Z nejmenších dětí v ústavech „vyrábíme“ deprivanty, říká expertka. Jsou odolné proti láskyplné péči

Proč je podle vás důležité, aby děti do tří let v ústavní péči pokud možno vůbec nebyly? Proč by to měla společnost chtít?

Pragmatický důvod, který bych sice za sebe nedávala na první místo, ale protože – jak se říká – o peníze jde až v první řadě, tak ho řeknu: je to pro společnost levnější. Výrazně. Ústavní péče je dražší než například podpora biologických nebo pěstounských rodin či jiných forem péče o děti. Podle amerických studií každý jeden dolar vložený do prevence v oblasti práce s ohroženými rodinami ušetří tři dolary v budoucnosti. Ekonomický aspekt je tedy podstatný. Ale pak je tu lidský aspekt. Jsme dost bohatá společnost na to, abychom mohli dopřát důstojný život těm nejzranitelnějším.

Existuje nějaká obecně rozšířená představa o kojeneckých ústavech, která je nepravdivá a štve vás?

Že tam je dětem dobře, protože jsou nemocné a potřebují speciální péči, kterou jim nelze dopřát v jiném typu péče. To je častý mýtus.

A jaká je skutečnost?

Přesné a především použitelné statistiky o důvodech umisťování dětí do kojeneckých ústavů u nás žádné odpovědné orgány neevidují. Uvádějí se obvykle tři možné důvody: zdravotní, sociální a zdravotně-sociální. Nikde ale nejsou zveřejněná kritéria, na jejichž základě jsou děti do té které kategorie zařazeny. Každopádně kancelář ombudsmana opakovaně prokázala, že vážně nemocné nebo handicapované děti tvoří jen menšinu předškolních dětí v institucionální péči. Zato čtyřicet procent dětí v ochranných zařízeních (ZDVOP, kategorizace zařízení níže) je tam z důvodu bytové nouze rodičů. Přitom současná legislativa zakazuje odebírání dětí z rodin z ekonomických a bytových důvodů.

Před pár lety jsem dělala rozhovor s maminkou, která má kromě svých dvou biologických dětí v pěstounské péči dvě další. Rodina si je vzala z kojeneckého ústavu. Předesílala, že si péče tamních sester váží, že ví, že dělaly, co mohly, ale dítě se pak doma uspávalo tak, že mlátilo hlavou do polštáře. Dlouhé měsíce dál a dál. Druhé mělo podobné trýznivé rituály.

Představte si porodnici, kde jsou miminka jak houstičky v postýlkách v jedné velké místnosti. Jsou tam na chvíli, když maminky potřebují ošetření nebo aby se mohly po náročném porodu vyspat. I tam se může stát, že miminko pláče, a nikdo k němu hned nepřijde, tak je holt chvilku nechají vykřičet, pro jednou se nic nestane, ale v ústavu je to standard. Nemůžou děti uspávat tak, že budou každé houpat v náručí nebo se přizpůsobovat jejich biorytmu. Jak jste malé děti uspávala vy?

Houpáním, zpíváním, kojením, hlazením…

V kojeňáku děti nic z toho nemají. Žádný usínací něžný rituál. Zároveň je tam neučí, co je to intimita, soukromí. Jsou zvyklé, že kdykoliv může někdo přijít do pokoje, vzít je z postýlky nebo že vedle nich pláče jiné dítě, a nic se neděje. Není tam nikdo blízký, všechno je veřejné a neosobní.

Přísný řád, žádný individualizovaný přístup?

Řád je samozřejmě nutnost a je přínosný i v rodinách, ale každé dítě potřebuje něco trochu jiného. Navíc v kojeňáku jsou i děti matek, které užívaly v těhotenství drogy, alkohol, a mají narušené spaní, jsou předrážděné, plačtivé, zažívají absťáky. Pěstouni říkají, že trvá měsíc i dva, než se ty děti pak uklidní. Některé už neuklidníte nikdy.

A je fér říct, že to většinou není chyba personálu, že by tam byly necitlivé sestry, ale prostě to není v jejich silách… Jen si představte, když má někdo dvojčata či trojčata, jak je vyčerpaný, protože ani sourozencům většinou nesladíte biorytmy. A tady máte desítky miminek s různými potřebami, různého věku, s různými dysfunkcemi, někdy s nemocemi a dalšími handicapy. Sestry se mohou hodně snažit, mohou mít ty děti rády, ale to nestačí. Například v Ústeckém kraji má kojenecký ústav kapacitu devadesát pět dětí!

Miminko je největší egocentrik, mělo by mít na světě alespoň jednoho člověka, pro něhož bude opravdu středobodem vesmíru, alespoň na nějaký čas. Děti vnímají i to, jestli je vztah oboustranně uspokojivý, nebo jen rutinní, ombudsmanka uvádí příklad zařízení, kde se při péči o jedno dítě střídá průběžně 23 tet! Děti, které těsný raný kontakt nezažijí, si odnášejí do dospělosti těžká traumata. A čím později se s nimi případně začne pracovat na nápravě, tím hůř.

Rozhovor najdete zde: https://denikn.cz/205411/osm-tisic-deti-v-ustavech-jsme-opustili-zbavit-je-traumat-se-nemusi-povest-nikdy-varuje-odbornice/