Zlobíš, spolkni prášek
FAKTA:
Dětský domov má být pro zdravé děti. Proč tolik léků? V Česku je 228 ústavů pro téměř 8 300 dětí. Dětské domovy (150 ústavů)
Klasické domovy, jejichž svěřenci chodí do školy mimo ústav. Právě zde, jak zjistila MF DNES, se však ve velkém používají léky na uklidnění. Měly by tu být psychicky zdravé děti, ve skutečnosti desítky z nich mají nějakou poruchu.
Dětské domovy se školou (31 ústavů)
Sem stát posílá problémové děti do 15 let.
Diagnostické ústavy (33 zařízení)
Sem se mohou dostat děti na kratší dobu. Sledují je tu a zjišťují, jakými problémy trpí.
Výchovné ústavy (14 zařízení)
Tady končí nejproblémovější mladiství.
---
Jména dětí, které vypovídaly o masivním podávání tišících léků v domovech, redakce změnila, aby ochránila jejich soukromí.
Po těch práškách jsem usínal ve škole i v dětském domově. Tak mě poslali do zvláštní školy, prý nemám zájem o učení," říká první kluk. "Cítím větší a větší únavu," přidává se druhý. "Už jsem starší, tak mi zvýšili dávky," vypráví třetí.
S tím vším se svěřili chlapci, kteří v dětském domově dostávali či dostávají celá léta léky na uklidnění – proti zlobení. Jejich svědectví je varovné. Plyne z něj, že dávky prášků bývají hodně vysoké. Mluví o tom i Tomáš, bývalý chovanec domova a dnes student střední školy. Prožil v útlumu osm let. Dostával proto pětky, skončil ve zvláštní škole a jezdil do psychiatrické léčebny. Jako zázrak popisuje chvíli, kdy přestal léky brát. "Mysl se mi rozjasnila, smysly se probraly."
V deseti domovech, které náhodně vybrala MF DNES, žije 340 dětí a 36 z nich užívá psychofarmaka (přes 10 procent). A číslo může být ještě vyšší, protože informace o lécích zveřejnili jen ředitelé, kteří byli vůbec ochotni přiznat, že je u nich používají. V dětském domově Radost v Praze žije 16 dětí. "Léky jich bere pět. Na deprese, útlum neklidu, hyperaktivitu a agresivitu," uvedla tamní sociální pracovnice. Jméno zveřejnit nechtěla.
Z výpovědí dětí však vyplývá, že jde o systémový problém. K psychiatrovi se dostanou obvykle jen jednou za půl roku a lékař jim dávky nesníží, ani když usínají při vyučování. O tom, že je to chybná praxe, svědčí skutečnost, že v Klokáncích, které jsou určeny pro týrané a zanedbané děti, užívá léky jen dvacet dětí z celkového počtu pěti set.
Z dokumentů ombudsmana Petra Varvařovského zase vyplývá, že k dětskému psychiatrovi chodí 17 procent dětí z dětských domovů.
"Počty dětí s psychiatrickými problémy a agresivitou v zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy narůstají," uvedla Martina Ježková z tiskového oddělení České školní inspekce a dodala, že dětské domovy nejsou prioritně určené pro děti s psychiatrickými problémy. Přesto jsou jich tam desítky. A mnohým pravidelná péče psychologů a terapeutů chybí. Používání léků ke zklidnění dětí neplatí zdaleka pro všechny ústavy. Existují zařízení, která se snaží s pomocí psychiatrů i psychologů a terapeutů s problémovými dětmi pracovat. Jinde se však vychovatelé zaměřují na úklid pokojů, poslušnost, vyrovnané dvojstupy. A hlavně na udržení klidu. Problémové a někdy agresivní dítě k tomu nejsnáze donutí vyšší dávky tlumicích léků. Stačí přesvědčit lékaře, aby je předepsal.
"Lékaři ve všech oborech se musí opřít o data od dospělých. Pokud rodič nebo vychovatel zneužije svého postavení, je to v neprospěch dítěte. Nelze říci, že u nás je vše ideální a že se to neděje. Já myslím, že ano," řekla ředitelka psychiatrické léčebny v Opařanech Iva Hodková.
"Nedělám si iluze, dovedu si představit vychovatelku, která řekne, že se dítě chová strašně, a lékař přidá léky," dodala. Psychiatrička je přesvědčená, že některé děti se bez léků neobejdou. Kdyby však celý systém fungoval, jak má, mohly by brát menší dávky.
Děti z domovů dostávají prášky nejčastěji kvůli poruchám chování, útočnosti, vznětlivosti, depresím, úzkostem, na hyperkinetickou poruchu a agresivitu. "Medikaci lékař nasadí, jen když vyčerpáme jiné možnosti," hájí praxi pedagožka z domova v pražských Horních Počernicích Viera Holcmanová.
Někdy se nemůžu pohnout ani o kousek Petr, 15 let Když mi bylo deset let, teta v dětském domově mi řekla, že jsem moc zlobivý. Vzala mě za paní doktorkou a ta mi předepsala léky. Nikdo mi neřekl, proč je mám jíst. Přišel jsem na to sám, polykám prášky, abych byl hodný. Byl jsem také v psychiatrické léčebně. Když jsem se vrátil do domova, měl jsem léků ještě víc a byl jsem i víc unavený. Prášky už beru pět let a k lékařce jezdím jednou za půl roku. Povídáme si. Ptá se mě, co mě baví, co bych chtěl dělat, až budu velký, a jestli pořád zlobím. Říkám jí pravdu, že se mi nelíbí ve škole, že se peru s dětmi nebo sprostě nadávám učitelkám, nenosím úkoly a občas nevrátím peníze z cestovného. Teď už jsem starší, je mi patnáct let, a tak mi zvýšili dávky léků. Já s tím ale mám velké problémy. Někdy jsem ve stavu, kdy sebou nemůžu ani o kousek pohnout, a ve škole jsem moc unavený. Nejhorší je to večer. Musím jít spát už kolem sedmé hodiny, protože beru dva prášky. Hrozně mě to štve, protože se nemůžu dívat na televizi. Nejlepší seriály přitom začínají právě v osm hodin. Ale já bych je nevydržel sledovat a za chvilku bych spal. Stěžoval jsem si na to vychovatelce v domově i paní doktorce, jen mi odpověděly, že mi dávky prášků sníží, až se začnu chovat líp. Tak se o to snažím, ale někdy se neovládnu a peru se. Hlavně když mě někdo vyprovokuje.
