo by vyloučené ze společnosti svých vrstevníků, to nejde. Opět jde o nastavení hranic. Domluvit si s dítětem předem, kdy a jak dlouho bude hry hrát. Říct mu: „Teď si můžeš hrát na počítači, ale jen hodinu.“

Celý rozhovor naleznete v aktuálním vydání časopisu Týden.

> další zprávy z médií