Vzkaz pro Lukáše
Přečtěte si jeden z příběhů studentů, kteří se přihlásili do literární soutěže Síla osudu.
Jedno odpoledne celé propršelo. Seděli jsme namačkaní v naší malinké chatičce a poslouchali, jak déšť bubnuje do plechové střechy. Někdo by mohl namítnout, že deštivé odpoledne lze strávit mnoha způsoby. Vytáhnout z police staré Člověče nezlob se, šachy nebo hrát slovní fotbal. V normálních rodinách možná, ale my normální rodina nejsme.
Žijeme docela jiný život už jen kvůli tomu, že nejstarší bráška je slepý autista. Na svět se dívá jinýma očima než my, spoustě věcem nerozumí a brání se křikem a kousáním. Mladší brácha má taky zdravotní potíže. Jsou jen malé, ale i tak na něho dáváme pozor. Přemýšleli jsme, jak klukům zkrátíme deštivé odpoledne tak, aby se jim líbilo. Oba mají rádi písničky a tak táta vytáhl ze skříně starou televizi.
První program vysílal film pro pamětníky, nic moc. Zato na dvojce byl dokument. Musím přiznat, že tento žánr není můj favorit a většinou před ním utíkám. Ale tohle byl příběh jednoho starého pána a my jsme nad ním žasli. Tento pán stál před kamerou a povídal o svém životě a o době, kdy si s manželkou vzali z dětských domovů na výchovu spoustu dětí. Kolik jich bylo přesně, to nevím, ale tipoval bych kolem deseti.
Celé znění článku https://www.rodina.cz/clanek9532.htm
