Zlo v dětech někdy prostě samo vzklíčí

Jaké prostředí nejčastěji plodí agresory?

Je to složitější, protože k agresivní osobnosti vede více cest. U řady z nich svou roli sehrává genetika, morfologické a funkční odlišnosti v mozku, schopnost zvládat stres, různorodá traumata. Panuje mýtus, že tito jedinci jsou výhradně produktem asociálních, kriminálních či agresivních rodičů na okraji společnosti, kteří své děti zanedbávají. Agresor se může nicméně zrodit i na zcela opačném pólu společnosti a výchovného přístupu. Pro řadu patologií je skoro příznačné, že nepramení z nedostatku, ale naopak z přebytku – majetku, z materiální rozežranosti, přehnané touhy mládě ochránit před všemi nástrahami nebo extrémní lásky. Zoufalí rodiče pak nechápou, co pokazili.

Mají ještě šanci něco napravit?

K nápravě stačí někdy relativně málo. Přijmout svůj díl možného selhání a pracovat na změně. Například začít trénovat své rodičovské dovednosti, aby dítě získalo nový rytmus a nastavené mantinely. Jsou však ale i děti, u kterých platí, že to nejhorší, co je v životě dosud potkalo, jsou jejich vlastní rodiče.

Nejdete tímto prohlášením trochu proti proudu? Dnes se na biologické rodiče a vůbec rodinné prostředí hodně sází.

Jsem si toho vědom. Je to pěkná a většinou i podpory hodná myšlenka, ale realita, se kterou se setkávám ve své praxi nebo v ústavních zařízeních, nabízí i jiné odstíny. Někdy je zkrátka namístě děti před jejich rodiči zachránit a z dysfunkční rodiny je co nejdříve dostat. Mladiství, které vnímáme jako zlé a agresivní, kteří se třeba dopustí nejhoršího zločinu, měli kolikrát dětství plné bolestí. I oni jsou obětí, a to značnou část svého života. Jednou z prvních ztrát, které takový jedinec utrpí již v raném dětství, je ztráta důvěry k lidem.

Celý rozhovor naleznete v dnešním tištěném vydání deníku MF Dnes.