Místo k moři se jelo na psychiatrii
Pavel, z domova odešel před třemi lety. Domov nemám rád. Asi ve třetí třídě jsem začal brát léky "na hlavu". Ve škole jsem po nich usínal a učitelka mě poslala do zvláštní školy. Prý jsem neměl o učení zájem. Léky jsem musel brát třikrát denně. Nikdy mi neřekli, jakou mám diagnózu. Bral jsem Neuleptil a další, hodně se to střídalo, snědl jsem snad celou lékárnu. A to trvalo do šestnácti let. Jako první z domova jsem začal jezdit do psychiatrické léčebny. Nevím proč. Blbnul jsem jako ostatní kluci, pošťuchovali jsme se. Jednou jsem vynadal řediteli domova, protože uhodil sestru. Po prášcích jsem spal a byl ode mě klid. Léky brala asi polovina dětí, stála se na ně fronta. Později do psychiatrické léčebny jezdilo i hodně dalších dětí z domova. Někdy jsem tam musel místo cesty k moři. To dítě mrzí. A ještě víc mě trápilo ponižování. Jednou o mně kluk před celým táborem dětí řekl, že beru prášky na hlavu. Posmíval se mi. Hrozná ostuda a ponížení. Zbil bych ho za to, ale pak bych zase musel na psychiatrii. I když to někdy bylo lepší, protože mi obvykle snížili dávky léků. Zvýšili mi je po návratu do domova. Dnes nic neberu a pracuju v bezpečnostní agentuře.
Po lécích usínám ve škole. Už abych je nemusel brát. Jakub, 17 let. Vyrůstali jsme jenom s mámou, táta se odstěhoval, když jsem byl ještě malý. Ani ho neznám. Jenže máma se o mě a dva další sourozence nezvládala starat, tak nás odvezli do dětského domova. Prášky na uklidnění mi doktorka předepsala, ještě když jsem bydlel u mámy, kvůli průšvihu ve škole. Vybouchnul jsem tehdy vzteky. Bylo mi jedenáct a byl jsem v domově nový, když mě odvedli k doktorce. A ta mi léky na uklidnění ještě přidala. Říkal jsem jí, že je nechci a nebudu je brát, protože jsem po nich pořád unavený. Vůbec mě ale neposlouchali, a tak jsem paní psychiatričce řekl, že je kráva. Jenom vyššími dávkami léků to neskončilo. Za několik měsíců mě odvezli do psychiatrické léčebny. Bylo to tam hrozné. Všude mříže a nemohl jsem chodit ani na vycházky. Léků jsem najednou začal brát víc. Já vím, že nejsem žádný svatoušek, občas mám vztek, nadávám, provokuju učitele, peru se s dětmi, ale myslím, že mi ty prášky vůbec nepomáhají. Každý den jsem čím dál víc unavený a někdy spím i ve škole. Nedávno jsem byl na vyšetření krve, protože mám problémy s játry. Zaslechl jsem vychovatelku, jak se baví s doktorem, jestli beru nějaké léky na zklidnění. Jestli s tím zdravotní potíže souvisejí, mi nikdo neřekl. Teď už se začínám chovat líp. Hlavně abych už ty léky nemusel brát.
Co jsme dělali tak hrozného?
Tomáš, z domova odešel před třemi lety. Z kojeneckého ústavu mě převezli do dětského domova na severu Čech. Když mi bylo devět, přišla nová vychovatelka a začalo braní prášků. Chodili jsme k psychiatrovi, skoro každé prázdniny jsme byli v psychiatrické léčebně a setkávali jsme se tam s dětmi z jiných děcáků. Nejezdili jsme tam po jednom, ale v mikrobusech po šesti sedmi. Tehdy jsem se nemohl bránit. Moje psychiatrička doma se obvykle jen ptala: "Jak se máš?" "Dobře," odpověděl jsem a ona mi napsala další prášky. V léčebně mi dávky léků vysazovali, cítil jsem se výborně a smysly lépe fungovaly.
V domově mi je ale dávali znovu. Tehdy tam dělali vychovatele nevzdělaní lidé, třeba číšník. Nevěděli si s dětmi rady a řešili to prášky. Chtěl bych od nich slyšet, co jsme dělali tak hrozného, že jsme si tohle vysloužili? Nikdy jsem nebyl psychopat, nikoho jsem nezbil, neokradl. Ale léky jsem brát musel. Po prášcích jsem se nemohl učit, usínal jsem ve třídě a dostával jsem pětky. Léky ráno mě utlumily, večer úplně "vykotlily". Cítil jsem vztek, když jsem se i přes hroznou únavu musel na něco soustředit. Postupně jsem ztratil sebevědomí. Stal se ze mě pesimista. A střední školu si dodělávám až dnes.
Článek pochází z deníku Mladá fronta Dnes http://epaper.mfdnes.cz/
