Děti chápou život i smrt po svém

Děti se se smrtí setkávají mnohdy i doma, protože pokud se umírání a smrt odehrává v domácím prostředí, přirozeně se s ním setkávají. A je potřeba s nimi o tom mluvit.  Velkou roli hraje i mateřská škola, kde dítě tráví podstatnou část svého dne. A často do školky nosí svá témata z domácího života, která nelze jen tak pominout, přejít. Jak malé děti chápou smrt? Co si představují, když někdo odejde? „Pro nás dospělé je to stále ještě tabu. Smrti se bojíme a máme také strach o ní mluvit s dětmi. Podle dostupných zkušeností a podle poznatků psychologů se dětem kolem čtyř let svět, pootevře. Umře jim třeba křeček nebo někde vidí mrtvého motýla, nemusí tedy ani jít o úmrtí v rodině, a děti se přirozeně ptají. Nedávno se narodily, což si pochopitelně nepamatují, a život nějakým způsobem chápou. Smrt je pro ně výzva k otázkám a my bychom neměli mlčet,“ říká Martina Špinková. „Pro nás je to někdy velmi těžké. Odpovídat se ale musí,“ říká Martina Špinková z organizace Cesta domů, jež poskytuje odbornou péči umírajícím a těm, kteří o ně pečují.

Jak na tyhle velké otázky odpovídat, to je pro nás dospělé často velký oříšek. Bojíme se, zda děti unesou, co se jim snažíme říci, a ani někdy nevíme, jak na to. „Když nám umře někdo, koho jsme znali, promítneme si celý život bez něj a budoucnost se nám rozpadá. Ale dítě více žije teď a tady. Je pro ně důležité to, co dělá s ostatními dětmi, s rodinou, s nimiž tu ztrátu nesou. Profesor Matejček říkal, že k dětem máme být otevření a pravdiví, že máme počítat s tí m, že to děti mají jinak, že pro ně jsou ve stejnou chvíli důležité i jiné věci, třeba i to, jak se chováme my a jestli jsou součástí našeho truchlení,“ vysvětluje Martina Špinková. „Typický je strach přizvat děti k péči o toho, kdo odchází, nebo je vzít na pohřeb. Podle Matějčka je pro dítě ale větším traumatem to, že ho na pohřeb nevezmeme, že je vydělené ze společnosti. Pokud jdou na pohřeb s ostatními a vidí tam nejen smutek, ale i hosti nu po pohřbu, cítí, že jsme na ně nezapomněli, že jsou s námi, a může je to naopak posilovat,“ říká Martina Špinková. „Podle mého názoru můžeme pro děti udělat to, že je z dění, nevyšachujeme,, že s nimi mluvíme otevřeně a citlivě, že se nikam neschováváme. Děti sice spoustě věcí nerozumějí, ale velmi dobře poznají, když jim lžeme, a to v nich může vyvolat nejistotu mnohem větší než fakt, že jim někdo zemřel.“

„Děti nás učí žít v přítomnosti,“ myslí si Martina Špinková. ůMy dospělí jsme často zatíženi zbytečnými starostmi, říkáme si, co by bylo, kdyby - A přitom se od dětí můžeme učit tomu, jak žít teď a tady, protože právě teď a tady toho můžeme udělat nejvíce. Zbytečné starosti nám ubírají sílu.“

Celé znění článku najdete na: https://www.rodina.cz/clanek10974.htm