Kauzální atribuce

Kauzální atribuce je řada psychologických teorií, které vysvětlují, čím se lidé řídí, když mají označit jednu věc za příčinu druhé věci či jevu. Sousloví kauzální atribuce znamená doslova připisování příčiny, například když nám při četbě detektivky dojde, že vrah je zahradník, tak jsme provedli kauzální atribuci. Když rodinu postihne nějaký neúspěch, pak i tento neúspěch je třeba někomu připsat. Rosenzweig dělí osobnosti na intropunitivní, extropunitivní, respektive impunitivní podle toho, zda vinu za neúspěch člověk připisuje sám sobě, druhým lidem, nebo se použití termínu vina zcela vyhýbá. Když se nepovede výchova dítěte, tak opět mají rodiče či zaměstnanci ústavu puzení tento neúspěch někomu připsat, atribuovat. Obecně je pozorovatelný sklon vysvětlovat vlastní neúspěch nepříznivými vnějšími podmínkami, kdežto neúspěch cizích lidí jejich osobními nedostatky a chybami. Další okolností, která rozhoduje o způsobu, jak budou rodiče vysvětlovat výchovné neúspěchy, je vyčerpání vlastních možností. Pokud vyčerpali všechny možnosti, které měli, pak mají sklon k obviňování okolí. Pokud si vzpomínají na svá výchovná opomenutí, tak mají problém lehce připsat výchovné selhání na vrub dítěte či okolí, proto vidíme jako reaktivní výtvor nekonečné sebeobhajování či debaty s představovanými protějšky.