Vychovatelé nemají čas, a to je problém
Snadno bychom došli k radikálnímu odsouzení ústavní péče, přestože jako obvykle je problém daleko složitější. Vždyť například o skutečnosti, že někdy lékaři předepisují léky velmi rychle a možná i zbytečně, se mluví i v jiných oblastech. Diskutuje se o tom, proč spotřeba léků trvale narůstá, nikoli o tom, že narůstá.
Vždyť i ve školách se zvýrazňují problémy s chováním žáků. Myslí si snad někdo, že by i mnozí učitelé nepřivítali "prášek proti zlobení"? A rodiče si leckdy pro takové jednoduché řešení přicházejí i za psychologem do poradny.
Léky nic nespraví
Naprostá většina problémů s chováním u dětí nevzniká naráz a v počátcích nevyžadují medikaci, dokonce ani psychoterapii nebo jiné odborné působení. Důležitá je láska blízkých lidí, jejich angažovaná přítomnost a aspoň minimální pedagogické a psychologické dovednosti. Rodiče mají proti cizím vychovatelům výhodu i v tom, že dítě znají, protože s ním tráví hodně času.
Jestliže má kdokoli na starosti výchovu dítěte, které má ve svém životě problémy, které zažilo řadu ústrků a konfliktů, nedostatek péče, překonává množství osobních překážek, tak ví, že takové dítě potřebuje mnohem kvalifikovanější pomoc dospělých než dítě, které vyrůstá v běžných poměrech.
Obecně se nemá za to, že by instituce byly s to nabídnout dítěti nejvhodnější podmínky pro rozvoj. Materiální, hygienické, zdravotní podmínky tam bývají lepší než v původních rodinách, avšak z hlediska rozvoje psychiky, běžné pomoci při řešení i třeba banálních problémů mají nesmírně ztíženou úlohu, když se jí chtějí zhostit přijatelně.
Je třeba se ptát, jaké mají možnosti pracovníci domovů při řešení rozmanitých problémů, ke kterým dochází u každého dítěte. Odpověď zní, že nepříliš dobré, jestliže nejsou nejkvalifikovanější, nejsou nastaveni na pomoc dětem a nemají dost času na tuto práci.
Máme-li dítěti pomáhat, musíme s ním hodně být. Umím si představit, že v případě některých výrazněji problémových dětí by po určitou dobu byl zapotřebí jeden celý vychovatel.
A to není zatím v praxi reálné (možná i proto pobyty na psychiatriích).
Jestliže v dětských domovech část personálu pracuje proto, že to mají blízko a že žádná jiná pracovní příležitost v místě bydliště není, není to nejlepší kvalifikace. A když se pak něco s dítětem děje a hodně zlobí, měli by si všichni říct, že jde jednoznačně o záležitost, a tedy i odpovědnost nás dospělých pečovatelů. Je zcela jedno, že rodiče nefungují. Musíme fungovat my. Jenže ve skutečnosti jsme většinou přesvědčeni tak, že zlobení, jakékoli osobní problémy, "patří" dítěti, jde o jeho morální defekt nebo o nějakou poruchu, následek nevhodné péče v rodině.
Vychovatelé musí zareagovat okamžitě, nemohou čekat, až jak se věci samy vyvinou - mají povinnost ochránit dítě, ostatní děti, majetek a také sebe. V této chvíli jsou z logiky věci obvykle lékaři kompetentní odborníci. A u běžných poruch chování vycházejí z popisu příznaků a na jejich základě rozhodnou o medikaci. Kruh se uzavírá. Nechme stranou, že v řadě případů má požadavek na medikaci zakrýt pedagogickou neschopnost vychovatelů, možná i pohodlnost.
Existuje řešení? V současné době reálně nikoli. Nanejvýš je možné tlačit administrativně na snižování medikace a zcela určitě i na časté sledování dětí ze strany dětských psychiatrů a úpravy medikace. Ovšem skutečná řešení spočívají v tom, že v ústavech budou pracovat kvalifikovaní odborníci, kteří budou mít vytvořené podmínky hodně podobné rodině, a společnost podpoří spíše problémové rodiny, aby děti nemusely tolik do ústavů.
Článek dětského psychologa Václava Mertina pochází z deníku Mladá fronta dnes http://epaper.mfdnes.cz/
