Zodpovědnost za výchovu a vývoj dítěte mají pořád rodiče, ať se technologie proměňují, jak chtějí
PhDr. Adam Suchý absolvoval Univerzitu Palackého v Olomouci, nejprve obor žurnalistika, později obor psychologie. Základní klinické zkušenosti získal ve Fakultní nemocnici v Olomouci, v rámci svého vzdělání absolvoval řadu kurzů. Jeho domovským projektem je AM Gestalt, který nabízí psychologickou péči zaměřenou na zdravotníky s exponovanými a náročnými specializacemi, jakož i týmovou supervizi ve zdravotnických zařízeních. Dlouhodobě spolupracuje s Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Nyní vede privátní psychologickou a psychoterapeutickou praxi v Prostějově.
Je autorem knihy Mediální zlo: mýty a realita, vydaného nakladatelstvím Triton v edici Psyché.
Jak byste laikovi přiblížil Vaši práci soudního znalce?
Stručně asi tak, že v tandemu s kolegou psychiatrem vypracováváme znalecké posudky na pachatele trestných činů, někdy naopak na jejich oběti. Zadavatelem je buďto Policie ČR nebo některý z Krajských či Okresních soudů. Posudek je potom pro mě takovým obsáhlým a podrobným psychologickým vyšetřením, které zahrnuje i výpisy z další dokumentace, především z trestních spisů nebo z jiných zdravotnických nálezů. Tato práce tvoří ale jen poměrně malou část mé pracovní náplně, a musím se přiznat, že i nejméně oblíbenou. Je hodně náročná časově i odborně, nese s sebou hodně zodpovědnosti a jen málo radosti.
Spolupracujete s Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. V čem tato spolupráce spočívá?
To už je jiná kapitola mého profesního života a nikdy by mě nenapadlo, že se k takové spolupráci dostanu. Moje spolupráce s Radou spočívá v podstatě také ve vypracovávání posudků, ale zde se nejedná o klasické zdravotnické posuzování. Většinou se pokouším na základě svých znalostí masové komunikace na jedné straně a psychologie či vývojové psychologie na straně druhé odhadnout, zda a jakým způsobem mohou některé vysílané scény ohrozit psychiku dětského diváka. Je to téma, kterým se zabývám již od studií a připadalo mi vždy jako zajímavé propojení obou světů, tedy obou oborů, které jsem vystudoval. Jednou za čas podle potřeby tak pro Radu vypracuji odborné vyjádření k určitým scénám z filmů, seriálů či reklamních kampaní, které některá z našich televizí odvysílala před 22. hodinou večerní a existuje podezření, že neudělá dětem dobře.
Jaký je dle Vašich zkušeností dopad médií na dětského diváka? Dá se toto téma zevšeobecnit?
Nedá, je to skutečně příliš široký záběr. Bylo by populistické tvrdit, že vliv médií je pouze devastující, ale stejně tak by bylo lehkovážné říkat, že televize na děti žádný negativní vliv nemá. Existuje řada teorií, asi nejčastěji se setkáváme s tím, že děti jednoduše napodobí to, co viděly na obrazovce. Anebo se toho hrozně leknou a jejich fantazie dokreslí ještě horší vyústění, než naznačuje děj. Anebo je to něčím fascinuje a bojí se o tom promluvit, takže zažívají vnitřní konflikt. Pokud chybí rozumná korekce dospělých, může to být průšvih. Je důležité zmínit, že pokud jde např. o agresivní chování, učí se jej děti na prvním místě ve své rodině, na druhém místě ve svém sociálním prostředí, a teprve na třetím místě z médií. Jednoduše řečeno, zodpovědnost za výchovu a vývoj dítěte mají pořád rodiče, ať již se technologie proměňují, jak chtějí.
Celé znění rozhovoru najdete na http://www.detiamedia.cz/art/1643/zodpovednost-za-vychovu-a-vyvoj-ditete-maji-porad-rodice-at-se-technologie-promenuji-jak-chteji.htm
