Cyril Höschl: Dětská sebevražednost u nás roste, na vině jsou i deprese, alkohol a drogy

Cyril Höschl v rozhovoru popisuje mimo jiné možné příčiny stabilně vysokých černých čísel od nárůstu konzumace drog a alkoholu až po šikanu ve školách a rozebírá i problém z druhé strany – šikanu učitelů. Tu dává za vinu celkovému poklesu respektu k autoritám u mladých lidí: „Tam, kde ,není nikomu nic svaté‘, mizí přirozená úcta k těm, kdo něco dokázali,“ tvrdí Höschl. Tento fenomén je podle něj „jednou z charakteristik společnosti se zrelativizovanými hodnotami“.

V diskusích kolem šikany ve školních kolektivech se často zmiňuje fakt, že děti jsou vychovávány k „poslouchání“, tedy že se nemají vzpírat, tím pádem se těžko vzpírají i třeba agresorovi při šikaně. Souhlasíte s tím?

To mi připadá přitažené za vlasy. Šikanu nevyvolávají neagresívní děti svou neagresivitou, ale agresívní děti svou agresivitou. Kauzalita je zásadně obrácená. Domnívat se, že agresivitu útočníků vyvolávají oběti tím, že se nebrání, je myšlenkový úlet. Šikanu musí minimalizovat či eliminovat systém, ne oběti.

Jak jsme na tom v Česku s psychologickou péčí o děti celkově? Zjednodušeně řečeno, jsou skutečně české děti nešťastnější, jak se může zdát ze statistik?

České děti jsou naštěstí převážně šťastné. Studie, na níž se před několika lety podílel i náš ústav, ukázala, že přes 80 % dětí se hodnotí na stupnici od 0 (nešťastné) do 10 (maximálně šťastné) více než 6. Převážná většina dětí (88 %) hodnotí svůj zdravotní stav jako vynikající a dobrý a 82,5 % dětí se cítí celkem šťastnými (61,2%), nebo dokonce velmi šťastnými (21,3 %). Prokázali jsme statisticky významné souvislosti mezi sledovanými faktory, věkem (okolo 11 let věku subjektivní štěstí klesá) a pohlavím (klesá více u dívek) dětí, neprokázali jsme souvislost s místem bydliště (na venkově nejsou děti šťastnější než ve městě). Ve srovnání s předchozími výsledky z roku 2002 ovšem vskutku míra životní spokojenosti u dětí klesla, a to zejména u jedenáctiletých dívek.

Častým důvodem útoků mezi dětmi i dospívajícími bývá odlišnost, jinakost v původu či rase. Dá se vůbec prevencí zamezit tomu, aby se děti nesnášely pro své odlišnosti?

Úplně zamezit se tomu asi nedá, protože ostražitost k jinak vyhlížejícím je nám vrozena, ať už jde o velký frňák, malý vzrůst, nebo odstáté uši, o rasových odlišnostech nemluvě. Nesnášenlivost a agrese se však dají minimalizovat důslednou výchovou od nejútlejšího dětství. Zde hraje nezastupitelnou úlohu rodina a škola.

Podle statistik Linky bezpečí jejím operátorům od letošního ledna do listopadu zavolalo téměř 700 dětí se sebevražednými tendencemi. Platí stále používaná poučka, že kdo o sebevraždě mluví, ten ji nepáchá?

Tato poučka neplatila nikdy a neplatí ani dnes. Je to jeden z nebezpečných mýtů, jež je třeba stále vyvracet. Je to stejný nesmysl jako že pes, který štěká, nekouše.

Celý rozhovor najdete na: http://www.reflex.cz/clanek/rozhovory/77366/cyril-hoschl-detska-sebevrazednost-u-nas-roste-na-vine-jsou-i-deprese-alkohol-a-drogy.html